Slečno, vaše rakev vás doprovází! Edogawa Ranpo a Jan Švankmajer

Záleží, odkud tuhle knížku začnete číst. Konzumovat se dá totiž z jedné i druhé strany. Příběhy jsou v ní dva: „Hmyz“ a „Lidské křeslo“. A potkávají se uprostřed. Oba žánrově koketují s hororem, oba s jeho tělesnou, anebo „taktilní“ fazetou. Ta „taktilita" funguje jako nápověda. S tímhle výrazem v české kultuře posledního půlstoletí operuje totiž prvořadě Jan Švankmajer, ať jde o jeho filmy anebo výtvarnou práci. Tentokrát pak ilustraci. Dvojího typu: jednak sekvenční animaci, jednak „klasickou" metodu koláže anebo asambláže. Jenže je tu jasný problém: Jak si taktilitu užít, když je v knize redukovaná na pouhou plošnost, a navíc nikoli originální, ale reprodukovanou? Jednoduše: vzít do hry vlastní hlavu, zapojit imaginaci! Teď je možná načase prozradit, co vlastně Švankmajer ilustroval – a kde tu knížku ideálně načít.

Japonský Edgar Allan Poe

Autorem jmenovaných povídek je japonský spisovatel Taró Hirai (1894–1965). Měl tuze rád Edgara Allana Poea, a tak si poskládal svůj pseudonym právě z liter jeho jména a příjmení: Edogawa Ranpo. Literárně si z něj vzal prvky detektivky a hororu, za sebe pak přidal trochu sadomasochistické erotiky a groteskního nonsensu. V češtině je k mání od dvaačtyřicátého roku, kdy v nakladatelství Čin vyšel jeho román Démon; jméno autora je na obálce té válečné knihy příkladně zmasakrováno, vystupuje tu jako Edogava Lampo. Další dva počiny následovaly až v poslední dekádě: 2016 v Argu sedm povídek pod titulem Zrcadlové peklo (včetně „Lidského křesla“) – a 2021 novela Tajemná žena markýzy Ogawary. „Hmyz“ a „Lidské křeslo“ pak vyšly před pár týdny v nakladatelství Dybbuk (v překladu Petra Holého) – a aspirují rovnou na „krásnou knihu". Švankmajer se totiž v téhle publikaci našel. A jakkoli výtvarně doprovodil pouze „Lidské křeslo“, k „Hmyzu“ má minimálně stejně blízko, a možná ještě blíž; stejně se totiž jmenuje jeho poslední velký film z roku 2018, který odkazuje mimo jiné na hru bratří Čapků Ze života hmyzu.

Z Ranpovy povídky by ale bratři měli husí kůži, hlavně humanista Karel. V hlavní roli je tady totiž dost aberovaná, vychýlená sexualita. V dějinách filmového i literárního hororu minimálně posledního století samozřejmě nic nového, ale japonský spisovatel zpracoval vybrané téma velmi sugestivně, s veškerým citem, ba nadšením pro hnus z lidského těla – mrtvého těla. Hlavní hrdina je misantrop, žije na okraji společnosti, v ruině, kterou si vymodeloval trochu podle svých dávných, dětských strachů a úzkostí. Přes veškerý odpor k lidem, jejich řečem a chování, se ale začne překvapivě družit, co víc – zamiluje se. Jenže emoce nerezonuje, a tak se hrdina rozhodne k činu: nejprve špehování, pak vraždě, později marné snaze o maximální prodloužení expirační lhůty mrtvého těla. Když je jasné, že objekt jeho touhy je nenávratně v rozkladu, vykročí stejným směrem. Čili trojčlenka voyeurismus, nekrofilie, masochismus?

„Lidské křeslo“: Taktilní fetišismus a nečekaný twist

S diagnózou „Lidského křesla“ je to trochu složitější. Tady je hrdinou truhlář, opět člověk s hlubokou sebenenávistí. Taky se chce skrýt, zmizet. A tak jednou využije zakázky a sestaví křeslo jako pokoj – svůj vlastní pokoj. V hotelovém foyer, kde ho pak složí, si do něj začnou sedat nic netušící kolemjdoucí. Muži i ženy. Než dojde k přesunu z veřejného prostoru do privátu. A tady se náš hrdina taky zamiluje. Své city pak přenáší na ženu, která si v něm lebedí, samozřejmě nenápadně, ale s plným důrazem na možnosti taktility; tiskne se ke své nic netušící milé, vlní se, mění sklon svého těla podle její libosti. Zatímco finále „Hmyzu" se dalo snadno odvodit, v „Lidském křesle" je závěrečný twist trochu nečekaný – napovíme jen, že ona žena je spisovatelka a že mezi fikcí a realitou je někdy tak daleko jako blízko. A ty aberace? Parafilní fetišismus? Voyeurismus? Nekonsenzuální fantazie?

Literární hodnota a trvanlivost

Ono je to nakonec jedno. Jakkoli je ten prvek v Ranpových povídkách důležitý. Důležitější je jejich literární, umělecká hodnota. A tady není pochyb, že autorská projekce do Poea byla spíš slabší než silnější. Přestože tu najdeme jasné filiace s konkrétními motivy anebo rovnou texty; ostatně Poeovu povídku „Muž davu" japonský spisovatel přímo zmiňuje. Ranpo je ale každopádně svůj, specifický; intenzivnější v motivických a situačních důrazech, a možná taky v komice, která brutalitu těch vyprávění odlehčuje. Když nešťastník špehuje svou budoucí oběť v improvizovaném taxíku, mumlá si pod fousy: „Slečno, račte se podívat, vaše rakev vás doprovází." Edogawa Ranpo je na rozdíl od té fikční mrtvoly docela trvanlivý. Ty povídky byly publikovány prvně v letech 1925 a 1929. A jejich potenciál byl opakovaně zhodnocen ve filmu a komiksu. Dohledejte si kdy a kde a kým!

Radim Kopáč, kulturní publicista