Tikající hodiny filipínské sopky Taal

Tikající hodiny filipínské sopky Taal
16 / 7 / 2021 Pavel Zvolánek

Více než 3 000 lidí muselo tento měsíc opustit své domovy poblíž filipínské sopky Taal, která vychrlila kilometr vysoký oblak plynu a páry. Druhý nejaktivnější filipínský vulkán se vyznačuje světovou kuriozitou – jedná se o přírodní matrjošku, kde jezero na ostrově obklopuje další jezero, nacházející se na dalším ostrově. Zatímco vnitřní prstence se jmenují Taal, poslední pevninský kruh tvoří největší z filipínských ostrovů – Luzon.

Před osmnácti měsíci mi tento vulkán dokonale převrátil mé cestovatelské plány. Již když jsem v Manile uviděl střechy automobilů pokryté šedým prachem a potkal první lidi schované v rouškách, bylo mi jasné, že nic nepůjde tak, jak jsem si představoval. Potemnělá obloha osiřela a ruch na místními letišti vyhasl. Filipínská metropole leží asi šedesát kilometrů severně od Taalu, ale důsledky erupce byly patrné i v jejích ulicích. Tehdy tato sopka vybuchla naposledy. Erupce vyvrhla popel do výšky patnácti kilometrů a láva zničila desítky domů, pozabíjela hospodářská zvířata a vyhnala 135 000 lidi z jejich domovů, v evakuačních centrech zemřelo 39 lidí v důsledku nemocí a nehod, způsobených hustým popílkem.

Taal své návštěvníky vítá již na dálku. Ve chvíli, kdy se spouštíte prudkým sjezdem až ke břehu jezera, otevře se před vámi panoramatický pohled na vodní plochu s ostrovem uprostřed, kterou křižují vahadlové lodě. Aby se nic nepletlo, vše se zde nazývá Taal -  sopka, jezero i město. Větší nejistotu působí často zmiňované označení Taalu jako nejmenšího vulkánu na světě, ve skutečnosti se sopka nachází spíše v horních patrech žebříčku. Taal totiž zahrnuje i kalderu obklopující celé jezero, které je se svou rozlohou, přesahující 23 000 hektarů, třetím největším na Filipínách.

 

K jezírku uvnitř ostrovního kráteru musíte již po svých nebo na koňském hřbetu, který často využívají místní turisté. Samotný výstup není nijak komplikovaný a svojí náročností nepřekonává půlhodinovou vycházku. Dávné erupce sebraly vulkánu podstatnou část jeho výšky, a tak „hora” dnes dosahuje pouhých tří stovek metrů. Snadná dostupnost Manily činí z tohoto místa oblíbený cíl pro obyvatele filipínské metropole, toužící alespoň na čas uprchnout z rušných ulic velkoměsta.

 

Větší dobrodružství tak zažijete během samotné plavby, zejména v popoledních hodinách, kdy se vlny začnou zvedat do výšky vzbuzující pochybnosti, zda vaše loď vůbec dokáže takovou cestu zvládnout. Jezero bylo původně propojené s mořem, teprve dvě stě dní trvající erupce v polovině osmnáctého století změnila ráz celé krajiny. Nakumulovaný sopečný materiál přehradil cestu k moři a vytvořil obří přírodní akvárium, ve kterém uvízli někteří původně mořští živočichové, včetně žraloků, co zde bývali k vidění ještě ve třicátých letech minulého století.

 

Promáčení od hlavy až k patě necháváme Taal za sebou. Mlčící vulkán vyhlíží zdálky zcela neškodně, ale sopka se dokáže ze svého klidu probrat s nečekanou zuřivostí.  Historie jejích erupcí nese záznamy o více než šesti tisících obětech. Jenom během výbuchu v roce 1911 zde zahynulo více než 1 300 lidí. Se svými čtyřiatřiceti zaznamenanými erupcemi Taal na Filipínách překonává pouze Mayon, vulkán ležící na jižním Luzonu, díky svému symetrickému kuželovitému tvaru považovaný za prototyp dokonalé sopečné krásy.

 

Stomilionové Filipíny, rozprostírající se na více než 7 000 ostrovech, tvoří součást ohnivého prstence, táhnoucího se po obou stranách Pacifiku. Tektonicky aktivní zóně se nevyhýbají ani zemětřesení, každoročně filipínské ostrovy zasáhne také v průměru dvacet tajfunů, které se formují v Pacifiku a následně se přesouvají západním směrem k asijské pevnině. Ze stovky filipínských vulkánů je čtyřiadvacet aktivních.

 

Největší sopečná erupce na Filipínách se odehrála 15. června 1991. Výbuch vulkánu Pinatubo se zároveň stal i druhou největší erupcí dvacátého století. Po dlouhá léta mnozí lidé z nejbližšího okolí zdánlivě spícího Pinatuba pochybovali, zda se vůbec jedná o sopku. Poté se však vulkán probudil k životu s intenzitou, která překvapila všechny. Erupce zapříčinila pokles globální teploty o půl stupně, zvětšila ozonovou díru nad Antarktidou a změnila říční systém ve svém okolí. Urychlená evakuace sice zabránila rozsáhlým ztrátám na životech, přesto v troskách domů zborcených pod tíhou sopečného popele zahynulo osm set lidí. Erupce Pinatuba dala také poslední sbohem americké vojenské základně v nedalekém Clarku, která sloužila armádním potřebám po devadesát let a mj. poskytovala logistickou podporu americkým jednotkám, bojujícím ve Vietnamu. Obnovovat kasárna, zavalená sopečným bahnem až po střechu, ztratilo smysl.

 

Dnes je Pinatubo turistickou atrakcí, stejně jako jí je Taal, Mayon i další z filipínských sopek. A zatímco se k nim stahují návštěvníci z celého světa, uvnitř těchto vulkánů tikají hodiny odpočívající čas, zbývající do další erupce.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii