Tajemné údolí plné "hákových křížů" nutí k zamyšlení

O sečuánském Údolí svastiky jsem nenašel zmínku ani v cestopisných Střípcích Jana Karlacha, ani v youtubových videích Lukáše Codra alias Čočíka. Možná na tom nádherném místě byli, ale od publikování je odradila nucená poptávka po politické korektnosti anebo údolí zůstalo jejich zrakům nakonec skryto, ačkoli oba jmenovaní v provincii Sečuán dlouhodobě pobývali.

 

Druhá možnost koneckonců není až tak nepravděpodobná, protože „Údolí svastiky“ leží přeci jen stranou od hlavních vstupních cest do sečuánských velehor. Většina návštěvníků provincie směřuje z hlavního města Chengdu 成都 buď na sever do vápencového pohoří Minshan 岷山 s travertinovými kaskádami Žlutého draka Huanglong 黄龙 a „sečuánskými Plitvicemi“, což jsou kaskádová jezera v údolí Jiuzhaigou 九寨沟, nebo na západ, kde je podél trasy do Lhasy mnoho velice zajímavých míst, včetně pohledů na nejvyšší horu Sečuánu a nejvýchodnější sedmitisícovku světa, posvátnou horu Gongga Shan 贡嘎山 (tibetsky Miňa Gangkar, s výškou 7556 m n.m.).

 

Kdo se chce dostat do „Údolí svastiky“, musí za městem Dujiangyan 都江堰 (s jeho dva tisíce let starým zavlažovacím systémem) odbočit severozápadně od Chengdu za prvními tunely a mostem přes přehradu z dálnice G4217 na Wolong 卧龙 a přejet průsmyk Balangshan 巴郎山 (tibetsky Balangla). Kdo nemá auto ani čínský řidičák, může nasednout na kterýkoli autobusový spoj z Chengdu do okresního města Xiaojin 小金县, protože do Xiaojinu se dá z Chengdu dostat právě jen přes toto údolí.

Zdejší údolí ve výšce přes čtyři tisíce metrů jsou plná fantastické květeny, vinoucích se mlh a pasoucích se ovcí, koz a jaků. Malebně z nich ční „Pohoří čtyř dívek“ Siguniangshan 四姑娘山, zvané též „Čínské Alpy“. Nejvyšším z jejich čtyř vrcholů je „Královna sečuanských hor“, šestitisícovka Yaomei Feng (幺妹峰 „Vrchol nejmladší sestry“, 6250 m n.m.), která se rozhlíží přímo nad městečkem Rilong 日隆, kde „Údolí svastiky“ začíná.

 

Rilong dnes už vlastně není městečkem, spíše je to jakýsi sečuánský Špindlerův mlýn, kde je hotel vedle hotelu. Po nové silnici, nahrazující tu původní zcela zničenou zemětřesením v roce 2008, se sem z Chengdu lze dostat autem za asi 3 hodiny. Důsledkem je, že v pátek či v sobotu večer je téměř beznadějné zde shánět hotelový pokoj. Rilong byl nakonec, jako místní turistická základna, v roce 2013 přejmenován na „Městečko hor čtyř dívek“ Siguniangshan zhen 四姑娘镇.

 

Pokračujeme-li z Rilongu dolů po proudu řeky, uvidíme po obou stranách bíle natřené domy s plochou střechou, kde jsou na vnějších stěnách červenou barvou namalovány stále se opakující obrazce, z nichž Evropana „praští do oka“ právě velké „hákové kříže“, většinou skutečně pravotočivé. Zhruba v polovině délky údolí leží okresní město Xiaojin 小金县 (tibetsky Tsanlha). Pod Xiaojinem směrem k městu Danba (丹巴, tibetsky Rongzhag), kde údolí končí, jsou již hákové kříže vzácné, nejvíce jich je v horní části údolí.

 

Údolím jsem poprvé projížděl 2012, avšak zběsile spěchající taxikář na trase Danba - Wolong odmítal kdekoli zastavit, takže nebylo možné si „hákové kříže“ řádně nafotit. Když jsem později studoval čínský jazyk na Sečuánské zemědělské univerzitě v Ya‘anu, nemohl jsem si nechat ujít příležitost údolí znovu navštívit. Jakmile vypuklo v Ya‘anu jaro, zakoupil jsem v Chengdu levný motocykl a vyrazil počátkem června do „Údolí Vůdce“, jak jsem si místo s evropocentrickou nadsázkou překřtil, přestože tu svastiky nejsou pootočeny jedním ramenem dolů nakoso, jak je většinou znázorňovali nacisté.

