Příběh bratra Odorika, „českého“ Marca Pola

Součástí oslav odchodu bratra Odorika bylo 11. září 2018 slavení eucharistie v kostele Panny Marie Sněžné v Praze se slavnostním předáním relikvie bl. Odorika, a to za účasti bývalého nuncia v České republice, arcibiskupa Diega Causera, italské delegace představitelů místní církve v čele s generálním vikářem diecéze Mons. Orioldem Marsonem, italského velvyslance v ČR a představitelů města Pordenone.

Kdo to byl bratr Odorik?

Odorik z Pordenone (asi 1280/1285–1331), člen řádu františkánů, byl mladším současníkem velkého italského básníka Danta Alighieriho (1265–1321). Žil v době, kdy se v Evropě vzedmula nová vlna náboženského života provázená řadou náboženských hnutí, jejichž nedílnou součástí byl velký neklid a hledání nových forem a projevů.

Na jedné straně byla stará opatství, těsně spjatá s feudální společností a často tvořící její nejdůležitější základ. Biskupové a opati se pyšnili feudálními tituly a starali se především o hospodářství svých panství a osobní prospěch. Na druhé straně to byla doba rozkvětu nových společenstev, která odmítala bohatství a svým způsobem života se inspirovala evangelickými kořeny.

Pozornost lidí této doby, kdy ještě dozníval konflikt na Blízkém východě, známý jako křížové výpravy, přitahovaly zprávy, jež do Evropy posílali první cestovatelé do vzdálených krajin, především misionáři, kteří odcházeli do Indie a Číny. A do tohoto prvního období navazování vzájemného užšího kontaktu Evropy a vzdálených končin Asie se zapojil i Odorik.

Co o Odorikovi víme? Odorik byl františkánský řeholník, který byl někdy počátkem 14. století vyslán (není jasné kým, snad papežem, jak naznačují některé rukopisy) na misijní cestu do dnešní Číny, tehdy pod vládou mongolské říše Jüan. Poznatky ze své cesty nadiktoval spolubratrovi Vilémovi ze Solagně a vznikl tak jeden z nejvýznamnějších cestopisů středověku. Jelikož zahrnuje mnoho popisů skutečností, které jeho předchůdce Marco Polo ve svém Miliónu nezmiňuje, stal se jeho text důležitým zdrojem jak pro fiktivní zprávu tzv. Jana Mandevily, tak pro tzv. Katalánský atlas z roku 1375.

Co o Odorikovi nevíme? Je toho víc. Nevíme přesné datum jeho narození, nevíme přesně, jaké byl národnosti (i když pojem „národnosti“ ve středověku je značně relativní), neznáme ani podrobnosti jeho údajné misionářské činnosti v Číně. Málo víme o Odorikově činnosti před velkou cestou na Východ a o jeho misionářských aktivitách v Číně a Asii vůbec. Mnoho toho také nevíme o jeho putování zpět do Evropy.

Odorichus de rebus incognitis (Odorik o věcech neznámých) – to je jeden z mnoha titulů Odorikova cestopisu. Pod uvedeným názvem vydal roku 1513 italský humanista Pontico Virunio (kolem 1467–1520) první tištěné vydání Odorikova cestopisu, jednu z řady italských verzí této významné středověké památky. Věci nové, zvláštní a podivuhodné, které zřejmě středověké čtenáře nejvíce přitahovaly, jsou také nejčastějším tématem titulů, pod nimiž jsou rukopisy Odorikova cestopisu uváděny v katalozích knihoven.

Kolem Odorikova života vznikla záhy řada legend, z nichž nejstarší jsou zachyceny již v dějepisném řádovém spisu Chronica XXIV Generalium Ordinis Minorum z druhé poloviny 14. století. Podle tradice chtěl Odorik po svém návratu z východní Asie putovat do Pisy, odkud zamýšlel pokračovat po moři do Avignonu, tehdejšího sídla papeže, aby požádal o vyslání nových misionářů. Cestou se mu prý zjevil starý muž oblečený jako poutník (jinde uveden jako anděl), který ho oslovil jménem. Odorik se podivil a zeptal, odkud ho zná.

Starý muž odvětil, že ho zná již dlouho, od doby jeho mise v Asii, a přiměl ho, aby se vrátil do svého kláštera v Udine, neboť za několik dní zemře. Odorik ho poslechl, vrátil se do Udine a zanedlouho zemřel, jak bylo předpovězeno.
Pozdější hagiografická tradice dává setkání nový význam. Cílem Odorikovy cesty do Avignonu je tentokrát modlitba za urovnání tehdejších potíží řádu a osobou, jež se mu zjevuje, je sám sv. František z Assisi. Ten ho odradil od cesty do Pisy, protože v tomto městě sídlil vzdoropapež (v letech 1328–1330)
Mikuláš V., sám františkán, a proto si prý Pisa nezasloužila, aby v ní Odorik pobýval.

Existuje mnoho záhad ohledně Odorika a jeho cest, včetně pochyb, zda vůbec byl v Číně (stejné pochyby však vyjádřili někteří badatelé i ohledně Marka Pola). Jednou z mnoha takových otázek je: Byl skutečně v Tibetu, který ve své zprávě zmiňuje? Důležitou součástí všech rukopisů je proto Odorikovo prohlášení (testimonium Odorici), že to, co napsal, viděl na vlastní oči, nebo slyšel od lidí hodných víry.

Odorik je jednou z důležitých postav pro římskokatolickou církev, která ho řadí v podstatě od jeho smrti mezi světce, přestože oficiální proces svatořečení probíhá teprve v současnosti. Hlavním důvodem byly záznamy o údajných Odorikových zázracích, pořizované oficiálně již záhy po jeho smrti. Lidová víra ho učinila předmětem uctívání, obec zřídila honosný náhrobek pro uložení jeho ostatků a jeho pověst světce i cestovatele se rychle rozšířila ještě před polovinou 14. století.

Trvalo však ještě několik století, než byl Odorik oficiálně církví prohlášen za blahoslaveného. K tomu došlo roku 1755, a Odorik se tak stal prvním misionářem, který byl kanonizován, aniž by podstoupil mučednickou smrt.

Za 10 let do Číny

Jeho cesta na počátku 14. století a zpráva o ní představuje významný objev zemí, o nichž do té doby panovaly více méně fantaskní představy. Jen o několik desetiletí před ním podal první detailnější popis těchto krajin slavný benátský cestovatel Marco Polo (asi 1254–1324).
Přestože o Odorikově životě máme k dispozici pouze několik skoupých zpráv, známe základní rámec jeho curricula vitæ a misionářských cest. Pocházel z kulturně velmi rozmanité oblasti na úpatí Alp v severním Furlansku. Jako velmi mladý vstoupil do řad rychle rostoucí řádové komunity sv. Františka z Assisi (1182–1226) a po několika letech duchovní činnosti v domácím prostředí (duchovní svěcení přijal před rokem 1299) byl poslán na Blízký východ.
To byla jeho první misijní cesta, jež ho podle řady znalců také vedla na Balkán a do některých oblastí východní Evropy. Pravý a vzrušující příběh jeho života však začal někdy mezi lety 1314 a 1318, kdy se lodí přepravil (pravděpodobně) z Benátek do Konstantinopole (Cařihradu).

Vydal se na dalekou pouť trvající více než deset let, která ho přes Malou Asii, Persii, indické Malabárské a Koromandelské pobřeží, Indický oceán a jihovýchodní Asii přivedla na jih Číny. O některých zastávkách na této cestě nám vypráví sám, jiné s větší či menší určitostí interpretují badatelé, kteří studují jeho cestopis i jiné cestopisy té doby.
Byla to velice obtížná cesta, plná nebezpečí, ale také nových objevů, mimořádných setkání a poučení. Tři desetiletí před Odorikovým příchodem zemřel velký vládce Mongolské říše, chán Chubilaj, v Evropě známý jako Kublajchán. Ten vládl mezi roky 1260–1294 a přenesením hlavního města říše z Karakorumu do Chánbályku (na místě dnešního Pekingu) si zajistil místo mezi největšími panovníky Číny. O jeho vládě a říši podal obsáhlou zprávu Benátčan Marco Polo.

I když Odorik přišel na dvůr Chubilajova pravnuka chána Jesün Temüra (vládl 1323–1328) do Chánbalyku s jinými cíli, byl přijat stejně přátelsky jako kdysi Marco Polo. A to také proto, že evropští misionáři byli důležitým zdrojem informací pro zvídavý císařský dvůr. Ve svém cestopise Odorik věnoval velkou pozornost seznámení s chánovým dvorem a obřady, s nimiž se při své misionářské činnosti setkával.
Poměry v říši představil jako příznivě nakloněné misionářům, mimo jiné proto, aby pro misionářskou práci získal nové členy společenstva menších bratří a zahnal případný strach z neznámých zemí.

Průkopník navazování vztahů s Asií

O své práci mezi obyvateli Číny a územím pod mongolskou vládou Odorik ve svém cestopise uvádí velmi málo. Konkrétnější údaje o jeho misionářské činnosti můžeme čerpat spíše z jiných pramenů, i když počet pokřtěných je určitě nadsazený. O svých misionářských úspěších možná nemluvil ze skromnosti, protože se považoval za pouhou součást misionářského týmu, tvořeného menšími bratřími. Ti byli známi svou přizpůsobivostí i zvláštním postavením, které měli na císařském dvoře v Chánbalyku.

O Odorikově náboženské činnosti se opět dovídáme více až po jeho návratu do Evropy na přelomu let 1329 a 1330, kdy se pokouší přimět církevní úřady k větší podpoře misionářské činnosti. Bohužel brzy po návratu onemocněl, takže již nemohl uskutečnit svůj plán návštěvy papežského dvora v Avignonu. Na jaře roku 1330 dospěl do Padovy, sídla provinciála řádu, kde provinciálovi a spolubratřím vyprávěl o činnosti menších bratří na dvoře mongolského chána i v křesťanských společenstvech, kde se zastavoval na své pouti do východní Asie a zpět. Nato mu provinciál bratr Guidotto navrhl, aby své zážitky nadiktoval a takto uchránil své svědectví pro dějiny i poučení bratří.

V květnu 1330 Odorik začal diktovat zážitky ze svých cest řádovému bratru Vílémovi ze Solagně, kterého mu Guidotto doporučil jako písaře. Ten je zapsal v tehdy běžné lidové latině (lingua latina vulgaris, sermo vulgaris) a vznikl cestopis známý jako Itinerarium, Descriptio terrarum, Relatio apod. Do dějin se tak Odorik zapsal jako průkopník navazování vztahů s Asií a jako odvážný misionář. Evropské vědění obohatil o nové poznatky, latinský a poté i italský jazyk o nové pojmy, s nimiž se setkával na svých cestách a jež používal v každodenním styku s lidmi, mezi nimiž se nacházel.

Františkánskému řeholníkovi a středověkému cestovateli, kterého počeštěle nazýváme Oldřichem (bratr Oldřich z Furlanska) a jehož domácí jméno bylo nejspíše Odorik, je věnována zasloužená pozornost spíše v zahraničí, zejména v Itálii (svůj podíl na tom má i dlouho připravované Odorikovo svatořečení).

„Supradictus autem frater Odoricus communis erat stature, propter acerbitatem vite pallidus in vultu, barba longa pendente bifurcate, coloris inter claucum et rubeum, in qua aliqui pili caniti erant; vita sanctus, oratione plenus, loquela placidus, gestu humillimus.“
(Řečený pak bratr Odorik byl běžné postavy, v důsledku asketického života bledé tváře, s dlouhým vousem rozděleným do dvou pramenů, rezaté barvy s některými nitkami šedivými; svým životem byl svatý, pln výmluvnosti, klidného projevu, pokorný ve svých činech.)

Tuto charakteristiku Odorikova vzhledu najdeme pouze ve dvou rukopisech jeho cestopisu, uložených dnes v klášterní knihovně rakouského Klosterneuburgu. Známe ji však z mnoha vyobrazení, počínaje nejstaršími: na jeho vlastním náhrobku z let 1331 nebo 1332 (nyní v kostele Panny Marie Karmelské v Udine) a na fresce v kostele sv. Františka v Cividale del Friuli ze stejné doby. Uvedené vyobrazení pak převzali i všichni pozdější
umělci, malíři fresek i ilustrátoři tištěných vydání Odorikova cestopisu.

Prakticky neznámý

Věhlas Odorikovi přinesla jeho cesta na Východ v první polovině 14. století a misionářské působení v Číně v období mongolské dynastie Jüan. Tuto cestu popsal ve zprávě, známé obecně pod latinskými názvy Relatio či Itinerarium. Je to jeden z nejzajímavějších popisů cesty do východní Asie, jež se nám ze středověku dochovaly.

Jeho popularita byla srovnatelná s cestopisem Marka Pola nebo fiktivním cestopisem tzv. Jana Mandevily. Kardinál Celso Costantini (1876–1958), který se v roce 1922 stal prvním zástupcem Vatikánu (Delegato Apostolico) v Číně, v roce 1946 napsal: „Popisy Číny, jež podali Marco Polo a bl. Odorik z Pordenone, jsou stále živé, neboť zažili Čínu stabilní a neměnnou, jakoby nehnutou, což v neklidných dějinách Západu nemá obdoby.“

Přestože Odorik byl dozajista postavou významnou i v evropském měřítku, byla mu u nás až donedávna věnována minimální pozornost. Zatímco již záhy po svém vzniku byl text jeho cestopisu mnohokrát rozepsán v latinském originále a obratem přeložen do italštiny, němčiny, francouzštiny a dalších evropských jazyků, na překlad do češtiny si musel počkat až do roku 1962 (GEL, František – KOCOUREK, Rostislav, překl.. Bratr Oldřich, Čech, z Furlánska. Popis východních krajů světa. Praha: Lidová demokracie 1962). Toto zpoždění překladu o více než šest století je zarážející, protože Odorikův
cestopis byl u nás dobře znám i dříve.

Vladimír Liščák, sinolog, historik a autor knihy Bratr Odorik a jeho zpráva o východních krajích světa