O pojmenovávaní rostlin a botanickém ráji západní Číny

Botanická jména rostlin jsou dvouslovná, první je latinské (nebo latinizované) podstatné jméno a označuje rod, druhé je přídavné jméno a označuje druh. Toto názvosloví zavedl Švéd Carl von Linné (1707-1778). Je považován za otce botaniky, který dokázal „uspořádat přírodu“. Rokem nula botanického názvosloví je rok 1753, kdy vyšlo tiskem jeho dílo „Species plantarum“.

 

Tvorba nových jmen rostlin se řídí pravidly Mezinárodního kodexu botanické nomenklatury, jehož znění botanici schvalují jednou za pět let na Mezinárodních botanických kongresech. Nejdůležitější poslední změnou je zrušení povinnosti psát popis nových druhů latinsky, a to od 1.1.2012. Lze se domnívat, že tento krok, ač odůvodňován praktičností, měl původ v lenosti anglicko-jazyčných botaniků (kongres se konal v Austrálii, kam mnoho Evropanů nepřijelo), pro které latina představovala poslední překážku v naprosté dominanci angličtiny.

 

Botanické kongresy však zatím nezrušily ani latinský mluvnický tvar vědeckých jmen rostlin, ani nezpochybnily právo „objevitele“ nové rostliny na to, aby si sám zvolil druhové či rodové jméno.

 

Od osob odvozená dedikační jména rostlin

 

Názvům rodů a druhů rostlin, které se vztahují k osobám, říkáme „dedikační jména“. Nejčastějšími dalšími jsou pak jména zeměpisná nebo popisná. Ze zeměpisného jména střevíčníku tibetského (Cypripedium tibeticum) tak lze dovozovat, že tato rostlina (s květem jako střevíček) roste v Tibetu, zatímco z popisného jména střevíčníku velkokvětého (Cypripedium macranthum) lze dovodit, že bude mít ve srovnání s ostatními zástupci rodu asi velké květy. Z dedikačního jména střevíčníku Wardova (Cypripedium wardii) můžeme pouze usuzovat, že rostlina mohla (ale nemusela) mít něco společného s britským cestovatelem a botanikem Kingdonem Wardem.

 

Dedikační jména se převážně vztahují k botanikům, přírodovědcům a cestovatelům, avšak protože autor jména není ničím vázán, existují i rostliny pojmenované po příbuzných botaniků nebo po politicích. První případ nacházíme např. u druhového jména albertii, vyskytujícího se v desítkách jmen rostlin ze Střední Asie. Autorem je Eduard August von Regel (1815-1892), který nové druhy pojmenovával na počest svého syna Alberta. Případů pojmenování rostlin po politicích je ještě více, a to dokonce u jmen rodů. Za všechny rod leknínů Victoria (na počest britské královny) nebo rod palem Washingtonia (na počest George Washingtona). V entomologii existuje i druh hmyzu pojmenovaný po Adolfu Hitlerovi (Anopthalmus hitlerii), není však zřejmé, zda to nebylo myšleno ironicky, protože příslušný brouk nemá oči.

 

Tato práce podává stručný přehled o nejčastěji se vyskytujících druhových jménech rostlin, které byly poprvé nalezeny a popsány z provincií na západě a jihozápadě ČLR a nesou převážně jména lidí, kteří bohatý rostlinný svět na západě Číny objevovali a popisovali.

 

Vymezení území a bohatství květeny západní Číny

 

Květena Číny je nejbohatší květenou světa. Roste zde více než 30 tisíc druhů vyšších rostlin. Pro srovnání, na území celé Evropy roste asi jen polovina tohoto počtu, tedy cca 15 000 druhů, obdobný počet druhů čítá i květena území bývalého Sovětského svazu. V celé eurosibiřské oblasti od Londýna po Vladivostok roste tedy méně druhů vyšších rostlin než v Číně.

 

V samotné Číně je tato nesmírná biologická rozmanitost koncentrována na západě země ve velehorských oblastech, resp. v těch jejich částech, které jsou v dosahu monzunového proudění. Jedná se o jižní část území provincie Qinghai (zhruba po město Xilian), západní část provincie Sichuan, hornatý severovýchod provincie Yunnan a jihovýchodní cíp Autonomní oblasti Xizang (Tibet v užším pojetí). Lze hrubě odhadnout, že v tomto území, která zabírá asi 15 % z celkové rozlohy ČLR, roste až 70 % všech čínských druhů květeny.

 

Přední botanik Roman Businský na jediném dvě stě kilometrovém úseku hřebene, mezi horními toky Dlouhé řeky a Mekongu, v okolí nejvyšší hory Yunnanu Meili Xue Shan (6740 m), zaznamenal až 150 druhů pěnišníků (Rhododendron). V celé Evropě přitom roste jen 6 druhů rododendronů. Ve stejném území dochází k podobné „explozi“ druhového bohatství i u řady dalších rodů, jako je prvosenka (Primula), všivec (Pedicularis), netýkavka (Impatines) a mnoha dalších. Ve srovnání např. s Českou republikou může být počet druhů na stejně velkém území v některých rodech až stonásobný.

 

Zřejmě hlavní příčinou tak nesmírného bohatství je neobyčejná pestrost stanovištních podmínek, kdy svahy velehor začínají ve vlhkých tropech, resp. subtropech a končí ledovci, což znamená, že na několika kilometrové vzdálenosti se vystřídají všechna vegetační pásma, která jsou na jiných místech zeměkoule od sebe vzdálena tisíce kilometrů. Důležitou roli také hraje letní monzunové proudění s přebytkem vláhy.

 

Tohoto nesmírného bohatství si dávno všimli botanikové ze západních zemí. Nehledě na útrapy, cestovali do těchto končin v průběhu druhé poloviny devatenáctého a první poloviny dvacátého století, takže v době po roce 1950, kdy po vyhlášení ČLR čínským botanikům teprve začaly příznivé doby, byla drtivá většina rostlinných druhů z hor západní Číny již popsána Evropany. Zajímavé jsou rozdíly mezi jednotlivými národními skupinami cestovatelů a objevitelů.

 

Jako první se do území dostávali Francouzi, téměř bez výjimky katoličtí misionáři. Rusové a Rakušané přicházeli jako klasičtí cestovatelé a vedoucí vědeckých expedic. Naproti tomu Britové, tvořící nejpočetnější skupinu objevitelů, přicházeli převážně již v komerčním zájmu, jako sběratelé a dodavatelé osiv a rostlin (tzv. plant hunters) pro britský zahradnický „průmysl“. Za britskými objeviteli již stáli soukromí sponzoři, majitelé zahradnictví a školek. Na konkrétní jména a příběhy těchto objevitelů se podíváme v příštím článku.

 

Pavel Křivka, botanik a lingvista

 

Foto: Pavel Křivka, hlaváček jarní a kosatec nízký