Později jsem se pokoušel zjistit, proč lidé právě v tomto údolí na domy svastiku malují. Jeden tibetský šofér mi řekl, že jde o symbol dlouhověkosti, a kříže se malují proto, aby nově postavený dům dlouho vydržel. Ani on však neznal jméno oné místní „podezřele nekorektní“ národnostní menšiny, bydlel daleko odsud v provincii Yunnan 云南. Obrátil jsem se v této věci také na autora výše zmíněného cestopisu, nyní pracovníka Orientálního ústavu AV ČR Jana Karlacha, ale obdržel jsem jen obecnou odpověď týkající se symboliky svastik, protože Jan Karlach zkoumá národnostní menšiny jiných provincií.

 

V sečuánské části Tibetu je řada etnických skupin, navzájem se velmi lišících architekturou tradičních obydlí, zvyklostmi i jazykem. Nikde jinde v horské části provincie jsem však podobné domy s „hákovými kříži“ a s malými „růžky“ v rozích plochých střech neviděl. Při zpracování tohoto článku jsem se proto ještě obrátil na etnologa Víta Vojtu, který mi poskytl řadu velmi cenných informací, protože se kulturní antropologií východní Asie zabývá desítky let.

 

Celá oblast městečka Siguniangshan (Hory čtyř dívek, dříve Rilong, asi 480 km²) patří pod Autonomní prefekturu Ngawa (Aba) národů Tibeťanů (57%) a Čchiangů (Qiang 羌 21%) 阿贝藏族羌族自治州, kde vedle obou majorit žijí i etničtí Chanové (21%), muslimští Chuejové (回 3%) a další národy (Iové 彝族, Mandžuové 满族 a další). A právě v našem „Údolí svastiky“ za městečkem Siguniangshan žije také etnikum Gyalrong (Jiarong 嘉绒), které bylo před rokem 1954 bráno za zvláštní, jen málo známou etnickou skupinu, hovořící vlastním jazykem. Ovšem v roce 1954 byli čínskou státní správou přiřazeni k Tibeťanům, jako jedna jeich větev. Jejich současná mladá generace se už výrazně sinizovala a používá hlavně čínský jazyk, ale řadu tradic stále nadšeně dodržuje, včetně symbolu svastiky.

 

Místní („tibetské“) domy s rovnou střechou se staví z trámů a kamení, bez velkého měření v podstatě od oka. Většina je dvoupodlažních, vzácně je podlaží více. Domy do nich musí odspodu vměstnat hospodářskou část, kuchyni, obývací prostor, ložnice a ve zvýšené části bývá skladiště a v podkroví posvátný prostor pro uložení súter, kam cizí nesmí. Rohy střech bývají přizvednuté, na vápněné stěny se malují obrazy Slunce, Měsíce a hvězd a, jak uvádí čínský autor, také „náboženské totemy“ (tuteng 图腾) – tedy zejména svastika.

 

V Tibetu je svastika “卐” k vidění často. Je to jedno z nejstarších lidských znamení už od mladší doby kamenné, nejstarší nalezená svastika vyrytá do sošky ptáka z mamutoviny má již úctyhodných 15 tisíc let. V civilizacích Mezopotámie, Egypta, Řecka i středoamerických Máyů se však symbol svastiky postupně vytratil a zůstal hlavně v Asii. V Tibetu se prý váže již na původní animistický kult bönu, ale široce jej využívá zejména mahajánový buddhismus, se kterým se symbol šířil dál do Číny, Koreje, Japonska a dalších kultur.

 

V Číně se znak užívá už od doby tchangské císařovny Wu Zetian (624-705), čte se jako „wan“ (万, 萬 deset tisíc) a znamená „štěstí“ nebo i „pramen veškerého štěstí“, tibetské čtení je „yungdrung“. Symbol orientovaný na obě strany "卍" a "卐" nesl původně více významů: zvíře, praporec, luk, domov a jídlo, kmen či lovecký úspěch. Ve staré Indii už byla pravotočivá svastika symbolem Slunce a zrodu vesmíru, levotočivá zase symbolem noci a zániku.

Sečuánské údolí „hákových křížů“ je pro Evropany určitě zajímavou atrakcí. Raději však nepomýšlet, co by se stalo, kdyby si někdo stejným způsobem ozdobil či chránil obydlí u nás.

 

Je totiž fascinující, jak 15 tisíc let jednoho z nejstarších symbolů lidských civilizací s veskrze pozitivním významem štěstí a zrodu bylo pošpiněno pouhými dvanácti lety národního socialismu v Německu. Jak dlouho bude ještě symbol svastiky blokován pro jeho zneužití nacisty? Jak dlouho ještě budou lidé za jeho užití trestáni vězením? Vždyť právě tento veskrze zastaralý a pokřivený pohled západní sebestřednosti na dějiny světových civilizací je paradoxně nepřímou propagací „díla“ Adolfa Hitlera a jeho společníků, které si nezaslouží ani tuto negativní reklamu, natož ještě na úkor hlubokého symbolu svastiky.

 

Pavel Křivka, přírodovědec a lingvista