Úcta k mistrům dávnověku jako zdroj sungských inovací?

Porcelán tvoří neobyčejnou kapitolu řemesel sungského období. Směs kaolinu, živce a křemene, vypalovaná při vysokých teplotách, pyšnící se vynikajícími praktickými i estetickými vlastnostmi, byla známa již ve 4. století a ponenáhlu okouzlila svět, který dychtivě toužil poznat mystérium její výroby.

 

Pro raný sungský porcelán byla charakteristická jednobarevná poleva, ať již zelená – známá dodnes jako seladonová – nebo slonovinově bílá, narůžovělá či hrající do modra. Dekor, pokud se vyskytoval, býval vyryt nebo vytvarován na povrchu nádoby. Náhodné nedokonalosti, vzniklé při tvarování, vytáčení nebo vypalování, dodávají těmto porcelánovým skvostům jedinečnou harmonii.

 

Krakelování jako oslava starobylosti

Neobyčejně přitažlivým a vlastně lstivým druhem dekoru bylo tzv. krakelování (z francouzského craquelure - praskání). Vzniká jako důsledek rozdílné roztažitelnosti střepu a glazury nebo při rychlém zchlazení čerstvě vypálené nádoby. Dnes je krakelování i výtvarnou technikou, díky níž předměty zestárnou a vypadají jako z dávných století. Používá se k ní krakelovací lak, aplikovatelný na nejrůznější podklady, jako je dřevo, sklo či keramika. 

 

Ting 定 má glazuru slonovinové barvy, zdobenou motivy kachen, lotosových květů či rybek. Sloužil jako nádobí císařského dvora, dokud nebyl nahrazen elegantním porcelánem žu 汝 světle šedozelené barvy s krakelováním, který v Evropě proslul jako tzv. seladon.

 

Ting, ting-c’  (dingci 定瓷) rovněž ting-jao (dingyao 定窑), je čínská keramika, v mnoha případech porcelán, vyráběná v prefektuře Ting-čou (Dingzhou 定州) v provincii Che-pej (Hebei 河北, ve dnešním městě Baoding 保定) za období dynastie Sung (Song 宋, 960-1279). První zmínky o ní jsou z dynastie Tchang (Tang 唐, 618-907), poslední z mongolské Jüan (Yuan 元, 1271-1368), takže vrcholem byla právě doba sungská. Místní pece tak nepřetržitě od 8. do 14. století vypalovaly charakteristický tenký porcelán s bílým nebo šedivým střepem, s průhlednou, bíle zbarvenou glazurou. Někdo jej má spíše za kameninu, jiní se klasifikaci raději vyhýbají. Chemická analýza ukázala, že byly často jen z kaolinitické hlíny bez živce nebo „porcelánového kamene“. Bývají zdobeny nezbarvenými vzory, jdoucími do hloubky, či naopak jako plastiky vyčnívajími v mělkém reliéfu.

 

Kamenina-porcelán ting je tak nejznámější „bílou keramikou“ z období severních Sungů, ačkoli se později musela potýkat s rostoucí konkurencí jižních manufaktur, čching-paj (qingbai 青白) z Ťing-te-čenu (Jingdezhen 景德镇). Při stěhování sungské dynastie na jih přešla také část řemeslníků z Ting-čou do Ťing-te-čenu a přinesla tam severní technologii. Proto se porcelán ting dále dělí na severní (Ting-čou) a jižní (Ťing-te-čen).

 

Kamenina-porcelán žu-jao (ruyao 汝窑) je slavná a extrémně vzácná sungská keramika, vyráběná pro dvůr jen krátkých pár desítek let, kolem roku 1100. Dochovala se snad jen stovka původních exemplářů, promíchaná s pozdějšími napodobeninami, ne však úplně shodnými. Většina má pastelově modrou glazuru „bledého nebe“ (tian qing 天青) nebo „modř kachního vejce“ (ya dan qing 鸭蛋青). Tento typ keramiky bývá někdy řazen mezi seladon.

 

Tehdy však konečně nastala velkovýroba skutečného porcelánu. Podle mnohých autorů to byl výše zmíněný čching-paj (qingbai 青白) z Ťing-te-čenu, kde čching znamená modravě-zelenavý a paj bílý. Keramika čching-paj je pravděpodobně první typ porcelánu vyráběného v tak velkém měřítku. Nádobí čching-paj je tedy bílé, s modrozeleným odstínem.

