Pomalu s tím Kunderou!
Dílo Milana Kundery (1929–2023) je v češtině konečně kompletní. Tři roky po autorově smrti vydal brněnský Atlantis jeho Pomalost. Poslední titul, co ještě nebyl přeložený do češtiny. A první knihu, kterou Kundera napsal ve francouzštině.
Čtenáře hned nad tím názvem napadají věci. Vybaví se mu matně čínsko-japonský koncept „ma". Zjednodušeně „prázdné místo". Mezera mezi dvěma bloky času a prostoru. Chvíle mezi výdechem a nádechem. Okamžik, kdy se zdánlivě nic neděje, kdy plyne, respektive trvá pouze prázdnota. Ovšem prázdnota naplněná po okraj – právě intenzitou, s níž člověk tu mezeru zabydluje.
Pomalost je román-esej. U Kundery nic nového. Psal a komentoval své psaní pod jednou textovou střechou vlastně vždycky. V Pomalosti je odrazovým bodem francouzská libertinská literatura přelomu 18. a 19. století. Vivant Denon, Choderlos de Laclos – a možná trochu i de Sade. Proč libertinství? Právě pro umění zpomalit, vypnout rozum a vrchovatě naplnit chvíli. A není až tak důležité, že u libertinů hlavně mimořádnou sexuální rozkoší.
Kundera tenhle koncept „pomalosti" praktikoval nejen ve svém díle, ale taky ve svém životě. Věci mu trvaly, prožíval je do mrtě, opouštěl pomalu. Třeba své nadšení pro stalinismus. Mezi ranou publicistikou z osmačtyřicátého a třetím vydáním fučíkovské poémy Poslední máj (1963) uběhlo patnáct let. V mezičase ovšem Kundera zkoušel, ohledával možnosti ideového vývoje, přerodu – svými inspirativními texty o Gellnerovi, Vančurovi, Nezvalovi, avantgardě.
Trval mu i odchod z Československa po osmašedesátém. Sedm let. Balil kufry důkladně. Svůj poslední, sedmý román v češtině (Nesmrtelnost) dopsal 1988. Následující Pomalost, napsaná už ve francouzštině, vyšla 1995. Samé božské sedmičky. Chvíle protažená přes celý týden. Pomalu čerpaná od pondělního výdechu k nedělnímu nádechu.
V pomalosti je život, říká Kundera v románu. A v rychlosti smrt. Pomalost je plnost, koncentrace; rychlost těkání, prázdnota. Pomalost je smysl, rychlost pak opak smyslu. Jako by se tímhle pravidlem spisovatel řídil, i pokud jde o překlady jeho francouzsky psaných románů do češtiny. Otálel, zdráhal se. Pouštěl své texty pomalu – i po málu. Mnozí mu to krutě vyčítali. Že zrazuje svou mateřštinu i svou otčinu. Že je nevděčník. On ale jen ctil pomalost.
Teď má zdejší čtenář všecko Kunderovo dílo komplet. Poslední čtyři romány v precizním převodu Anny Kareninové. Autor je po smrti. Texty mluví jen za sebe. Jak si Milan Kundera vždycky přál. Poslední překlad je pak metoda. Návod, jak s jeho románovými pracemi zacházet. Před čtenářem je tedy světlo – „ma".
Radim Kopáč, kulturní publicista
Foto: commons.wikimedia.org, autor: Elisa Cabot