Richard Archbold: Muž, který letadlem prozkoumal Novou Guineu

Richard Archbold: Muž, který letadlem prozkoumal Novou Guineu
20 / 6 / 2021 Pavel Zvolánek

Tenhle let se mi nikdy neomrzí. Nejdříve se nakloníme nad hladinu jezera Sentani a poté zamíříme k jihu do srdce indonéské Papuy. Pod námi se rozeběhne zelený koberec protkaný zákrutami řek a za necelou hodinku se na obzoru objeví hradba skalní pevnosti obklopující náš cíl - údolí Baliem. Protáhneme se okolo štítů a klesáme nad krajinou, kde zpoza políček vykukují okrouhlé chýše domorodých Daniů. Podobný obraz uchvátil již muže, který tento čarovný kout objevil pro západní svět. Američan Richard Archbold toto údolí spatřil z paluby svého hydroplánu 23. června 1938.

Do romantického tónu naladěný dobový tisk popsal Baliem jako ztracené údolí nebo Shangri La. Archbold společně s nizozemským vojákem, který ho na průzkumném letu provázel, pojmenoval nově objevené místo jako Velké údolí.

 

Nová Guinea se svými 786 000 čtverečními kilometry odpovídá přibližně rozloze Turecka. Druhý největší ostrov světa dělí hranice, vedoucí podél 141.poledníku, na dvě části – v té východní v roce 1975 vznikl samostatný stát Papua Nová Guinea, západní bývalou Nizozemskou Novou Guineu převzala v roce 1963 Indonésie, která si svoji vládu nechala o šest let později jednomyslně potvrdit tisícovkou vybraných domorodých předáků. Administrativně dnes tuto indonéskou část pokrývají provincie Papua a Západní Papua. S ohromným přírodním bohatstvím pod novou vlajku přešly i kmeny označované za jedny z posledních svědků pravěku. Mezi nimi i Daniové z údolí Baliem.

 

Nesnadno přístupná oblast i obtížný terén po dlouhou dobu odrazovaly evropské koloniální mocnosti, které do dnešní Indonésie přiváděla zejména vůně koření. Tento produkt, slibující pohádkové zisky, zde chyběl, a tak Nizozemci převzali kontrolu nad západní polovinou ostrova až v osmdesátých letech devatenáctého století.

 

Koloniální správa však fakticky nepokrývala více než pouhých pět procent celého území a omezovala se na několik malých pobřežních měst, jejichž obyvatelé měli jenom malý kontakt s domorodci ve svém blízkém okolí a téměř žádný s etniky žijícími ve vnitrozemí. Ještě na začátku dvacátého století představovala tato oblast téměř neprozkoumané teritorium. O jeho zmapovaní usilovali Britové, Američané i Italové, ale náskok v tomto nepsaném závodě si udržovali Nizozemci, kterým, na rozdíl od jejich konkurence, neházela jejich byrokracie klacky pod nohy.

 

Nizozemský expediční účet za první polovinu dvacátého století vykazoval úctyhodných sto třicet výprav, někdy tvořených i stovkami lidí opírajícími se o mnohamilionový rozpočet. Neocenitelné služby při těchto výpravách poskytovali Dajakové, kteří se jako nosiči osvědčili i v obtížném horském terénu. Na příslušníky tohoto etnika, pocházejícího z Bornea, spoléhala i Lorentzova expedice, která se vydala k druhému nejvyššímu vrcholu Mount Wilhelmině (dnes Trikora). První pokus v roce 1907 skončil neúspěchem, o tři roky později se expedičnímu týmu podařilo vystoupit až ke sněžné linii, což dajačtí nosiči oslavili speciálním tetováním se sněžným motivem a rozpustilou koulovačkou.

 

Samotný vrchol se pak podařilo zdolat až v roce 1913. Tyto výpravy měly zejména sportovní charakter, ale jejich vedlejším výsledkem se staly také první kontakty s domorodci oděnými pouze v tykvovitém penisovém pouzdru. Zprávy, které o místních obyvatelích přinášely expediční týmy, však nezněly příliš povzbudivě. Kapitán Van Overeem, který se s nimi setkal v roce 1920, popsal Danie jako “arogantní, pyšné a válku milující lidi.” Ostatně na nemocech a nepřátelském přijetí ze strany domorodců ztroskotala i první Lorentzova výprava.

