Svět klasické hudby v Číně očima českého hudebníka a pedagoga

Následující řádky jsou shrnutím současného stavu studia západní klasické hudby v Číně z pohledu českého hudebníka a pedagoga. Interpretace mých zkušeností je jistě omezená i tím, že nejsem sinolog a čínskou kulturu jsem „studoval“ v rámci „školy života“ během svého profesionálního působení v této zemi. Pokusím se především nabídnout srovnání toho, co je obvyklé u nás a jak to chodí „tam u nich“.

 

Do Číny jsem poprvé odcestoval v listopadu roku 2015 z čistě osobních důvodů. Seznámil jsem se totiž s čínskou sopranistkou, která se posléze stala mou ženou. Moje první návštěva měla být jen seznámením s její rodinou. Přišla však neočekávaná nabídka místa na umělecké fakultě univerzity v Ťiou-ťiangu v provincii Ťiang-si pro nás oba, kterou jsme se rozhodli přijmout. Následovaly nabídky koncertů od místních agentur, výrobců klavírů, přednášky a recitály české hudby, a později též přestěhování do jiné oblasti (město Čchang-šu v provincii Ťiang-si).

 

Čínské hudební školství

Pro českého hudebníka znamená příchod do čínského hudebního školství dvojnásobný kulturní šok. Na jedné straně jazyková a kulturní bariéra (na umělecké fakultě uměl anglicky pouze jeden kolega z USA a děkan), na druhé straně zcela odlišný systém a jeho směřování. Český národ si dle mých zkušeností dosud dostatečně neváží toho, že máme uměleckou výchovu pro děti a mládež od šesti do osmnácti let v podstatě zdarma. Symbolické školné, které se i přes to zdá některým rodičům příliš drahé přitom odpovídá ceně, která se ve vyspělých zemích platí za jednu lekci.

 

Velmi podobné je to v Číně – studium až do vysoké školy je výhradně soukromého typu. Jedinou výjimku tvoří přípravné školy pro „konzervatoře“ (v Číně se jedná na rozdíl od nás o typ vysoké školy), kterých je však v celé Číně jenom několik. Školné se platí všude, i když je obvyklé, že značnou část dostávají zpátky formou různých stipendií.

 

Z toho vyplývá několik překvapivých skutečností. Na univerzitách se nachází nemálo studentů, kteří mají jen velmi omezenou a v některých případech dokonce zcela žádnou průpravu. Zatímco u nás i na pedagogických fakultách obvykle studují hudební obory studenti s mnohaletou zkušeností ze ZUŠ, příp. konzervatoří, tak v Číně jsem se mnohokrát setkal se studenty, kteří se ke svému hudebnímu oboru dostali v podstatě náhodou a nechtěně. To bohužel má jistý vliv na jejich přístupu ke studiu. K tomu se přidává extrémní přetíženost studijními nároky. Od rána do večera jsou na přednáškách z teoretických předmětů a ke cvičení na nástroj se často dostávají až v pozdních večerních hodinách. Často přitom studují více oborů (např. dva „západní nástroje“ a k tomu ještě jeden „čínský nástroj“ a zpěv), což je pro mě nepochopitelné, neboť dle mých vlastních zjištění se pak v praxi věnují obvykle jen jednomu oboru.

 

Zdaleka nejoblíbenějším nástrojem je ovšem klavír. Díky světovému úspěchu pianistů jako Yundi Li či Lang Lang se Čína stala největším světovým trhem těchto nástrojů. Při návštěvě hudebního veletrhu v Šanghaji jsem viděl desítky čínských značek a s mnoha dalšími jsem se setkal na svých koncertních cestách. Většina z nich je ovšem kvalitativně nesrovnatelná s tradičními světovými výrobci, jakými jsou německo-americký Steinway či český PETROF, ale některé z nich (např. Yangtze River, Pearl River či Hailun) už jsou schopné vyrobit přijatelné klavíry.

A právě síť distributorů značek hudebních nástrojů tu také supluje síť „základních hudebních škol“. Rodiče si tedy na stejném místě zakoupí nový nástroj, noty i lekce hudby s místními učiteli, kteří jsou zaměstnanci obchodu. Obchod mívá obvykle vyhrazená místa (často v odděleném patře), kde probíhá výuka. Výrobci a jejich distributoři mají obvykle velmi dobře promyšlený marketing a pořádají též vlastní hudební vystoupení, přehlídky a soutěže.