 

Později byl také označován za jing-čching (yingqing 影青), tedy stínově zelenavý. Charakteristickou průsvitnost způsoboval jemnozrnný porcelánový kámen, přirozeně obsahující kaolin. K hladké a sklovité glazuře vedlo malé množství železa v redukční vypalovací peci. Výsledkem je charakteristická modrozelená tónovaná povrchová úprava. Vrchol čching-paj se tradičně datuje do Ťing-te-čenu 10. - 13. století.

 

Na počátku 14. století vytvořili hrnčíři z Ťing-te-čenu pevnější keramický střep přidáním více kaolinu do jílu. Ten se pak pro neprůhlednou glazuru označuje za luan-paj (luanbai 卵白) – vejčitě bílý.

 

Tento typ keramiky existoval krátce, ale napomohl vytvořit nové směsi jílu. Bílý porcelánový střep čching-paj s jemnou modravou glazurou – v podstatě první typ hromadně vyráběného porcelánu – používali „obyčejní lidé“ a zdá se, že téměř nesměřoval k císařskému dvoru. Nebyl považován za prestižní, ale byl artiklem, užívaným i pro pohřební účely. Ale ani tam nedosahoval uznání předchozích tchangských tříbarevných san-cchaj (sancai 三彩) pohřebních keramických plastik, které byly pro svou zelenou, krémově žlutou a bílou kupci nazývány „vejce a špenát“, tedy „žloutek, bílek a špenát“.

 

Kvalitu čching-paj sběratelé ocenili až o několik století později. Ke konci 14. století pak titíž výrobci začali s produkcí modrobílého porcelánu, což znamenalo jeho konec.

 

Čching-paj se později vyráběl také v Japonsku, kde je znám jako seihakuji. I v době jižních Sungů byla ale nadále dávána přednost – pro mnohé čtenáře překvapivě – kamenině před porcelánem a keramikou. Typickou kameninou sungského období – podle mnohých autorů – je šedivě-zelenavý seladon, po kterém je velká poptávka u asijských mohamedánů a rovněž v Japonsku a v Koreji. Zabarvení glazur, které se může zdát nevýrazné, pokrývalo snad celé spektrum pastelových barev: šedivým, zelenavým, namodralým odstínem počínaje, přes pastelově královskou modř k nažloutlému až hnědému valéru.

 

Hnědé a černé glazury, rodící se v provinciích na jih od Dlouhé řeky – Fu-ťian, Ťiang-si a Če-ťiang – byly s nadšením, až s určitým vytržením, obdivovány a nakupovány japonskými milovníky užitého umění. A byly znovu a opět napodobovány. Nesly japonský název temmoku podle místa jejich původu, Tchien-mu-šan (Tianmushan 天目山) poblíž Chang-čou v provincii Če-ťiang.

 

V sungském období nelze nezmínit tzv. Pět slavných pecí – Wu ta ming jao (Wu da ming yao 五大名窑). Název se ujal až následně, když byl používán pozdějšími vzdělanci. Tradičně se tak hovoří o pěti centrech: výše zmíněné pece ting-jao (dingyao 定窑) a žu-jao (ruyao 汝窑), dále dílna kuan-jao (guanyao 官窑), která společně s žu-jao vyráběla dvorní zakázky a nakonec dílny tün-jao (junyao 钧窑) a ke-jao (geyao 哥要).

 

Dílny na výrobu keramiky, kameniny a porcelánu bývaly v blízkosti uhelných dolů, protože uhlí se za Sungů stalo důležitým palivem hrnčířských pecí, dávalo stálý a vysoký žár. Někde, např. v Ťing-te-čenu, se stále topilo dřevem, zejména borovým.

 

Obchod s křehkým zbožím byl neobyčejně živý a jednotlivé dílny začaly své výrobky označovat obchodní značkou. Bylo rovněž zvykem, že hrnčířské rody a obchodníci s keramikou vztyčovali u svých podniků kamenné stély s rozličnými nápisy. Díky tomu se zachovaly cenné zprávy o rozsahu jejich činnosti. Je tak známo, že se keramika, kamenina a porcelán dopravovaly do značně vzdálených krajů.

 

Nejžádanější byly čajové šálky s bílou a černou glazurou. Porcelán byl pro lahodný nápoj doslova předurčen. Pořádaly se dokonce festivaly v ochutnávání čaje. Vybraný šálek byl jejich nepostradatelnou součástí.

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog