Odešla velká sinoložka a lingvistka Zdenka Heřmanová

Takovou laskavost hřejivého slunce mu nemůže mladá travička nikdy oplatit

孟郊《遊子吟》誰言寸草心報得三春暉

 

Zdenka Heřmanová přeložila celou řadu významných děl tradiční i moderní čínské literatury a za svou práci byla oceněna Čestným uznáním ČSAV (1969) a Cenou ČSAV (1991).  Její manžel, československý slavista Sáva Heřman (1926–2021), spoluzakládal lektorát češtiny na Pekingském ústavu cizích jazyků (1954–1955) a je mj. autorem dodnes pozoruhodné a stále inspirativní Česko-čínské konverzace Jie-Han Huihua 捷汉会话 (1958).

 

Zdenka Heřmanová se narodila 8. prosince 1930 v Rakovníku. Školní rok 1946–47 strávila ve Velké Británii studiem angličtiny, maturovala na gymnáziu Zikmunda Wintera v roce 1950. Jazykové pobyty a důkladná znalost němčiny, francouzštiny, ruštiny a samozřejmě i čínštiny jí byly v její profesní kariéře neocenitelnými pomocníky. V letech 1950–1953 studovala čínštinu a dějiny Dálného východu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Ve studiu pak pokračovala v letech 1953–1958 na prestižní Pekingské univerzitě v ČLR. Její spolužák Jaromír Vochala v této souvislosti uvádí, že on a Z. Heřmanová jako jediní na fakultě čínského jazyka a literatury trvali na obhajobě diplomové práce, což v té době rozhodně nebylo mezi zahraničními studenty běžnou praxí.

 

Její profesní dráha byla úzce spjata s Orientálním ústavem Československé akademie věd v Praze. Působila zde v letech 1958–1992, s dvouletou přestávkou v letech 1988–1990, kdy odešla do důchodu. Na žádost nového vedení ústavu se tam ale následně ještě na další dva roky vrátila. Jejím hlavním badatelským úkolem byla práce na Česko-čínském slovníku (Praha 1974–1984), jehož kompilaci zahájila již Danuška Heroldová-Šťovíčková (1929–1976), autorka stále aktuálního Česko-čínského tematického slovníku (Peking 1961). Po její tragické smrti v roce 1976 pak Z. Heřmanová celý projekt vedla. Dalšími členkami autorského kolektivu byly Dana Šejnohová-Khestlová, Li Taj-ťün Hejzlarová a Tchang Jün-ling Rusková.

 

Slovník byl koncipován jako středně velký o 40 000 heslech a původně měl být vytištěn v Číně, ale vzhledem k napjatým vztahům mezi našimi zeměmi v tomto období z toho sešlo. Nakonec byl napsán na psacím stroji a čínské znaky byly do textu doplněny ručně. Slovník tak výrazně zvětšil svůj objem na konečných devět svazků formátu A4, z nichž každý má přibližně sedm set stran. Je především určen českým uživatelům, překladatelům, tlumočníkům a okruhu zájemců o čínštinu, díky bohatství frází a frazeologismů je však velmi užitečný i pro čínské bohemisty.

 

V dopise vedení Orientálního ústavu z 10. ledna 1990 Z. Heřmanová popsala atmosféru, v níž slovník vznikal: přes překážky, které mu kladlo předchozí vedení ústavu, se slovník nakonec přece jen podařilo dokončit a vydat. Nejhorší přitom bylo období mezi roky 1972–1985, kdy Z. Heřmanová nemohla využít všech svých kvalifikačních předpokladů k odbornému růstu ani plnohodnotné účasti na zahraničních stycích. Nespravedlivé a nekompetentní hodnocení její práce vedlo v roce 1976 k nervovému zhroucení. V závěru dopisu pak Z. Heřmanová vyjadřuje přání, aby nikdo z jejích mladších kolegů už podobnou šikanu nemusel nikdy snášet.

 

Její výzkumnou práci také významně ovlivnila spolupráce s Ladislavem Zgustou (1924–2007), indoevropeistou českého původu, badatelem v oblasti onomastiky a lexikografie, který po srpnové okupaci Československa emigroval do Spojených států. Jeho Manual of Lexicography (Praha 1971) je dodnes aktuální lingvistickou studií, která mu získala renomé po celém světě.

 

Z. Heřmanová spolupracovala také na mezinárodních lexikografických projektech, především s kolegy z NDR a ČLR.  Byla mj. také členkou názvoslovné komise Českého úřadu geodetického a kartografického (1967–1984), redakční rady časopisu Archiv orientální (1990–1999), výboru Česko-čínské společnosti a redakční rady jejího časopisu Fénix. Specializovala se na problematiku struktury a vývoje čínského znakového písma a jeho reformy, v cizích jazycích publikovala také celou řadu studií o čínské terminologii a zejména o tvoření slov v čínštině.

Kromě odborné práce se zabývala také překlady čínské literatury do češtiny. Jejím nejvýznamnějším dílem je v tomto smyslu Opičí král (Praha 1961), výbor z Wu Čcheng-enova románu Putování na Západ, jedná se přitom o vůbec první překlad tohoto díla do češtiny. Po angličtině, francouzštině a ruštině se tak naše mateřština stala teprve čtvrtým evropským jazykem, do něhož byl román přeložen. Kniha byla později vydána i v angličtině (1964 a 1992), němčině (1964 a 1992) a francouzštině (1992). Z. Heřmanová následně přeložila pro Československou televizi Brno scénář čínského televizního seriálu Opičí král (1986), který byl v Československu poprvé vysílán v roce 1991 a o dva roky později se dočkal i reprízy.

Mezi její další zásadní překlady patří např. kniha Skříňka s poklady: milostné povídky staré Číny (Praha 1961); Liao Jingwen: Život psaný štětcem (Praha 1989), životopisný román o moderním čínském malíři Sü Pej-chungovi; nebo Volání jeřábů (Kladno 1996) – antologie čínské poezie 2. a 3. století. Mimo jiné také napsala dvě populární kuchařky.

I po odchodu do důchodu pokračovala v badatelské i učitelské práci. Jako její mnohem mladší kolega si pamatuji, jak obětavě se věnovala především zájemcům o studium čínštiny. Za všechny je třeba jmenovat alespoň Jakuba Hrubého. Věnovala se ale také studentům sinologických oborů v Praze a Olomouci, a to nejen v rámci každoroční překladatelské soutěže Česko-čínské společnosti. O své názory na problematiku čínských studií se ochotně dělila i s mladými sinology (mj. Vlastimil Dobečka) a mladšími kolegy (Hana Třísková a Ondřej Kučera). V neposlední řadě jí jistě dělal radost i její synovec – japanolog a religionista Robin Heřman.

 

Těžká životní situace starších lidí v České republice spolu s péčí o manžela ji donutila opustit útulný pražský byt na Petřinách a přestěhovat se do Domova pro seniory Rybniční ve Strakonicích. Snad jen ironií osudu unikla její vyzrálá a originální badatelská osobnost pozornosti sestavovatelů prestižní Encyklopedie čínského jazyka a lingvistiky (Brill 2016), když její analýza výpůjček v čínštině inspirovala celou řadu následovníků nejen u nás doma, ale i v zahraničí.

 

Se Zdenkou Heřmanovou odešel úžasný člověk, náročný učitel milující své studenty, náruživý badatel a vědec. Svou práci i své kolegy vždy přesvědčivě a nekompromisně hájila. Jako jeden z obnovitelů olomouckých čínských studií jí nikdy nebudu dostatečně vděčný za velký zájem, který o jejich renesanci celou dobu projevovala. Její knižní dar v podobě celé řady titulů, z nichž většina je označena její čínskou pečetí, knihovně katedry asijských studií Univerzity Palackého nebude nikdy zapomenut.

 

Čest její památce!

 

David Uher, sinolog, lingvista a vysokoškolský pedagog 

 

Zdroj foto: Wikipedia