 

Soutěživost je též hlavní a bohužel často i jedinou motivací, která tento fascinující koloběh řídí. Rodiče touží po tom, aby bylo jejich dítě v něčem úspěšné a diplomy ze soutěží jsou hmatatelným potvrzením toho, že jsou v něčem lepší než ostatní. Přitom za podstatné se nepovažuje zúčastnit se, ale především vyhrát.

 

Tato motivace obvykle vydrží někdy do dvanáctého roku dítěte, kdy rodiče obvykle dělají rozhodnutí, co s budoucností. V případě mimořádně nadaného dítěte, které začalo velmi brzy a mělo dobré učitele je jistá šance, že se rodiče rozhodnou připravovat dítě na studium na konzervatoři, resp. umělecké či hudební fakultě nějaké významné univerzity, nebo v některých případech studium v zahraničí. Jinak je čeká několikaletá důsledná příprava na obávanou státní maturitní zkoušku „kao-kchao“ a hudba pak jde zcela stranou.

 

Na univerzitách, na kterých jsem externě či interně působil, jsem se setkal s mnoha studenty, kteří se mi svěřili, že se učili hrát velmi intenzívně od svých šesti let, ale pak třeba osm let vůbec nehráli, neboť to nebylo časově možné.

 

Někteří dovedou překvapit

Po nástupu na vysokou školu studentům pak zbývá jen jedna motivace – získat diplom a věnovat se učení, které je zde vnímáno především jako způsob dobrého a jistého výdělku. Učitelé jsou zde totiž překvapivě dobře placení, a to jak na univerzitách, tak v rámci soukromé výuky. Cena za hodinu klavíru se obvykle pohybuje mezi 300 – 800 CNY, ale ve vyspělých oblastech a v případě vidiny možného přijetí na konzervatoř může odborná konzultace stát i 2500 CNY nebo více. Když na svých přednáškách o českém hudebním školství vysvětluji, že je u nás možné vystudovat na profesionálního hudebníka téměř zdarma, jedné půlce publika obvykle padá čelist a druhá tomu zcela odmítá věřit.

 

Nedostatky tohoto systému jsou z výše napsaných řádků zjevné. Na jedné straně špičková úroveň několika vybraných škol (např. konzervatoře v Pekingu, Šanghaji, Chang-čou a Si-anu), na druhé straně množství škol, kde přichází stovky studentů bez znalostí a bohužel též bez jakéhokoliv zájmu. Na druhou stranu, musím uznat, že ti, co opravdu chtějí, tak dovedou hodně překvapit.

 

Někteří mí studenti se během dvou tří let studia prostřednictvím tvrdé práce dostali na úroveň odpovídající druhému stupni ZUŠ. Jiní se dokázali vypracovat natolik, že získali ocenění na městských a provinčních soutěžích a posléze odešli studovat magisterské studium na školách vyššího typu. Některé začala Evropa fascinovat natolik, že se rozhodli pro následné studium v zahraničí. Spolu s mou manželkou jsme také připravili studenta zpěvu, který bude tento rok absolvovat v Brně na JAMU.

 

Úspěch asijských studentů na mezinárodním hudebním poli je nakonec daný především jejich příkladnou zodpovědností, disciplinovaným přístupem ke studiu a z pohledu pedagoga ještě musím dodat – respektem ke svým učitelům. Troufám si tvrdit, že moje dlouholeté osobní přesvědčení, že „talent je mýtus“ právě nejlépe potvrzují oni. A samozřejmě též jejich rodiče, i když to někteří s přísností a důsledností až přehánějí.

 

Nedávno jsem se účastnil hudebně pedagogické konference ve Wen-čou a profesor ze šanghajské konzervatoře to vyjádřil velmi výstižně: „Všechny čínské matky jsou tygří matky a všichni čínští otcové jsou vlčí otcové“, což byla narážka na knihu Amy Chua: Bojová píseň tygří matky a také nechvalně proslulého otce pianisty Langa Langa, jehož jméno zní v čínštině podobně jako slovo označující vlka.

 

Richard Pohl

 

Autor je klavírista a v současnosti působí jako zástupce volného sdružení umělců PETROF ART FAMILY v Číně, kde pořádá koncerty a přednášky s českou klasickou hudbou. Spolupracuje také na kulturních a reprezentativních akcích pořádaných českou ambasádou v Pekingu a českými konzuláty v Čcheng-tu a Šanghaji. Spolupracuje též s čínskými vysokými školami a interně působí jako pedagog klavírní hry na fakultě humanitních studií při „Institute of Science and Technology“ ve městě Čchang-šu v provincii Ťiang-su.