 

Ještě o čtyřicet let později popisovali svědkové vnitrozemí indonéské Papuy jako místo neustálého násilí. Válka tvořila stálou součást života Daniů a střety mezi jednotlivými aliancemi mohly vzplanout kdykoliv. Roznětkou se stávaly únosy žen, krádeže prasat nebo zabití někoho z vesnice. Muži do několik hodin trvajících ritualizovaných bitev, vedených luky, šípy a oštěpy, vyráželi s těly natřenými prasečím tukem, ozdobení čelenkami s rajskými pírky a prasečími kly zasunutými do nosu. S těmito válečníky se měla setkat i Archboldova výprava.

 

Rekord za rekordem

Richard Archbold pocházel z kapitálově velice silné rodiny. Jeho dědeček John Dustin Archbold patřil k blízkým spolupracovníkům Johna D. Rockefellera a až do své smrti v roce 1916 se staral o chod jeho společnosti Standard Oil. Finanční zázemí poskytlo Archboldovi dostatek k prostředků k pokrytí vlastních expedic. Při svých cestách využíval hydroplán, který někdy sám pilotoval a který mu umožňoval přistávat na vodních hladinách a přepravovat zásoby.

 

Svými průkopnickými lety se Archbold zapsal i do dějin aviatiky a jeho výpravy posouvaly rekordní hranice. Expedice na Novou Guineu se stala součástí cesty rozložené do osmi etap, během kterých v letech 1938-39 Archbold se svou posádkou absolvoval první let kolem světa v jeho nejširším průměru, tedy přibližně na rovníku. Většinu trasy Archbold zvládnul během pěti týdnů od konce května do začátku července 1939. Po startu ve Spojených státech zamířil na Novou Guineu, odtud se vydal do Austrálie a následně přes Indický oceán, který přeletěl jako první, do Afriky. Svoji celosvětovou pouť zakončil opět ve Spojených státech. Z průkopnické cesty si odnesl ještě jedno prvenství, když se svým letounem odstartoval z hladiny jezera Habbema ležícího ve výšce 3225 metrů, nejvyšší nadmořské výšce, ze které hydroplán vzlétl.

 

Expedice na Novou Guineu byla již třetí Archboldovou cestou do tohoto regionu, zatímco úvodní dvě výpravy se zaměřily na oblast dnešní Papuy Nové Guineje, třetí měla za cíl dnešní indonéskou polovinu ostrova. Dne 2. června 1938 odstartoval hydroplán Guba II. ze San Diega, před sebou měl více než jedenáct tisíc kilometrů. O osm dní později Archbold dorazil na Novou Guineu a zahájil průzkumné lety směřující do vnitrozemí.

 

Během jednoho z nich zahlédl z paluby hydroplánu i šedesát kilometrů dlouhý Baliem. Z ptačí perspektivy mu políčka Daniů, šplhající do výšky tří tisíc metrů, připomínala zemědělskou krajinu v Evropě. Zemědělství se zde za použití jednoduchých nástrojů provozovalo již tisíce let, skutečnou agrární revoluci způsobil příchod sladkých brambor, které se staly hlavní místní plodinou. Do jídelníčku domorodců zasáhla také Archboldova výprava, když jim představila oříšky.

 

Gin z láhve

Pro dosažení Baliemu Archbold vyčlenil dva týmy, které měly postupovat z obou konců údolí a potkat se v jeho polovině. Expediční kemp pro početnou výpravu nechal zbudovat asi padesát kilometrů severně od jezera Habbema, poblíž dalšího jezera, které v roce 1940 nizozemská koloniální správa pojmenovala jako Archboldovo.

 

Sem bylo dopraveno okolo třiceti tun materiálu a expediční tým o síle asi dvou set mužů složený z vědců, vojáků i nezbytných Dajaků. Výprava získala podporu nizozemské koloniální správy, a tak se do čela jedné skupiny postavil kapitán Teerink. Jednalo se nepochybně o odhodlaného muže, který v okamžiku, kdy jeho týmu došlo palivo do generátoru, obětoval svoji jedinou láhev ginu. Výprava však musela čelit i dalším nečekaným překážkám.

 

Přestože se pohybovala po území Daniů, pro které válka představovala jistý druh nebezpečného sportu, dostávalo se jim velice přátelského přijetí. Dokonce natolik přátelského, že je domorodci nechtěli pouštět dál. Pro Archbolda se objev údolí Baliem stal vrcholem jeho cest na Novou Guineu. Další plány přerušila druhá světová válka, po ní se již americký objevitel na ostrov nikdy nevrátil, přestože aktivně podporoval další výpravy.

 

Když 1.srpna 1976 zemřel, uvedl deník New York Times jeho nekrolog titulkem: Richard Archbold zemřel ve věku 69 let; letadlem prozkoumal Novou Guineu.

 

Pavel Zvolánek, novinář a cestovatel