Osm set let od Čingischánova globálního nástupu

„Nepodceňuj tygří mládě, může z něj vyrůst silný tygr,“ říká jedno staré mongolské přísloví. Tygr, v jakého se proměnil chlapec Temüdžin z rodu stepních kočovníků, ztratil v devíti otce. Pro neúplnou rodinu to byla těžká zkouška, boj o holé přežití. V té době poznal, co je ryzí přátelství. Později se s mnohým ve svých modlitbách obracel k Monke Tengrimu[i], Pánu modré oblohy, především během svého zajetí v žalářních klecích tangutského pohraničního města. Tam si svatosvatě odpřisáhl, že pokud vyvázne živý, toto město Kitanů srovná se zemí. Ze zajetí vyvázl, a jeho charisma a přirozená autorita byly ideálními předpoklady stát se vůdcem kmene, a o několik let později nejmocnějším mužem světa. V roce 1206 jej do té doby vzájemně se vraždící mongolské klany a kmeny prohlásily za Čingischána – Pána světa.

 

Skutečné mongolské dějiny začínají teprve Čingischánem. Do té doby máme zprávy o Mongolech jen od jiných národů, neboť Mongolové byli tehdy bez písma, roztroušeni v rodové společnosti. Spis Tajná kronika Mongolů je první mongolskou písemnou zprávou o jejich vlastním světě, je směsicí mýtů a skutečností. Epos popisuje život Čingischána a jeho sjednocení mongolských kmenů a začíná tímto veršem:

 

„Zrozen byl modrý vlk,

jenž osud svůj vzal z nebes.

Jeho družkou byla plavá laň.“

 

Podle legendy reprezentuje potomek vlka a laně zrození mongolského národa.

 

Dobyvatel světa, Vládce všeho lidu nebo Barbar génius – to jsou jen některé z mnoha přezdívek, které si během staletí Čingischán vysloužil. Chvíli byl také v Evropě pokládán za bájného kněze Jana, protože v jeho armádách byli i Kereiti z převážně křesťanského mongolského chanátu.

 

Není jednoduché odlišit státníka-zákonodárce od válečníka-dobyvatele. Jeho genialita spočívá v umění sjednocovat kmeny zrušením starých křivd, msty a odvety, v organizačních schopnostech velení a v porozumění lidské povaze. Byl i velký reformátor, jehož myšlenky měly vliv na morální zásady jeho lidu. Jeho zákony, tresty a výcvik vdechly mongolským kmenům hrdost a identitu. Velký vládce vydal nařízení, aby jeho zákony – jasa – byly sepsány.

 

Ty určovaly trest smrti za dezerci, krádež, cizoložství a falešné svědectví. Obvyklou formou popravy bylo stětí. Jelikož však bylo zakázáno prolít urozenou krev, byli mongolští šlechticové popravováni uškrcením tětivou luku nebo přelomením páteře, v jiných případech byli zabaleni do koberce a zaživa ušlapáni koňmi.

 

Mimo Mongolsko a Čínu je však Čingischán považován za jednoho z nejkrvavějších tyranů v dějinách lidstva. Úspěšné překonávání nepřátel, které on a jeho vojevůdci porazili, záleželo na dokonalé organizovanosti armády, její nezvykle velké mobilitě, připravenosti mongolského vojáka k boji, jež se nevylučovala s jeho kočováním v době míru, dále umění mongolských jezdců a lučištníků, konečně také na znalosti taktických postupů, které Mongolové postupně získávali při svém dobývání tehdejšího světa. Některé zdroje uvádějí, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo během bojů, masakrů a hladomorů 30 až 60 milionů lidí. Populace tehdejší Číny klesla během padesáti let mongolské vlády až o polovinu. 

 

"Nejkrásnější pocit je rozdrtit nepřítele

a hnát jej před sebou,

připravit jej o všechen jeho majetek,

pozorovat jeho blízké, jak roní slzy,

přivinout na svou hruď jeho manželky a dcery,“

 

říkal prý sám Čingischán a údajně měl v oblibě spát s manželkami poražených nepřátel. Nemálo žen samozřejmě znásilnili a zabili jeho vojáci, ale legenda říká, že těch nejkrásnějších se mohl dotknout jen Čingischán. 

 

Čingischán byl obávaný bojovník, jehož vojska ve 13. století dobývala Asii a východní Evropu. Ani po jeho smrti se ho ale svět tak úplně nezbavil, i když třeba Stalin vraždil jeho pokrevní příbuzné po tisících. Podle genetické studie z roku 2003 totiž mezi námi žije až šestnáct milionů jeho potomků.

 

Dr. David Sneath ve své práci o mongolské politice a diplomacii píše: „Šlo o multikulturní, tolerantní říši s náboženskou pluralitou – za tuto velkorysost jsou zodpovědní vládci impéria, kteří prokázali velkou kultivovanost, obratnost a přehled. Navzdory jedinečné pozici mongolské říše v dějinách lidstva je dnešní porozumění Mongolsku dosti chabé, a navíc zatížené řadou nepravd a mýtů. Mnozí lidé si současné srdce střední Asie představují jako netknutou divočinu, řídce obydlenou barbarskými kmeny s primitivní kulturou.“

 

Jak ale píše C. S. Lewis ve svých proslulých esejích: „Vyprávějme příběhy o dobyvatelích, o jejich statečnosti a chrabrosti, neboť když přistoupíme blíž a příběh zmizí a změní se v historický fakt, máme tu jen hromadné vraždění a genocidu.“ 

 

Vůdcem, který by snesl srovnání s Čingischánem, by mohl být Alexander Veliký. A už se tu řinou otázky, kdo z nich to myslel lépe, když na jedné straně mělo jít, či docházelo k míšení krve a kulturních vlivů, kdy tu byla snaha o něco, čemu se dnes říká multikulturní a kosmopolitní společnost, avšak, kde na straně druhé došlo k neslýchanému prolévání krve. Říká se a píše se, že Alexandra Velikého na nově dobytých územích Asie vítali jako osvoboditele. To se o Čingischánovi z našeho evropského pohledu vůbec říci nedá. S existencí Čingischána nás ale paradoxně může trochu smířit domněnka některých autorů, tvrdících, že černá smrt přinesená mongolskými hordami do Evropy tu výrazně snížila počet obyvatel, což podle některých vedlo v řetězci příčin a následků ke zrodu renesance a humanismu. 

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog

 

[i] Tengri je nejvyšší z bohů, bůh Nebes v tzv. tengrismu, původním náboženství altajských a některých sibiřských národů. Nejstarší zmínka o něm je v čínských zápisech ze 4. století před Kristem (Tängri, Chengli 撑犁).