Recenze „Průvodce postpravdivým světem“ a glosy k dnešní debatě o Číně

Recenze „Průvodce postpravdivým světem“ a glosy k dnešní debatě o Číně
17 / 1 / 2020 Vít Vojta

Až po půlroce působení ve zvláštním světě českých médií jsem se dostal k „Průvodci postpravdivým světem“ médií z pera žurnalisty Petra Nutila. Kniha vyšla již v roce 2018, kdy se jí dostalo oficiální recenze v Klubu knihomolů, a tak k dotisku z roku 2019 přidávám spíše jen osobní poznámky s větším přehledem ilustrativních ukázek.

Petr Nutil již více let zpracovává témata napomáhající orientaci ve veřejném prostoru internetu a nových médií. Velkou část knihy staví z přesných citací a odkazované zdroje přehledně uvádí na konci každé kapitoly. Opírá se o řadu výzkumů, často citován je například známý neuropatolog a spisovatel František Koukolík. Vedle odborných publikací jsou mu zdrojem i popularizační bestselery posledních let, odhalující iracionalitu našeho mozku, například „Nejste tak chytří, jak si myslíte“ od Davida McRaneyho a „Konec prokrastinace“ od Petra Ludwiga.

 

Při hledání odpovědí na palčivé otázky věku internetu a nových médií se autor striktně drží vědecké zásady ověřitelnosti údajů, množstvím citací zároveň přivádí veřejnost k zajímavým odborným zdrojům. Kniha je současně velmi čtivá a na 189 stranách neztrácí tempo. Je to asi její logickou stavbou a velmi stravitelným rozsahem informací, kdy autor umí v nejlepším přestat. Text je členěn množstvím podkapitol a citátů, což usnadňuje čtení a hledání. Dobře tak plní jeho populárně naučný cíl. Dovolím si citovat několik nejzajímavějších míst, které se na příkladech vlastních zkušeností pokusím zasadit do kontextu současné české společenské diskuse o Číně, ke kterým přidávám vlastní komentář, uváděný kurzívou.  

 

První část O nás autor uvádí Malým zamyšlením: „Proč bychom se vlastně měli zabývat na první pohled tak vzdálenými a abstraktními pojmy, jakými jsou mediální gramotnost, racionalita a kritické myšlení? Což nám lidem nestačí jen starý dobrý selský rozum? Proč bychom měli řešit politiku? A je snad pro běžný život nějak podstatné vědět něco o demokracii a humanismu, propagandě a argumentačních faulech, psychologii ovlivňování a způsobech, jakými zpracováváme informace?“ ptá se na úvod knihy Petr Nutil.

 

Ve druhé kapitole, jež nese název Jezdec, slon a zběsile rychlá doba, představuje způsob, jakým člověk získává, zpracovává, organizuje a využívá informace. Ten je jednak automatický (slon), jednak řízený (jezdec). Slon je evolučně starý mozek, intuice, emoce a vrozené vzorce reakcí a chování. „Jezdec vyniká v jiných ohledech – především dokáže uvažovat, klást si otázky typu „proč“ a dohlédne dál do budoucnosti. Je centrem logického uvažování a plánování,“ popisuje autor.

 

Petr Nutil tu přirozeně radí: „Zkroťte si slona“. Tvrdí, že „zvýšeným úsilím lze schopnost nepodléhat slonovi (intuici) vždy a za všech okolností postupně trénovat.“

 

V podkapitolce Kognitivní slepá skvrna varuje před známou introspektivní iluzí, že ten jasný pocit „svobodné volby“ je klamný. A že na nás reklama a propaganda účinkují velmi efektivně.

 

Celý text je průběžně doprovázen psychologickými testy, v podkapitole Odvrácená tvář poslušnosti (Kapitola 3) je to slavný Milgramův experiment, hledající psychologické příčiny holokaustu. Výsledky Milgramova testu bývají sice zpochybňovány (lidé, kteří pouštěli elektrický proud do svých spoluobčanů totiž mohou trpět dlouhodobými výčitkami svědomí, i když byl proud fiktivní), ale tady dokresluje princip odosobnění. Protože teprve odosobnění internetu dává nečekanou agresivitu a vulgaritu i lidem, od kterých by to nikdo nečekal.

 

Ve čtvrté kapitole Tříštění společnosti, skupinová polarizace a zrození radikála hledá autor odpověď na bolestnou otázku, proč je skupinová polarizace a radikální chování v době internetu tak rozšířené.

