Oceňovaný film „The Taste of Things“ je víc než jen „Umění jíst a milovat“

Doktor umění z pařížské Sorbonny, Švýcar Marcel Rouff (1877-1936) psal leccos, romány, poezii, historii i žurnalistiku, ovšem nejvíc jej proslavila jeho gastronomická líčení. Tři roky po hrůzách Velké války začal vydávat „Francouzskou gastronomii: Průvodce kulinářskými divy a dobrými hostinci Francie“, které v letech 1921-28 vyšlo celých 28 dílů! Na cesty a mapování kulinářsky přebohaté Francie nebyl sám, stejně jako měl ve Dvou písařích Bouvard svého Pécucheta, s Rouffem putoval a psal jeho přítel Curnonsky (1872-1956).

Knižní gastronomické průvodce, které přinesl už rozvoj turistiky v 19. století, posunula dvojice Rouff - Curnonsky na novou úroveň právě spojením cestovatelských postřehů a osobních anekdot s krajovými jídly, víny a hostinci. Rozsah jejich díla vyjadřuje už počet kuchyňských receptů. Vždyť jich v sérii zpracovali přes 5 tisíc! Nadlouho jim to přineslo i možnost psát sobotní stránku „Krásné cesty a dobré hostince“ pro slavný umělecký žurnál Comœdia. 

 

Své největší dílo „Život a vášeň gurmeta Dodina Bouffanta“ pak před sto lety věnoval Rouff právě Curnonskému. Román překládaný také jako „Gurmánská vášeň“ označila francouzská kritika za mistrovský kus „okouzlující gurmánské fantazie“. Ve Francii už kniha vyšla padesátkrát a několikrát byla přeložena do angličtiny. V roce 1972 námět zpracovala i francouzská televize.

Kotlík nad ohněm „pot-au-feu“

Na jaře 2022, po skončení covidové pandemie, která rozvrátila ekonomiku, cestovní ruch a vzala i svobodu pohybu, začal režisér Trần Anh Hùng točit film „Vášeň Dodina Bouffanta“ (francouzsky La Passion de Dodin Bouffant, anglicky nejprve The Pot-au-Feu, pak The Taste of Things). Dokončil jej pro Filmový festival v Cannes v květnu 2023, ze kterého si odnesl Zlatou palmu.

 

Scénář si Hùng psal sám a volně v něm zpracoval původní námět do příběhu lásky gurmána Dodina a jeho kuchařky Eugénie, kde obdiv přátel k dokonalosti Dodinovy kuchyně a párování vín působí spíše jako vyjádření něčeho většího, co vysledujeme v pomalu, avšak promyšleně plynoucím ději.

Veliká kuchyně s krbem, rozložitými litinovými kamny a letitým dřevěným stolem má paralelní svět v zeleninové zahradě, ovocném sadu nebo lesoparku. Láska, přátelství či žákovská úcta k učiteli jsou tu stejně opravdové a hmatatelné jako zelenina právě vytažená ze záhonu, vejce z kurníku či hruška ze sadu. Krásu léta a podzimu, štědrost přírody a zlata slunce zachycuje skvělá kamera (Jonathan Ricquebourg) nenásilně předkládající obrazy, ve kterých tušíte Renoirovy či Monetovy oleje.

 

Francouzská zemitost je cítit i z dialogu koncepcí gurmánství, na přemrštěnou pompéznost osmihodinové hostiny u „prince Eurasie“ se Dodin chystá odpovědět jednoduchostí národního jídla „pot-au-feu“ tedy místním „eintopfem“, který je ve Francii slavný v desítkách variant už čtyři století a spojuje zemi jako jídlo králů i chuďasů. 

 

Hvězdný tým

Režisér Trần Anh Hùng (1962), slavný už od svého saigonského debutu Vůně zelené papáje (César za nejlepší debut 1993), neponechal nic náhodě. Hlavní role obsadila slavná Juliette Binoche (Oscar za vedlejší roli 1996) a Benoît Magimel (César za nejlepšího herce 2001), kteří v letech 1998-2003 tvořili pár, mají společnou dceru a chemie mezi nimi viditelně stále funguje.

I tentokrát Hùngovi s vizualitou filmu pomáhala jeho paní Trần Nữ Yên Khê (1973), která se ujala umělecké režie a kostýmů filmu. Roční Yên Khê se s matkou, vietnamskou profesorkou klasické čínštiny, stěhovala před válkou do Paříže už v roce 1974. Yên Khê tam vystudovala design a navštěvovala kurzy herectví. Už v 19 letech potkala Hùnga a s výjimkou Norského dřeva se podílela na všech jeho filmech, nejprve jako herečka (Vůně zelené papáje, Cyklo, Na vertikále léta), pak jako umělecká vedoucí. V rozhovorech si posteskla, že francouzský film stále není etnickým herečkám otevřen, a tak její filmografie závisela na filmech jejího manžela.

 

Je příznačné, že nadšenou filmovou ódu na francouzské umění žít vytvářeli lidé s jinými kořeny – vždyť kultura se učí, a nejlépe se ji učí ti, kteří po ní touží. Marcel Rouff byl frankofonní Švýcar a francouzské občanství přijal až v roce 1930. Režisér Hùng se do Paříže dostal až ve třinácti (1975), předtím putoval s rodiči z Vietnamu do bombardovaného Laosu a Yên Khê sice vyrůstala v Paříži již od druhého roku života, ale stále to bylo v prostředí vietnamské komunity. O to je výsledek určitě zajímavější.

 

Je na místě se ptát, zda lze podobný film natočit také o českém prostředí, ovšem tak, aby národní česká poetika byla pro zahraniční diváky srozumitelná a lákavá. Vždyť Hùngův film vedle toho, že je malebný, je i „chytrý“. Působí jak uměleckým sdělením, tak neméně silně i marketingovým a propagačním dopadem. Získal zájem a oblibu i ve zcela odlišných kulturních prostředích, například v Číně na letošním filmovém festivalu v Šanghaji (pod názvem 法国火锅 „Francouzský hot pot“), což cestovnímu ruchu, vstávajícímu z popela pandemie velmi pomáhá.

Kulinářským poradcem filmu byl gastronomický gigant a „třímichelinový“ Pierre Gagnaire, který s jídly výborně odprezentoval i párování vín a zahrál si i malou roli. Upozornil na velká vína (burgundské chardonnay Puligny Montrachet, pinot noir Clos de Vougeot, Chateau Grillet z údolí Rhony, šampaňské Krug atd.), prodávaná za astronomické ceny, z nichž jsou ale některá v závislosti na ročníku a vinařství i v „dosažitelnějších“ cenových kategoriích, takže je leckterý zvědavý divák určitě zkusí. 

 

Mezinárodní recenze filmu jsou převážně velmi pozitivní, pozitivní byl i střízlivý český pohled, který si však neodpustil hrozivé hodnocení „…romantické drama nepřekračující hranici kýče…“! Poetičnost si v české kotlině asi necháváme jen pro sebe a vsugerováváme si ji do fraškovitých scén domácích filmů. I český název filmu „Umění jíst a milovat“ napovídá o automatickém podceňování domácího diváka.

 

Na sociálních sítích se přirozeně našly i ohlasy, rozhněvané „pomalým tempem příběhu“, který se někomu také jevil „nedovařený“. Tento film ale nelze shlédnout od instantní kávy a pop-cornu. Vždyť hledání opravdovosti věcí a vášeň pro dílo jsou jako ten věčný kotlík nad ohněm „pot-au-feu“.

 

Vít Vojta, etnolog a sommelier