Stínem fenoménu rychločtení bývají příliš rychlé soudy

Stínem fenoménu rychločtení bývají příliš rychlé soudy
16 / 7 / 2019 Vít Vojta

Číst se naučí skoro každý, je to jen rozeznávání symbolů. Evropské abecedy střídají asi 26 znaků, čeština má i s diakritikou 42 písmen. Naučit se systému symbolů proto není těžké, čtení si děti obvykle naplno osvojí už ve dvanácti.

Těžší je to v čínském znakovém písmu, hranice gramotnosti je nějakých 1500 znaků a k základnímu čtení jsou jich třeba dva tři tisíce. Proto se v prvních pěti třídách čínští školáci učí hlavně jazyku, ostatní předměty musí počkat, až na ně doroste slovní zásoba. Celkově je však dovednost čtení mateřského jazyka dobře zvládnutelná.

Problémy nastávají u spojování slov do sdělení, do výpovědi (parole). Část lidí má vrozené poruchy čtení (dyslexii), ale i ti ostatní dokáží sdílet jen omezený rozsah informací. Po opuštění základní roviny (Pozor auto! Je venku zima?), se vzájemné porozumění začíná komplikovat. Sdělení vždy trochu zobecňuje, drží hlavní linii výpovědi a text se musí zkracovat. Nevyslovené si pak čtenář domýšlí podle osobního očekávání, podle svého pohledu na svět.

I když nás média zasypávají skandály, krví, špínou a šetří pozitivními vzory, stejně může být náš svět světlý a krásný. Automatické předpokládání podlosti nebo obviňování bez jasných důkazů táhne lidskou duši dolů do bahna. „Podle sebe měřím tebe,“ říká stará moudrost. Východ přidává přísloví se zámlkou: „Dívat se na ostatní psíma očima“ – „nízce.“

Dost nedorozumění způsobuje podvědomá přecitlivělost na některé pojmy, což je spíše psychosociologická než jazyková otázka. Určitá témata mají svou slovní zásobu a vytvářejí očekávání. Z očekávání roste předpojatost, přepínající posluchače z druhé signální soustavy do první, do oblasti emotivních a nevědomých reakcí. Třeba dráždivé výrazy komunismus, totalita, demokracie, Tibet či jen politika jsou pro spoustu lidí jako červený hadr na býka, přestože tvoří jen součást zcela jiného sdělení.

I vztah k psanému slovu se změnil, písmo je devalvováno množstvím a snadnou dosažitelností. Kdysi, na svém počátku, patřilo písmo kněžím, astrologům, historikům a mudrcům a bylo tak vzácné, že se odlévalo do bronzu a rylo do kamene, texty se lidé učili nazpaměť a tradovali je ústně po generace. Po stoletích tiskovin teď nastoupily obrazovky přenosné elektroniky, rychle měnící způsob čtení. V textech se „skáče“, „prolétávají se“ a píše se „barbarským jazykem“ s chybami a bez diakritiky. Dostat dopis psaný rukou je už svátek!

Příznačná je snaha podrobit průmyslové revoluci i čtení, zrychlit je a zefektivnit. Z trapného čtecího tempa sta až dvě stě slov za minutu dosáhnout tří set..., a kdo si připlatí výcvik, požene se čtecí jízdou až pěti set slov za minutu. A čtenářský sprintér prý získá ještě nečekaný bonus: čím rychleji bude číst, tím svižněji bude spojovat významy slov, a tím lépe jim bude nakonec rozumět. Prý.

Já jsem se pročetl slušným kusem života, ve školách a také na letištích a v letadlech, jak pořád jezdím do Asie za prací a studiem. Ale táhne mně to opačným směrem, čtu spíše pomaleji, zajímavé texty často nadvakrát, jsou v nich totiž lidské myšlenky a práce. Když narazím na věci, kterým nerozumím nebo na které jsem přecitlivělý zase já, zkusím to stejně dočíst... co kdyby přece?

Je škoda, když lidé nečtou pozorně a zabývají se více vlastním egem než předmětem článku. Raději popírají, konfliktně se vymezují a se vším jsou hned hotovi. V anonymitě internetu jsou tak tvrdí a rázní... jako ta auta agresivních řidičů, troubících a vybržďujících, ze kterých pak nejspíš nevystoupí šílenec, ale třeba docela hodný človíček, kterého jen tak opojila jízda, aby ventiloval své trápení...

Člověk je tvor skupinový, stádovitý, nechá se snadno strhnout a přepnout z druhé signální soustavy do první. Krásné je nalézání pochopení a mezilidské harmonie, děsivý je kamenující dav, kde se jeden kat schovává za druhého. A to platí i o našem psaní, čtení a soudech.

Vít Vojta, sinolog, etnolog a právník zaměřený na interkulturní komunikaci