Příběh asijského Titanicu Doña Paz skončil katastrofou

Ostrovní charakter Filipín podtrhuje význam lodní dopravy. Ještě před příchodem Španělů v šestnáctém století místní vody ovládly dřevěné lodě s bambusovými vahadly, zvané bangka. Asi půl milionu těchto plavidel stále slouží rybářům a zajišťuje spojení mezi ostrovy. Společně s nimi se v místních vodách pohybují mohutné trajekty, schopné pojmout tisíce pasažérů. Všechny lodě čelí nástrahám moře, nevyzpytatelnému počasí a selhání lidského faktoru. V uplynulých třiceti letech při šestnácti větších námořních nehodách zahynulo na Filipínách více než šest tisíc lidí. Pětačtyřicet ze ztroskotaných lodí patřilo do flotily Sulpicio Lines, pod vlajkou této společnosti se odehrála i největší námořní katastrofa ve filipínských vodách.

 

Trajekt Doña Paz se na svoji osudovou plavbu vydal 20. prosince 1987 z přístavu Tacloban na ostrově Leyte. Po zastávce v Calbayogu na sousedním Samaru nabral kurz ve směru Manila. Na této trase Doña Paz kroužila pravidelně každý týden dvakrát, nebyl důvod se ničeho obávat. Vánoce stály za dveřmi a cestující se těšili na brzké setkání se svými příbuznými nebo, že si ve filipínském hlavním městě najdou práci a začnou podporovat své rodiny, které zanechali doma.

 

Příklad dřevěné lodě s bambusovými vahadly, zvané bangka 

 

Na palubě Doñi Paz se mělo nacházet 1493 pasažérů, ve skutečnosti jich nastoupilo až třikrát více. Na oficiálním seznamu scházela jména asi tisícovky dětí, mladších čtyř let, i přibližně stejného počtu vojáků a policistů, kteří se ještě v uniformách a se zbraněmi vydali za svými rodinami. Lístky se prodávaly bez jakékoliv registrace přímo na palubě, cestující se tísnili po třech čtyřech na jedné posteli a jejich skutečný počet nikdo neznal. Pasažérům nemohlo uniknout, že viditelně přetížená loď se naklání na jednu stranu.

 

Rychlostí šestadvacet kilometrů za hodinu zamířila Doña Paz do průlivu Tablas, který odděluje ostrov Mindoro od ostrovů Panay a Romblon. Nikdo netušil, že se blíží osud, který v těchto místech za podobných okolností potkal jinou loď. Dne 22. dubna 1980 se v tomto průlivu střetnul trajekt Don Juan s tankerem. Také k této havárii došlo v půl jedenácté v noci a také Don Juan přepravoval více pasažérů, než byla jeho oficiální kapacita.

 

Do Manily měla Doña Paz dorazit následující ráno. Rutinní plavba v předvečer svátků ukolébala pozornost posádky, která v baru popíjela pivo, zatímco kapitán sledoval v kabině televizi, a životy pasažérů v tento okamžik závisely na jediném, nepříliš zkušeném námořníkovi, osamoceném na kapitánském můstku. Nikdo netušil o blížícím se tankeru Vector, převážejícím více než milion litrů paliva.

 

Pozdější vyšetřování ukázalo, že posádka tankeru měla problém s ovládáním kormidla. Podle pravidel lodě používají na bocích světla různé barvy, kterými ukazují, na jaké straně se budou vyhýbat jiným plavidlům. Přetížený Vector se však po hladině pohyboval klikatě jako had a tímto vysílal protichůdné signály. Ani to však ještě nemuselo znamenat jistou katastrofu, Vector se šinul rychlostí osm kilometrů za hodinu a obě lodi měly na otevřeném moři spoustu místa k manévrování. Vyčerpávající odpověď na otázku, proč k tragédii došlo, se však již nikdy nedozvíme. Z tankeru se zachránili pouze dva muži, kteří v době havárie spali, z posádky trajektu nepřežil nikdo. Průběh posledních okamžiků si tak všichni zúčastnění odnesli s sebou do hrobu.

 

O půl jedenácté v noci trajektem otřásl mohutný náraz na levoboku. Doña Paz se během okamžiku proměnila v ohnivou past. Vyděšená posádka nebyla schopná řídit evakuaci, záchranné vesty scházely. Pasažérům, kteří přežili první chvíle, zbývala jediná úniková cesta – moře, které se však také ocitlo v plamenech. Náraz rozmetal barely s naftou, převážené Vectorem, do širokého okolí a vytvořil ohnivou stěnu o délce jednoho kilometru. Cestující, zápasící o holý život, se tak ocitli v nebezpečí, že se utopí, nebo uhoří zaživa. Zprávy o neštěstí dorazily k pobřežní hlídce až za osm hodin, dalších osm hodin trvalo, než začaly záchranné operace. Lodě projíždějící průlivem tak dokázaly zachránit pouhých 26 lidí, popáleniny některých z nich dosahovaly třetího stupně.

 

Po dvou hodinách klesla Doña Paz do hloubky 500 metrů, za další dvě hodiny ji následoval i tanker, který se potopil ještě o 1700 metrů hlouběji. V následujících dnech začalo moře na blízkých ostrovech vyplavovat mrtvá těla a místní rybáři vytahovali sítě s hrůznými úlovky. Oficiálně si havárie vyžádala 1856 obětí, podle odhadů však zahynulo téměř 4400 pasažérů a členů posádky.

 

Vyšetřování katastrofy se proměnilo v bitvu o to, komu bude připsána zodpovědnost za tragédii. Přes všechna svědectví společnost Sulpicio Lines neuznala, že počet lidí na její lodi přesahoval maximální kapacitu a odmítla ty, kdo přežili havárii, jako věrohodné svědky schopné posoudit, kolik cestujících se nacházelo na palubě. Nezodpovězena také zůstala otázka, kdo povolil, aby přetížená Doña Paz opustila přístav. Vina za srážku byla připsána nezkušené posádce tankeru, jehož majitel neměl licenci k provozu a jeho loď neměla na moře vůbec vyplout. Sulpicio Lines odškodnila pozůstalé po obětech 4000 dolary, příbuzní pasažérů, kteří scházeli na oficiálním seznamu, však nedostali nic.

 

Rok po tragédii Doñi Paz poslal na stejné trase mezi Manilou a Taclobanem tajfun Unsang ke dnu loď Doña Marilyn. Při katastrofě zahynulo 400 lidí. Také tento trajekt provozovala společnost  Sulpicio Lines. 

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii

Autor úvodní fotografie: lindsaybridge