Nobelovka pro Han Kang: Neúprosná politika, ale hlavně literatura
Letošní Nobelovu cenu za literaturu získala jihokorejská spisovatelka Han Kang. Její tvorbě jsme se věnovali již v textu přední české koreanistky Miriam Löwensteinové, nyní se začteme do textu literárního kritika Radima Kopáče. Jak připomíná britský deník The Guardian, „Han je první jihokorejskou autorkou a osmnáctou ženou, která tuto cenu získala“. V češtině ji známe v překladu hned třikrát: v letech 2017, 2018 a 2019 vyšly v Odeonu její romány Vegetariánka, Kde kvete tráva a Bílá kniha. Na příští rok pak nakladatelství chystá čtvrtou prózu: Neloučím se navždy. Vše v překladu orientalistky Petry Ben-Ari.
Nobelova cena za literaturu se uděluje od roku 1901 a Alfred Nobel, který ji inicioval, vymezil její pole široce; udělována má být každoročně za „nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“. Jenže co je to „nejvýznačnější“ – a který směr je „ideální“?
Třeba čtenost, potažmo prodejnost? V Jižní Koreji se za první tři čtyři dny po letošním vyhlášení ceny prodal přes milion výtisků autorčiných knížek. Jižní Korea má přes padesát milionů obyvatel. Takže zkusme si to představit v domácích poměrech: ten, kdo získá Knihu roku v soutěži Magnesia Litera – jediné ceny, co má v Česku celostátní sledovanost a vliv –, prodá obratem přes dvě stě tisíc výtisků. To se ale neděje ani náhodou, neprodá ani desetinu! V tomhle směru funguje Nobelovka za literaturu výborně.
Co dál? Literární kvalita? Komentátor Die Zeit neskrývá nadšení; v souvislosti s laureátstvím Han Kang mluví o „fenomenálně dobré zprávě“. A pokračuje: autorka podle něj „nedělá nic menšího, než že radikálně zpochybňuje naši normalitu, zvyklosti světa, v němž žijeme. Tématem všech jejích knih je násilí. Násilí, které každý den pácháme jeden na druhém i na všech dalších tvorech, co tady žijí s námi.“ Nepasovala by tahle slova spíš do zdůvodnění Nobelovy ceny za mír než za literaturu?
The New York Times to vidí podobně, když citují v komentáři Ankhi Mukherjeeovou, profesorku literatury z britského Oxfordu. Ta o Han Kang uvedla: „Její psaní je neúprosně politické – ať už jde o politiku těla, genderu, lidí bojujících proti státu –, ale nikdy neopouští literární imaginaci. Nikdy není svatouškovské, je velmi hravé, vtipné a surreální.“ Takže politická literatura, a tím pádem cena za literaturu – s politickým backgroundem?
Ono to ale v Nobelovce za literaturu bylo v posledních dekádách jen málokdy jinak. Spolu s kvalitami estetickými, potažmo uměleckými se tady vždycky svezou s laureáty a laureátkami i fenomény obecnějšího rázu, jako národnostní příslušnost, dějiny, gender, sever a jih, východ nebo západ. Na jedné straně Olga Tokarczuková, Annie Ernauxová, Louise Glücková – a proti nim ostrý provokatér Peter Handke nebo Abdulrazak Gurnah, jehož dílo beletrizuje postkoloniální traumata Afriky.
Ostatně i Jaroslav Seifert dostal Nobelovku tak nějak za celou tu porobenou českou literaturu, která po osmašedesátém svobodně kvetla jenom v undergroundu nebo exilu. Navíc ji dostal v roce 1984, který byl apriorně zpolitizovaný slavným Orwellovým románem o brutálních totalitách, co nás tady jednou všechny sežerou. A politika stála bezpochyby i za sedmero nominacemi pro Karla Čapka v letech 1932 až 1938.
Han Kang jako laureátka Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2024 tedy je i není překvapení. Žádná sázková kancelář s ní sice nepočítala, nicméně s její literaturou, jakkoli politicky motivovanou, je třeba počítat. Šťastně balancuje. Její romány, v první řadě Kde kvete tráva, jsou umělecká díla – a zároveň vytahují na světlo nepopulární úseky z dějin jihokorejského státu. A ty pak předkládají širokému, mnohamilionovému publiku k reflexi, k diskusi.
Jak to může dopadnout, když se žádná taková reflexe, diskuse nekoná, stačí pohled z Jižní Koreje přes osmatřicátou rovnoběžku na sever…
Radim Kopáč, literární kritik
Úvodní foto: koreaherald.com