O tradičním čínském malířství

Za čínskou tradiční malbou, nikoli kresbou, stojí takzvané čtyři poklady učencovy pracovny, tedy wen-fang s’-pao (wenfang sibao 文房四宝), jimiž jsou štětec, inkoust-tuš, která je v pevné formě v podobě destiček či tyčinek, papír – může být rýžový, ale nejlépe z borky morušovníku, a nakonec kámen na roztírání tuše.

Čínský měkký štětec a jeho schopnost přenášet na bílou plochu papíru či hedvábí s neuvěřitelnou rychlostí myšlenky a představy jsou legendární. Srdcem štětce, tedy jeho vnitřní částí, mohou být krysí vousy, zatímco dva až tři vnější kabáty (vrstvy) mohou být z králičích, liščích či jezevčích chlupů. Kombinací je mnoho, třeba tvrdší kozí chlup s měkčím z chvostu lasice.

Tuš se prodává v pevné podobě jako tyčinky nebo destičky, které bývají ozdobeny nápisy, ornamenty či miniaturními kopiemi slavných obrazů. Tekutého stavu tuše se dosahuje tím, že se destička či tyčinka tře s vodou na roztíracím kameni. Zejména kameny bývají předmětem sběratelského zájmu.

A nakonec médium poslední, neméně důležité, na které se myšlenky a představy nanáší: hedvábí nebo papír. Kaligrafové dávají přednost papíru před hedvábím, protože lépe saje tuš. Papír by pak měl být z borky morušovníku, vláken bambusu, konopí nebo bavlny. V minulosti se nepoužíval papír rýžový. Začátečníkům a studentům čínského výtvarného umění je však doporučován, neboť má lepší savé vlastnosti než papír „ze dřeva“. Malíři a kaligrafové dávali a vlastně i dnes dávají přednost papíru staršímu. Bylo zvykem nové archy a svitky odkládat na pozdější dobu. Tento fakt tak dělá vrásky kunsthistorikům a dalším expertům, neboť zjištění, kdy byl papír vyroben, ještě není směrodatné pro určení data, kdy vzniklo samotné dílo. 

Čínské obrazy mají většinou podobu svislého nebo podélného svitku. Vertikální obrazy/svitky li-čou (lizhou 立轴) se pak zavěšují, zatímco podélné obrazy, horizontální malby nebo také ruční svitky šou-ťüan (shou-jüan 手卷), které občas bývají i několik metrů dlouhé, se rozvinují zprava do leva a poskytují divákovi možnost sledovat dění či příběh na obrazu ve všech jeho proměnách.

Díky nástrojům, které tradiční čínské malířství používá, se tyto malby přezdívají jako šuej-mo-chua (shuimohua 水墨画), tedy malby-tuší-a-vodou či cchaj-mo-chua (caimohua 彩墨画), tedy malby-barvou-a-tuší. Lze je velmi zhruba přirovnat k západním akvarelům. I tam totiž platí, že jednou nanesený tah se již nedá změnit, a v tom se podle východních filozofů toto umění podobalo a podobá až osudově a nezvratně lidskému životu.

Rozdíl mezi akvarelem a cchaj-mo-chua pak lze vyčíst již ze samotných názvů. Akvarel pracuje s barvou rozpustnou ve vodě a s vodou, zatímco cchaj-mo-chua pracuje s (černou) tuší, barvou rozpustnou ve vodě a s vodou, jako rozpouštědlem či ředidlem. V obou případech se používá štětec, proto se hovoří o malbě. Výtvarník tak maluje. Když umělec používá uhel či pastel (tedy tužku či pastelky), potom kreslí. Vždy jsem smutný, když se mí přátelé a známí, kteří vědí, že se věnuji olejomalbě, ptají, co nového jsem nakreslil!

Čínská malba se dá rozdělit do několika kategorií, a to podle jejího námětu: lze hovořit o třech základních oddílech, kam řadíme: 1) krajinomalbu, 2) portréty či malby postav a v neposlední řadě 3) zátiší s květinami či s květinami a ptáky, nebo s hmyzem.

Rovněž lze čínskou malbu dělit podle toho, zda je detailní a vypracovaná – tedy kung-pi (gongbi 工笔), či zda je povšechná, volná v provedení, tedy malovaná jakoby „volnou rukou“ – tedy sie-i (xieyi 写意). Doslovný překlad pak napovídá, o co tady jde. Lze jej převést jako zapisování či psaní myšlenek, významů. Tradiční čínská malba se ráda nechává inspirovat horami, řekami, květinami a ptáky, skrze které umělec vyjadřuje své pocity.

Dalším aspektem čínské malby je fakt, že se autoři nesnaží o doslovné převyprávění skutečnosti sing-š’ (xingshi 形式), ale spíše jim jde o zdůraznění ducha zobrazovaného výjevu šen-s’ (shensi 神思).

Kompozice obrazů pak lavíruje, balancuje na „ostří štětců“ mezi skutečností či reálnem na straně jedné a duševním aspektem, vnitřním zobrazením skutečnosti na straně druhé. Cílem není zobrazit horu, řeku, ptáka či květinu, ale její vnitřní život či ještě lépe řečeno duševní pohnutky, nálady, city či představy autora samotného…

Tolik základy. Příště tak již budeme moci otočit směr našeho zájmu na jednotlivé „žánry“ čínské malby, jak přicházely, vznikaly a nacházely své vrcholy napříč minulými stoletími a tisíciletími.

Martin Kváča, sinolog a pedagog