Sinolog Liščák: Beze strachu by lidstvo nepřežilo, „žluté nebezpečí“ je rasistická metafora

Do vztahů Západu a Východu se v posledních letech vkrádá více nedůvěry a obav, mluví se o nové studené válce Spojených států s Čínou. Jak se v tom orientovat, jak se dostat přes první signální a nepodléhat strachu?

Podívejme se nejdříve na definici strachu. Strach je především emoce, vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Motivuje vyhnout se nebezpečí, ale kde to není možné, tam se často mění na agresi. Strach je snadno přenosný, rychle se šíří a přerůstá v paniku. Lidé pak prchají, aniž by věděli před čím. Doslova i metaforicky. V politice bývá strach využíván k manipulaci s voliči, toho jsme byli často svědky, zejména s tzv. uprchlickou vlnou. Strach je často iracionální obava z něčeho, čemu ne tak úplně rozumíme.

Téma strachu se často objevuje i ve filmech – a nemusí to být horory – protože strach také dobře prodává.

 

Styky Evropy a Dálného východu začaly už před tisíciletími přenosy zemědělských a válečných technologií, starobylost obchodu potvrdil nález čínského hedvábí už ze starého Řecka. Jak vidíte tehdejší komunikaci Evropy s Čínou a jak moc do ní zasahoval strach z neznáma?

Odpověď se dnes dá lehce najít v odborných knihách, věnovaných dějinám strachu. Před časem vyšla práce „Strach na Západě ve 14. - 18. století“, věnovaná antropologii strachu ve středověku a novověku. Autor, Jean Delumeau (1923–2020), patřil k největším historikům 20. století. Své závěry založil na dobových učeneckých textech, v nichž zkoumal vývoj milenaristických a apokalyptických představ od pozdní antiky až po 18. století. Dějinám i současné podobě strachu v Čechách se zase věnoval pořad ČT „Dějiny strachu v Čechách“.

 

Dějiny lidstva jsou v podstatě dějinami těch silnějších, jsou tedy i dějinami strachu. Strach patří nevyhnutelně k našemu životu, provází nás od narození do smrti. Lidstvo se jej neustále pokouší překonat či spoutat. Nosným prostředkem boje se strachem je úroveň informovanosti a stavu poznání, v nichž lze využít i techniku.

 

Ten silnější si kdysi rychleji ulovil mamuta a předzásobil se pro čas hladu, ale současně měl strach, aby ho ještě silnější a chytřejší než je on, o ty zásoby nepřipravil. Ten slabší měl zase strach, aby vůbec přežil. Ve středověku měli lidé strach z epidemií moru a cholery, z procesů svaté inkvizice a ze všeho neznámého.

 

Beze strachu by lidstvo jako druh nepřežilo. S vědomím toho, co všechno strach dokáže, často pracují naši nepřátelé. Nejen divoká zvířata umí zneužívat cizího strachu pro svůj prospěch. Ostatně, jak napsal Paulo Coelho v Ďáblovi a slečně Chantal: „Chceš-li člověka ovládnout, vyvolej v něm strach.“

 

Po navázání styků na dálkových euroasijských komunikacích obchodníci a poutníci překonávali různý strach z neznámého, jak se dočítáme v jejich zápiscích. Nejen z neznámých lidí, ale i z hlasů „duchů“ na poušti, jak to obšírně vylíčil Marco Polo v kapitole svého Milionu.

Rozlišování na „my“ a „oni“ fungovalo celé dějiny, počínaje konflikty neandertálců a lidí současného typu někdy před 600 000 lety. A že nejsme nijak výjimeční, ukazují i poslední studie DNA: přibližně 50 procent lidí v jižní Asii a 16 procent v Evropě má ve své krvi DNA neandertálců. „Nově se u lidí s určitým podílem neandertálské DNA prokázala až třikrát větší pravděpodobnost, že po nakažení novým typem koronaviru budou potřebovat napojení na umělý plicní ventilátor," o tom řekl evoluční antropolog Hugo Zeberg z Ústavu Maxe Plancka.

 

Ve středověku vstoupil do čínského světa cizokrajný buddhismus, nestoriánství, islám, ale na katolickou Evropu se zase valila veliká tažení Avarů, Maďarů, Mongolů a dalších turkotatarských kmenů. Povstaly z toho kulturní předsudky, slepené později do fenoménu „žlutého nebezpečí“, jak jej jako historik vnímáte?

„Žluté nebezpečí“ je rasistická metafora, představující východoasijské národy jako existenční nebezpečí pro západní svět. Jako psychokulturní hrozba východního světa je strach ze „žlutého nebezpečí“ rasový, nikoli národní, je to strach nikoli z konkrétního nebezpečí, ale z nejasně zlověstné existenční hrozby bezejmenných hord „žlutých lidí“ asijsko-pacifického regionu proti západnímu světu. Jako forma xenofobie je „žlutý teror“ strachem z orientálního, nebílého a „jiného“, obdobná rasistická fantazie byla představena v knize The Rising Tide of Color Against White World-Supremacy (1920), amerického historika a žurnalisty Lothropa Stoddarda.