 

Přitom „skupinová polarizace neničí pouze diskusi, schopnost rozumného kompromisu, (…) má potenciál rozšířit se do celospolečenské debaty, ohrozit demokracii a v nejextrémnějším důsledku také zabíjet.“ (Lacko, D. 2016 in Nutil, P. 2018)

 

„Technologický rozvoj spolu s novými médii dokáže určité pohyby ve společnosti akcelerovat“, zatápět „pod emočním kotlem a v kombinaci s anonymitou může vytvořit potenciálně velmi výbušnou směs skupinového myšlení, myšlenkových ghett a radikalizace“.

 

Ke skupinovým diskusím existuje jen několik relevantních výzkumů, a ty spíše potvrzují, že „diskuse upevní běžné názory členů té či oné skupiny, ať už jsou pozitivní, nebo negativní“. „V případech, kdy lidé sdílejí negativní názory na určitou skupinu, například imigranty, diskuse podporuje jejich negativní přístup a zvyšuje ochotu diskriminovat. (…) Pokud lidé sdílejí obavy z bezpráví, diskuse umocňuje jejich morální znepokojení“. (Myers, D.G. 2016 in N.P.)

 

„Jakmile se lidé přidají k nějakému politickému týmu, začnou se zaplétat do přediva jeho morální matrice. Kam pohlédnou, všude vidí potvrzení svého velkého narativu, a pokud se s nimi přete z pozic ležících vně jejich matrice, je obtížné – ne-li nemožné, přesvědčit je, že se mýlí… (Tato) morálka spoutává a zaslepuje. Připoutává nás k ideologickým týmům, které proti sobě bojují, jako by osud světa závisel na tom, zda vyhraje právě naše strana. Zaslepuje nás vůči skutečnosti, že každý tým sestává z dobrých lidí, kteří nám mají co důležitého říct.“ (Haidt, J. 2013 in N.P.)

 

Nelítostné spory v řadě oborů se dokonce v různých dobách znovu opakují. Po půlroce intenzivního sledování českých postojů k Číně mohu jen velmi ocenit Nutilovu analýzu příčin lidského chování, jeho závěry jsou pro udržení nadhledu velmi přínosné.

Pokud jsem totiž nebyl ochoten radikálně Čínu zatracovat, začali se proti mně nepřátelsky vymezovat lidé, kteří neznali ani mně, ani mou práci a bohužel ani současnou Čínu.

 

Výše zmíněné emoce jsou dost možná důsledkem v českém veřejném prostoru široce užívaného antikomunistického filtru. Je u nás historicky daný, do určité míry přirozený a zcela jistě pochopitelný. Ale taková emotivní předpojatost nemůže být východiskem konstruktivní diskuse, v konečném důsledku jí zamezuje a budí nepřátelství, vede ke skupinovým chybám a ukvapeným, zkresleným závěrům.  

 

„Každopádně jsme ve značné míře vystaveni negativní mediální masáži. Plníme si mysl obrazy zmaru, podvodů, lží a korupce. A z toho nevyvázneme bez následků,“ píše autor (str. 95) a zní to velmi smutně.

 

Argumentační fauly: jak nenaletět na řečnické triky

„Argumentační fauly jsou postupy porušující pravidla logického důkazu, působení na emoce místo na rozum, jejichž cílem není vedení dialogu, nýbrž porážka oponenta, jeho očernění, odvedení pozornosti atd.,“ píše Petr Nutil v deváté kapitole své knihy.  

 

Falešné dilema dále podle něj „vyvolává dojem, že existují pouze dvě ostře oddělené možnosti, (…) neuznává kompromisní či neutrální názory. Příklady: „kdo nejde s námi, jde proti nám“.

 

Používání argumentačních faulů je technikou v našem prostředí nasazovanou velice často a s chutí, jak jsem osobně za posledního půl roku opakovaně poznal na vlastní kůži. Chce se mi sem přidat i „teorii rozmělňování“, kterou jsem nedávno zaslechl. Zní jako ze slovníku mccarthismu: „Kdo se nezúčastní jednoznačné negace Číny, ale snaží se být neutrální, ten rozmělňuje, a tím se tedy zastává zločinného režimu a je proti nám“. Mccarthismus historicky nic dobrého nepřinesl, a vzestup podobných tendencí v České republice je také velmi varovný. Jsem přesvědčen, že budoucnost tento český „hon na čarodějnice“ odsoudí podobně jako jeho předchůdce.

