Osm set let od Čingischánova globálního nástupu

Osm set let od Čingischánova globálního nástupu
30 / 12 / 2020 Martin Kváča

Letos to bylo osm set let (1220), co Čingischánem sjednocení Mongolové překvapivě vyvrátili obrovskou islámskou říši Chórezmských Turků (na vrcholu zahrnovala dnešní Turkmenistán, Uzbekistán, Irán, části Afghánistánu, Ázerbajdžánu, Kyrgyzstánu, Tadžikistánu, Kazachstánu a ruského Dagestánu) a spustili expanzi do celého Starého světa. Čingischán (Temüdžin, asi 31.5.1162 – 25.8.1227), tvůrce mongolského státu a první globální říše, nebyl rozhodně černobílou osobností.

„Nepodceňuj tygří mládě, může z něj vyrůst silný tygr,“ říká jedno staré mongolské přísloví. Tygr, v jakého se proměnil chlapec Temüdžin z rodu stepních kočovníků, ztratil v devíti otce. Pro neúplnou rodinu to byla těžká zkouška, boj o holé přežití. V té době poznal, co je ryzí přátelství. Později se s mnohým ve svých modlitbách obracel k Monke Tengrimu[i], Pánu modré oblohy, především během svého zajetí v žalářních klecích tangutského pohraničního města. Tam si svatosvatě odpřisáhl, že pokud vyvázne živý, toto město Kitanů srovná se zemí. Ze zajetí vyvázl, a jeho charisma a přirozená autorita byly ideálními předpoklady stát se vůdcem kmene, a o několik let později nejmocnějším mužem světa. V roce 1206 jej do té doby vzájemně se vraždící mongolské klany a kmeny prohlásily za Čingischána – Pána světa.

 

Skutečné mongolské dějiny začínají teprve Čingischánem. Do té doby máme zprávy o Mongolech jen od jiných národů, neboť Mongolové byli tehdy bez písma, roztroušeni v rodové společnosti. Spis Tajná kronika Mongolů je první mongolskou písemnou zprávou o jejich vlastním světě, je směsicí mýtů a skutečností. Epos popisuje život Čingischána a jeho sjednocení mongolských kmenů a začíná tímto veršem:

 

„Zrozen byl modrý vlk,

jenž osud svůj vzal z nebes.

Jeho družkou byla plavá laň.“

 

Podle legendy reprezentuje potomek vlka a laně zrození mongolského národa.

 

Dobyvatel světa, Vládce všeho lidu nebo Barbar génius – to jsou jen některé z mnoha přezdívek, které si během staletí Čingischán vysloužil. Chvíli byl také v Evropě pokládán za bájného kněze Jana, protože v jeho armádách byli i Kereiti z převážně křesťanského mongolského chanátu.

 

Není jednoduché odlišit státníka-zákonodárce od válečníka-dobyvatele. Jeho genialita spočívá v umění sjednocovat kmeny zrušením starých křivd, msty a odvety, v organizačních schopnostech velení a v porozumění lidské povaze. Byl i velký reformátor, jehož myšlenky měly vliv na morální zásady jeho lidu. Jeho zákony, tresty a výcvik vdechly mongolským kmenům hrdost a identitu. Velký vládce vydal nařízení, aby jeho zákony – jasa – byly sepsány.

 

Ty určovaly trest smrti za dezerci, krádež, cizoložství a falešné svědectví. Obvyklou formou popravy bylo stětí. Jelikož však bylo zakázáno prolít urozenou krev, byli mongolští šlechticové popravováni uškrcením tětivou luku nebo přelomením páteře, v jiných případech byli zabaleni do koberce a zaživa ušlapáni koňmi.

 

Mimo Mongolsko a Čínu je však Čingischán považován za jednoho z nejkrvavějších tyranů v dějinách lidstva. Úspěšné překonávání nepřátel, které on a jeho vojevůdci porazili, záleželo na dokonalé organizovanosti armády, její nezvykle velké mobilitě, připravenosti mongolského vojáka k boji, jež se nevylučovala s jeho kočováním v době míru, dále umění mongolských jezdců a lučištníků, konečně také na znalosti taktických postupů, které Mongolové postupně získávali při svém dobývání tehdejšího světa. Některé zdroje uvádějí, že při výbojích Čingischána a jeho potomků zemřelo během bojů, masakrů a hladomorů 30 až 60 milionů lidí. Populace tehdejší Číny klesla během padesáti let mongolské vlády až o polovinu. 

 

"Nejkrásnější pocit je rozdrtit nepřítele

a hnát jej před sebou,

připravit jej o všechen jeho majetek,

pozorovat jeho blízké, jak roní slzy,

přivinout na svou hruď jeho manželky a dcery,“

 

říkal prý sám Čingischán a údajně měl v oblibě spát s manželkami poražených nepřátel. Nemálo žen samozřejmě znásilnili a zabili jeho vojáci, ale legenda říká, že těch nejkrásnějších se mohl dotknout jen Čingischán. 

 

Čingischán byl obávaný bojovník, jehož vojska ve 13. století dobývala Asii a východní Evropu. Ani po jeho smrti se ho ale svět tak úplně nezbavil, i když třeba Stalin vraždil jeho pokrevní příbuzné po tisících. Podle genetické studie z roku 2003 totiž mezi námi žije až šestnáct milionů jeho potomků.

 

Dr. David Sneath ve své práci o mongolské politice a diplomacii píše: „Šlo o multikulturní, tolerantní říši s náboženskou pluralitou – za tuto velkorysost jsou zodpovědní vládci impéria, kteří prokázali velkou kultivovanost, obratnost a přehled. Navzdory jedinečné pozici mongolské říše v dějinách lidstva je dnešní porozumění Mongolsku dosti chabé, a navíc zatížené řadou nepravd a mýtů. Mnozí lidé si současné srdce střední Asie představují jako netknutou divočinu, řídce obydlenou barbarskými kmeny s primitivní kulturou.“

 

Jak ale píše C. S. Lewis ve svých proslulých esejích: „Vyprávějme příběhy o dobyvatelích, o jejich statečnosti a chrabrosti, neboť když přistoupíme blíž a příběh zmizí a změní se v historický fakt, máme tu jen hromadné vraždění a genocidu.“ 

 

Vůdcem, který by snesl srovnání s Čingischánem, by mohl být Alexander Veliký. A už se tu řinou otázky, kdo z nich to myslel lépe, když na jedné straně mělo jít, či docházelo k míšení krve a kulturních vlivů, kdy tu byla snaha o něco, čemu se dnes říká multikulturníkosmopolitní společnost, avšak, kde na straně druhé došlo k neslýchanému prolévání krve. Říká se a píše se, že Alexandra Velikého na nově dobytých územích Asie vítali jako osvoboditele. To se o Čingischánovi z našeho evropského pohledu vůbec říci nedá. S existencí Čingischána nás ale paradoxně může trochu smířit domněnka některých autorů, tvrdících, že černá smrt přinesená mongolskými hordami do Evropy tu výrazně snížila počet obyvatel, což podle některých vedlo v řetězci příčin a následků ke zrodu renesance a humanismu. 

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog

 

[i] Tengri je nejvyšší z bohů, bůh Nebes v tzv. tengrismu, původním náboženství altajských a některých sibiřských národů. Nejstarší zmínka o něm je v čínských zápisech ze 4. století před Kristem (Tängri, Chengli 撑犁).