Rasistická ideologie žlutého nebezpečí pochází ze „základního obrazu lidoopů, trpaslíků, primitivů, dětí, šílenců a bytostí, které mají zvláštní moc“, z kulturních představ o barevných lidech, vzniklých už v řecko-perských válkách (499–449 př. n. l.); o mnoho staletí později západní imperialistická expanze označila východní Asijce za Žluté nebezpečí.

Ruský sociolog Jakov Novikov (1849–1912) užil tento výraz v eseji „Le Péril Jaune“ („Žluté nebezpečí“, 1897), kterou pak německý císař Vilém II. (vládl 1888–1918) rasisticky využíval při povzbuzování evropských říší k napadení a kolonizaci Číny. Ideologií žlutého nebezpečí Vilém II. geopoliticky ospravedlňoval německý a evropský imperialismus v Číně v rasistickém proslovu „Hunnenrede“ (27.7.1900), při odjezdu německých vojáků k potlačení čínského Boxerského povstání. Ideologií žlutého nebezpečí Vilém II. také zkreslil japonské vítězství v rusko-japonské válce (1904–1905), podané za asijskou rasovou hrozbu nadřazené bílé západní Evropě, současně vylíčil Čínu a Japonsko jako spojence k dobytí a zotročení západního světa.

Sinoložka Wing-Fai Leung vysvětlila fantaskní původ tohoto rasistického pojetí: „Fráze žluté nebezpečí (žlutý teror, žlutý přízrak) ... spojuje rasistické obavy z cizího „jiného" a spengleriánské víry, že Západ bude v menšině a bude zotročen Východem.“ Profesorka Gina Marchetti označila psychokulturní strach z Východoasijců za „hluboce zakořeněný ve středověkých obavách z Čingischána a mongolské invaze do Evropy (1236–1291). Žluté nebezpečí spojuje rasistický teror cizích kultur, sexuální úzkost a víru, že Západ bude přemožen a překryt temnými, okultními silami Východu, kterým se nedá vzdorovat“; proto Západ, nucený se postavit japonskému militarismu, rozšířil ideologii žlutého nebezpečí i na Japonce.

Ne všichni ale zastávali tento názor. V roce 1904 při schůzce o rusko-japonské válce anglický král Eduard VII. slyšel, jak si německý císař stěžuje, že žluté nebezpečí je „největší nebezpečí hrozící… křesťanstvu a evropské civilizaci. … žlutá rasa by mohla za dvacet let být v Moskvě a Poznani“. Německý císař kritizoval Brity za to, že se postavili na stranu Japonska proti Rusku a že to byla „rasová zrada“. Král Eduard odpověděl, že „to tak nevidí. Japonci jsou inteligentní, odvážný a ušlechtilý národ, stejně civilizovaný jako Evropané, od nichž se liší pouze pigmentací jejich pokožky“.

 

Přestože v novověku Západ ovládal velkou část Asie, vývoz západního kulturního modelu do Asie se nezdařil. Západ teď kritizuje autoritářství asijských vlád a nejvíce Čínu, pro její budování unifikovaného čínského státu za cenu potlačení práv některých jednotlivců i skupin. Čína se sice pomalu mění, ale historická setrvačnost je v ní stále obrovská. Pomůže generační výměna čínské vlády, až k ní jednou dojde, snížit ono autoritářství tamního režimu?

Nejsem odborník na současnou Čínu, ale na změnu v důsledku generační výměny čínské vlády bych se nespoléhal. O generační výměně čínské vlády se mluvilo již před devíti lety v době 18. sjezdu Komunistické strany Číny. A jak to dopadlo, všichni víme. Naopak, po nástupu Si Ťin-pchinga došlo k upevnění diktatury. V té době dosáhla svého maxima i cenzura internetu, kdy poprvé většina čínských uživatelů byla odříznuta od služeb firmy Google. A jak je to silný zásah k odříznutí od světa informací, víme všichni, kteří Google používáme denně.

 

Nesmíme zapomenout, že vedle badatelské práce v Orientálním ústavu jste také předsedou Názvoslovné komise Českého úřadu zeměpisného a katastrálního, která radí při standardizaci zeměpisných názvů. Můžete na nějakém zajímavém případu přiblížit činnost úřadu?

V rámci odborných skupin OSN řešíme i mezinárodní problémy. Nedávno se na nás obrátilo Velvyslanectví Japonského císařství s pomocí o „propagaci“ mezinárodního jména pro Japonské moře. Toto moře má historicky celou řadu názvů, Korejci mu např. říkají Východní moře. Tento název však Japonsko – a celkem právem – považuje za zavádějící, protože země ve východní Asii takto označují různá moře. Japonsko chce název mezinárodně sjednotit. Dosud neexistovala žádná mezinárodní norma, teprve v prosinci 2020 Mezinárodní oceánografická organizace doporučila používání názvu Sea of Japan. Ale v českém prostředí se název Japonské moře (dříve Japanské moře) používá nejméně od začátku 19. století, takže není problém v tom pokračovat.

 

Občas se na nás obracejí i oficiální překladatelé z našeho zastoupení v Evropské komisi pro pomoc s českými exonymy. Je to zajímavá práce. Jako poslední publikaci jsme vydali na přelomu roku 2020/2021 Index českých exonym. Standardizované podoby, varianty, 3. rozšířené a aktualizované vydání.

 

Za Asiaskop se ptal Vít Vojta