 

Útok na člověka

„Místo toho, aby komentátor napsal své výhrady k předpokladům, postupům či vyvozeným závěrům, ohradí se proti autorovi jako takovému, napadne jeho schopnosti, odbornost či morální profil.“ (Malý, M. in N.P.) Tuto praxi ostatně s nadsázkou popsal již Karel Čapek: „je to omezenec…, plevel, zmetek a vůbec subjekt nehodný, aby se s ním mluvilo“.

 

Toto je bohužel v českém veřejném prostoru zaručeně nejpoužívanější metoda vedení sporů. S osobními útoky, zcela ignorujícími to, co píši, mám od června 2019 poměrně bohaté zkušenosti, včetně čerstvě vyfabulovaného obvinění z propekingského komunistického spiknutí vůči české veřejnosti, s opravdovou příchutí Kocourkova. Dnes už mne spíše baví sledovat, kam až jsou schopni někteří mediální hráči v osobních útocích a ve veřejných komediích dojít. Mnohem důležitější ovšem je, že ačkoliv od řady novinářů či jiných veřejně činných osob soukromě slýchám zastání a odmítání této praxe, veřejné zastání by pro všechny automaticky znamenalo zařazení do škatulky pochybovačů a zrádců pravdy.  

 

O propagandě je pak jedenáctá kapitola. „My, nebo oni. To je, oč tu běží. Oni jsou samozřejmě zlí. A to, co je zlo a proti komu je třeba bojovat, lidem vždy ochotně vysvětlí propaganda.“

 

Ve dvanácté kapitole s názvem Zásady moderního propagandisty napovídají už názvy samotných podtitulů: Zjednodušujte - Probuďte emoce - Vykonstruujte nepřítele - Používejte slogany, cejchy a klamy - Ovládněte média.

 

Lehké kafkovské mrazení přechází, když realitu nových médií pochopíme, a hlavně si ji připustíme. Někdy je to skvělé divadlo, protože i ochotníci z řad politických hráčů a samozvaných expertů se tu umí vytáhnout a žádná sdělovaná absurdita jim nakonec není dost absurdní.

 

Když jsem si nechal z databáze Newton Media zpracovat statistiku vstupů k Číně do veřejnoprávních médií (ČRO a ČT24) za rok 2019, překvapilo mne, že asi ke 2/3 všech vstupů si veřejnoprávní média pozvala jen několik málo lidí z jediné neziskovky, kteří podle nezávislé analýzy Asociace pro mezinárodní otázky (AMO, 2017) patří mezi osobnosti s nejextrémnějšími pohledy na Čínu (viz publikace Central Europe for Sale: The Politics of China’s Influence, str. 11).

 

Propaganda tedy skutečně funguje: „Zjednodušujte – Probuďte emoce – Vykonstruujte nepřítele – Ovládněte média!“

 

Třináctá kapitola s názvem Hybridní hrozby v českém kontextu se dotýká především terorismu, radikalizace, vlivových a dezinformačních kampaní. Autor se tu logicky opírá o Bezpečnostní strategii ČR 2015, Audit národní bezpečnosti 2016 a zmiňuje, že pro hybridní hrozby a dezinformace funguje od roku 2017 na Ministerstvu vnitra ČR specializované centrum. Za dominantní zpravodajské síly cizích mocností v ČR se považují ty ruské. Zpráva BIS pak od roku 2018 – tedy po vydání knihy Petra Nutila – popisuje a upozorňuje také na rostoucí aktivity čínských zpravodajských služeb.

 

V patnácté kapitole s názvem Buďte hrdinové autor shrnuje, vyzývá k otevřenosti a schopnosti klást si otázky, nabádá k elementární mediální gramotnosti a využívání kritického myšlení, předpokladům, které nás mohou uchránit před skokem do nenávisti. Cituje také návod k obraně před skupinovou hloupostí, k hrdinství a v poslední podkapitole K obraně demokracie.

 

Jsou knihy, které vám svou existencí udělají radost. Průvodce Petra Nutila takový je. Patří na stůl každého, kdo chce psát do veřejného prostoru. Lhostejno, zda dotyčný píše dlouhé články nebo jen krátce reaguje na cizí texty. Obojí lze totiž dělat poučeně, mediálně gramotně, víc racionálně než emotivně a snad i s kapkou laskavé lidskosti, ke které nás, přes trpkost vlastních životních zkušeností, vedou Konfucius i Karel Čapek.

 

Nutil, Petr: Média, lži a příliš rychlý mozek. Průvodce postpravdivým světem. Nakladatelství Grada. Praha 2018. Dotisk 2019. 192 s.

 

 

Vít Vojta, sinolog a právník