Tradiční čínské malířství za dynastie Sung
„V umění, zvláště v malířství a kaligrafii, vytvořila doba Sung díla nesmrtelných hodnot,“ čteme v Průškových Dějinách Číny. „Náladové, jednobarevné krajinářství, obrazy zvířat, portréty a náboženské obrazy nebyly potom nikde v Číně překonány a řadí se mezi největší výtvory lidského umění. Zimní krajiny od Kuo Si, obrazy lidí a zvířat od Mi Fu, krajiny od Sia Kuej a pohledy na Západní jezero od Mo Jüan jsou největšími poklady sbírek celého světa. V době Sung (Song 宋 960-1279) také vznikají četná pojednání o malířské teorii.“
V Knize Čína císaře Šen-cunga pak Věna Hrdličková a Zdeněk Hrdlička – významní čeští sinologové – předchozí Průškovu citaci jakoby dál rozvádí, když o malířství této doby píší: „Malířství se v 11. století pěstovalo na císařském dvoře a v malířských řemeslnických dílnách po celé zemi na úrovni profesionální, a kromě toho i na úrovni amatérské jako zábava vzdělanců. Císařští malíři byli členy malířského oddělení Chanlinské akademie, které vzniklo na konci 10. století výnosem zakladatele sungské dynastie, císaře Tchaj-cu (Taizu 宋太祖 927-976, vlastním jménem: Čao Kchuang-jin /Zhao Kuangyin 赵匡胤/). Do té doby byli malíři členy oddělení kaligrafie. Za císaře Šen-cunga (doba vlády 1067-1085) (Shenzong 神宗 1048-1085, narození i úmrtí v Kchaj-fengu, v tehdejším hlavním městě) začal dosahovat rozvoj malířského umění takových rozměrů, že se uvažovalo o zřízení samostatné malířské akademie, kterou pak založil Šen-cungův mladší syn Chuej-cung (doba vlády: 1100-1126) (Huizong 徽宗 1082-1135) sám vynikající malíř a kaligraf.“
Sungské období je tak charakterizováno dalším rozkvětem malířství. V tehdejším hlavním městě říše – v Kchaj-fengu (Kaifeng 开封, jedno z šesti tradičních hlavních měst, nachází se na východě dnešní provincie Che-nan, několik kilometrů na jih od Žluté řeky) – byla založena malířská akademie. V té působili mistři jako Li Čcheng (Li Cheng 李成) činný v letech 960-967, Sü Tao-ning (Xu Daoning 许道宁) či věhlasný Kuo Si (Guo Xi 郭熙, asi 1000-1090). Tito krajináři se pokoušeli o nejvěrnější ztvárnění nekonečnosti zobrazované přírody, a především hloubky vzdušného prostoru.
Kuo Si: Kameny v podzimní krajině (Keshi pingyuan tu 窠石平原图)
Řada teoretických pojednání odrážela snahu postihnout přírodu a zároveň vyjádřit ty nejsložitější myšlenky filozofa a nejniternější pocity člověka. V těchto pojednáních, jejichž autorem byl především již výše zmíněný Kuo Si, bylo malířské umění chápáno jako nejvyšší stupeň uměleckého projevu, jako jediný útvar, jenž je schopen vyjádřit či vylíčit, a především předat mravní a estetické ideály té doby.
Kuo Si, malíř-akademik, byl tvůrcem nového stylu v krajinomalbě: jeho monumentální polychromatické malby zdobící paláce a chrámy byly tak sugestivní, že v divákovi až vzbuzovaly pocit, jako by se uprostřed těchto lesů a hor ocitl a vnímal jejich dech, vůni a majestát.
Jiným směrem kvetoucím za Sungů bylo takzvané malířství vzdělanců, či literátské malířství wen-žen hua (wenren hua 文人画), které společně s kaligrafií představuje dominantu severosungské kultury. To bylo zpočátku spjato s literaturou v klasickém jazyce a zobrazováním bambusu, švestkových květů a jiných tradičních námětů čínských básníků. Nelze nezmínit takové velikány čínské kultury a vzdělanosti, jako je Su Š’ (Su Shi 苏轼), Mi Fu (Mi Fu 米芾), Wen Tchung (Wen Tong 文同) či Chuang Tching-ťien (Huang Tingjian 黄庭坚), jejichž činnost byla součástí životního stylu, jenž si osvojili v duchu „feng-liou“ (fengliu 风流), tedy „plynutí s větrem“. Jejich díla jsou směstnanou esencí zážitků ducha.
Teoretikem tohoto směru byl básník, učenec a malíř – jedním slovem vzdělanec, či chcete-li, literát Su Š’, který věřil, že pouze vysoce vzdělaní lidé s širokým duševním obzorem mohou tvořit hodnotná, původní a osobitá díla.
Su Š’：Strom a kámen (Mu shi tu 木石图)
Přestože byli v podstatě amatéry, nebyli diletanty. S tuší a štětcem pracovali denně, ovládali rytmus jeho tahů a těm uměli dát originalitu. Měli vlastní umělecký svět:
Skládali básně, psali znaky
a malovali pro své potěšení.
V tom jim, jak sami říkávali,
pomáhaly dvě tekutiny: tuš a víno…
Jejich tvorba byla víc než pouhá malba či jen kaligrafie v běžném slova smyslu. Bylo to takzvané sie-i (xieyi 写意), psaní smyslu, kdy v okamžiku inspirace blesku-rychle se pohybující štětec postihnul stálý princip věcí.
Chuej-cung：Pětibarevný papoušek (Wuse yingwu tu 五色鹦鹉图)
Pozorování přírody spojené s určitou introspekcí se přetavilo do jiného žánru, známého jako malířství květin a ptáků, chua-niao (huaniao 花鸟), jenž se těšil vysoké podpoře u císařského dvora.
Samotný císař Chuej-cung, jenž vládl v letech 1110-1125, vynikl jako autor kompozic s motivy ptáků a kvetoucích, rozsochatých větví. Jeho život plně reflektuje onu bouřlivou dobu, jež věstila konec čínského národního císařství. Přestože byl uznávaný malíř a kaligraf, otázku vojenství a brannosti říše zanedbal a útoku džürčenské říše Ťin (Jin 金), počínajícímu roku 1125, se jako císař říše Severních Sungů (Bei Song 北宋 960-1127) neubránil.
Začátkem roku 1126 abdikoval ve prospěch svého syna, aby byl následující rok se svým nástupcem zajat ťinskou armádou, jež dobyla severní Čínu včetně hlavního města Kchaj-fengu, a poté odvlečen do Mandžuska, kde po několika letech zemřel…
Martin Kváča, sinolog a pedagog