Tradiční čínské malířství období dynastie Tchang
„Malířství doby Tchang je neméně slavné než básnictví – Li Po (Li Bai 李白 701-762), Tu Fu (Du Fu 杜甫 712-770), Po Ťü-i (Bai Juyi 白居易 772-846) – ač je mnohem hůře zachováno. Wu Tao-süan (Wu Daoxuan 吴道玄 asi 680-759), žijící na dvoře císaře Süan-canga, bývá pokládán za největšího malíře Číny. Krajinářství, náboženské malířství, obrazy zvířat a taoistické motivy upoutávají pozornost malířů. Jsou to subjektivní nálady, básnické motivy, jež malíři hledí zachytit. Stále větší oblibě se těší jednobarevné malířství a kresby tuší,“ píše ve svých skriptech Dějiny Číny v kapitole: Doba Suej a Tchang (589-907) profesor Jaroslav Průšek.
Detail z Wu Tao-c’: Zrození Buddhy (Song zi tian wang 送子天王)
Pozorný čtenář si dozajista povšiml slovního vyjádření: kresby tuší, a namítá, že si autor tohoto pojednání protiřečí, když v předcházejících textech o čínském malířství píše o malbě štětcem a kresbě uhlem. Předcházející definování malby a kresby nebylo chybné, ale odborníci přesto mohli namítat, že nebylo nejpřesnější. Lze totiž také říci, že malba je vytvářena nanášením barev v souvislé vrstvě, či že malba pracuje s plochou, a to pomocí štětce, špachtle, houby či hadru. Na druhou stranu kresba pracuje s rozhraním vyjádřeným linkou, čarou, a to pomocí uhlu, tužky, pera, ale překvapivě i štětce. Vyjádření v předchozí citaci, že se oblibě těší kresby tuší, pak nemusí být nesprávné.
Na začátku vlády dynastie Tchang (Tang 唐 618-907) tu již byli uznávaní umělci, soustředící se na figurální malbu. Patřil k nim výše zmíněný fenomenální Wu Tao-c’ (Wu Daozi 吴道子 680-759), znám též jako Wu Tao-süan (Wu Daoxuan 吴道玄), v Japonsku jej, pod jménem Gadoshi, považují za otce japonské malby.
Asi Wu Tao-c’: Osmdesát sedm nesmrtelných (Bashiqi shenxian juan 八十七神仙卷)
Dalšími mistry byli kaligraf, architekt a malíř Jen Li-pen (Yan Liben 阎立本 601-673), malíř a snad i dvorní úředník Čang Süan (Zhang Xuan 张萱 713-741) a Čou Fang (Zhou Fang 周昉 konec 8. století – počátek 9. století).
Jen Li-pen: Obraz třinácti císařů (十三帝图 Shisan di tu)
Čang Süan: detail z Valchování sukna (捣练图 Dao lian tu)
Čou Fang: Detail z Avalokitešvára vod a Luny (Shui yue guanyin 水月观音)
Ve středu jejich zájmu bylo zobrazení toho nejmenšího detailu. Přesný popis osobnostní charakteristiky portrétovaného, výraz obličeje, ošacení zobrazení krajiny či zvířat tak byly na prvním místě.
Vynikajícím příkladem tohoto typu malby jsou nástěnné malby ve hrobce korunního prince Čang-huaje (Zhanghuai 章怀 654-684) poblíž města Si-an (Xi’an 西安 – Západní klid) na území dnešní provincie Šen-si (Shaanxi 陕西).
Hrobka Tchang Čang-huaj Tchaj-c’-mu (Tang Zhanghuai Taizi zhi Mu 唐章怀太子之墓) byla postavena pro druhého syna císaře Kao-cunga (Gaozong 高宗) a jeho manželky Wu Ce-tchien (Wu Zetian 武则天).
Hrobka Tchang Čang-huaj Tchaj-c’-mu (Tang Zhanghuai Taizi zhi mu 唐章怀太子之墓)
Byla otevřena v letech 1971-72. Co bylo nalezeno uvnitř, ohromilo celý vědecký svět. Místnosti hrobky byly vyzdobeny cykly nástěnných maleb, zobrazujících přesný a detailní popis života dvora, vysokých úředníků, zahraničních princů, vyslanců, úředníků a vojáků, sloužících a palácových konkubín. Malby, které nejsou jen zdrojem podrobných a detailních údajů o tehdejší době, jsou především vynikajícím uměleckým dílem. Inskripce doprovázející tyto malby pak ocenili především historikové, neboť jim poskytly cenné informace o intrikách a chaosu oné doby.
Detail z nástěnné malby v hrobce „Gardisté“ (Yiwei tu 仪卫图)
Detail z nástěnné malby v hrobce „Vyslanci“ (Ke shi tu 客使图)
Umělci tchangské doby jakoby ztráceli zájem o výtvarné vyjadřování v barvách a spíše se soustředili na deskriptivní popisnou moc tahu štětce. Wu Tao-c’ používal barvu málokdy. Čang Süan a Čou Fang, kteří se proslavili portréty palácových dam, požívali jen jemné barevné tóny minerálních barev, které jakoby vyplňovaly již tak delikátní tahy štětcem.
Stejný posun lze zaznamenat i v krajinářství. Básník a malíř Wang Wej (Wang Wei 王维 699-761), zástupce takzvané jižní školy, se stal známým svými monochromatickými zobrazeními krajiny. Na rozdíl od jižní školy, která upřednostňovala „kaligrafické vodní barvy“, škola severní kladla důraz na sytost barevného vyjádření, kde barvy nemusely reflektovat přírodní barevnou realitu; cílem totiž bylo dosáhnout určitého dojmu, či efektu. Začátek tradice učenců-malířů v jedné osobě tak lze spatřit právě ve Wang Wejově osobnosti, který se stal učitelem-mistrem mnoha malířů-laiků.
Posun od figurální malby či malby portrétní ke krajinářství, tedy od člověka k přírodě, lze zaznamenat v průběhu devátého století, kdy krajina přestává být pouhým pozadím.
Wang Wej: Rozjasnění po sněhu na Dlouhé řece (Changjiang xue ji tu 长江雪霁图)
Figurální malba dosáhla svého vrcholu ve spojení s konfuciánským a buddhistickým učením. Malby krajiny byly, na straně druhé, ovlivněny taoismem.
Jeden z mnoha trendů, jenž se začal prosazovat během desátého století, přestal věnovat pozornost detailu a přesunul ji na vyjádření, pochopení a uchopení jednoty, celku a souladu. Studium všeho, co mohlo být v přírodě viděno a slyšeno, pak umělcům pomáhalo tuto celistvost pochopit. Snažili se uchopit duši přírody, ducha zobrazované skutečnosti.
Vzniká nová koncepce zobrazování prostoru. Tvary mizí. Bílé plochy mezi popředím a pozadím dávají obrazům prostor, dimenzi. Nepřítomnost barev – mono-chromatičnost – pak zmíněnou snahu jen podtrhává…
Martin Kváča, sinolog a pedagog