Tradiční čínské malířství za dynastie Ming

Na dalekosáhlé a nepříznivé následky přenesení hlavního města na daleký sever jsme poukázali již v minulém pojednání. Další dějiny mingské dynastie jsou často kronikou uzurpování a vydírání eunuchy, proti nimž se statečně staví učenci, zvláště ti v úřadě cenzora, s povinností kontrolovat činy panovníka a vlády. Bývá to smutnou historií zápasů mravní odvahy – kdy bývá dlouhá řada cenzorů-učenců zabita, umučena nebo uvězněna – proti bezpráví skupiny, skryté v absolutní panovníkově moci.

 

V mingské době se zejména v malířství klade důraz na staré tradice. Vládcové dynastie Ming se snažili obnovit instituci dvorní malířské akademie, ale tady státní dozor, zdůrazňující spíše formu než možný nový a svěží obsah, umělecké tvorbě neprospíval. Důraz na dekorativnost a eleganci obrazů, a čerpání z dědictví minulých období, tak šly ve shodě s pravidly vytyčenými touto akademií. Nejcennější díla pak, stejně jako za předcházející mongolské dynastie, vznikají ve studovnách učenců, kteří žili v ústraní.

 

Mingští malíři nadále malují krajiny, květiny, ptáky či koně, a to v nejlepších tradicích doby Sungů, a tak mnohé tyto výtvory stále mohou konkurovat dílům z předcházejících období.

 

V malířství se čím dál tím více začíná uplatňovat silná ornamentální a dekorativní tendence. Místo tušových nálad symbolizujícího sungského umění nastupují těžké, plné tóny sytých barev, záliba v podrobnosti a umělé složitosti. Po této stránce se obrazy tehdejších mistrů blíží mingským výšivkám, zástěnám či gobelínům. Ty mezi prvními našly své obdivovatele na Západě a dodnes jsou ozdobami veřejných a soukromých sbírek.

 

Mezi známé autory tohoto období řadíme Tchang Jina (Tang Yin 唐寅 1470-1523), Čchiu Jinga (Qiu Ying 仇英 1497-1552) či Wen Čeng-minga (Wen Zhengming 文徵明 1470-1559). Tito tvůrci navazovali na „malířství vzdělanců“.

 

Tchang Jin je jedním ze Čtyř mistrů mingské doby, Ming S’-ťia (Ming Si Jia 明四家) kam rovněž řadíme mistra Šen Čou (Shen Zhou 沈周 1427-1509), již zmíněného Wen Čen-minga a Čchiu Jinga.

 

Byl učencem, malířem, básníkem a kaligrafem mingské Číny. Je rovněž znám pod jménem Tchang Po-chu (Tang Bohu 唐伯虎). Přestože žil v období mingské dynastie, mnoho jeho obrazů a maleb, především těch figurálních, nese pečeť pre-tchangského a sungského období. Byl rovněž talentovaným básníkem a společně s dalšími současníky, jako byli Wen Čen-ming, Ču Jün-ming (Zhu Yunming 祝允明) a Sü Čen-čching (Xu Zhenqing 徐祯卿) tvořili básnickou skupinu Čtyř literárních mistrů oblasti Wu-čung 吴中四才子.

 

Tchang měl vést život excentrika, a jeho životní příhody se ve své době staly

oblíbenými příběhy vypravěčů na čínských tržištích a bazarech:

 

V jednom takovém příběhu se měl zamilovat do jedné otrokyně,

a aby s ní mohl být,

nechá se jako otrok prodat do paláce státního úředníka,

kde jeho milovaná měla sloužit…

Příběh končí šťastně:

S pomocí přátel je společně se svojí láskou vykoupen,

aby si ji nakonec mohl přivézt domů…

 

Tchang je spojován s obrazy zobrazujícími ženskou krásu. Rovněž jeho krajinomalby snesou srovnání s ostatními vynikajícími malíři oné doby.

 

Wen Čeng-ming byl další významný malíř, kaligraf, učenec mingské doby. Člen dvou tehdejších uměleckých uskupení: Čtyř mistrů mingské doby a Čtyř literárních mistrů oblasti Wu-čung. Svým stylem tvorby je řazen mezi umělce školy Wu.

 

Pro své obrazy vybíral prosté a jednoduché předměty: jako osamělý strom nebo skálu. Jeho práce vyjadřují cítění skrze odloučení a osamění. Spolupracoval při návrhu Zahrady pokorného úředníka (Zhuo zheng yuan 拙政园), jedné z klasických zahrad v Su-čou (Suzhou 苏州), jež je považována za jednu z nejnádhernějších v Číně.

 

Čchiu Jing (Qiu Ying 仇英) je dalším významným představitelem mingského umění a jedním ze Čtyř mistrů tradičně řazeným ke konzervativnímu křídlu jižních škol. Vytvořil si zcela originální styl vycházející z předchozí zkušenosti spojené s výzdobou lakových výrobků a s výukou u sučouských mistrů spojenou s kopírováním starých mistrů. Zde byl natolik úspěšný, že jeho práce od děl tchangských a sungských mistrů byly k nerozeznání. Ačkoli je pro školu Wu typické malovat tuší, on maloval i krajiny v zelenomodrém stylu, s kompozicí blížící se žánru malby hor a vody šan-šuej (shanshui 山水).

 

Rovněž figurální malba žen-wu (renwu 人物) či malba krasavic š’-nü (shinü 仕女) jsou blízké jeho srdci. Cyklus šedesáti portrétů Nešťastné krásky tisíce podzimů jsou v této oblasti vrcholem jeho tvorby.

 

Šen Čou, další protagonista, bývá některými považován za zakladatele, jinými za pokračovatele tzv. jižní školy Wu. Pro něj – jako malíře jižní školy Wu – byla tvorba meditací spíše než povoláním. V jeho očích obraz – malířské dílo – nebyl komoditou, zbožím. Byl sebevyjádřením umělce samotného. Jemu – jako majiteli ohromné sbírky obrazů z předchozího mongolského a počátku mingského období – a jeho žákům tato díla posloužila jako předlohy, které byly „jakoby přetavovány“ do stylu jižní školy Wu.

 

Co byla jižní a severní škola, nám pak pomůže objasnit další čínský malíř a kaligraf, ale především mimořádně vlivný historik, teoretik umění a hodnostář, autor výkladu severní a jižní školy Tung Čchi-čchang (Dong Qichang 董其昌1555-1636), kterým tento exkurz zakončíme.

 

Ve svých pojednáních Smysl malířství Chua-č’ (Huazhi 画旨) či Jádro malířství Chua-jen (Huayan 画眼) předestírá své chápání tzv. severní a jižní školy.

 

Píše, že tchangského malíře Li S’-süna (Li Sixun 李思训 651-718), jenž tvořil barevné krajiny v modro-zelených odstínech, lze považovat za zakladatele severní školy, která byla profesionální malbou líbivých děl na zakázku.

 

Naopak tchangský malíř Wang Wej (王维 asi 701-761 – již zmíněn v pojednání o tchangském malířství) byl – podle něj – otcem tzv. jižní školy. Necenil si povrchní líbivosti a dekorativnosti obrazů profesionálů severní školy. Kladl důraz na vystižení vnitřní duchovní esence zobrazované skutečnosti v podání mistrů školy jižní…

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog