Mých pár dní s Mistrem Qi

Před zhruba deseti lety proběhla Čechami vlna obnoveného zájmu o typicky „lehkou rukou“ tvořené vodomalby čínského mistra Qi Baishi (Čchi Paj-š’ 齐白石). Přesněji díla, spočívající na kombinaci tuše a vodových barev, nanášených „na první pokus“, tj. dále již neopravovanými tahy štětce – resp. technikou „xiěyì“ (sie-i 写意), která představuje formální rozvolnění tradičního stylu „gōngbǐ“ (kung-pi 工笔), na který nicméně navazuje obsahově. Jedním z hlavních taháků pro veřejnost byl samozřejmě ekonomický aspekt. Díla jednak dosahovala rekordů co do obnosů, jež za ně byli ochotni kupující platit, jednak byla (i díky tomu) prezentována jako investice, která se doopravdy zhodnotila. Zanedbatelný ovšem nebyl ani osvětový efekt daného trendu – svého času doslovně „všudypřítomné“ mediální pokrytí Qi Baishiho díla po nějaké době znovu pootevřelo dveře k intenzivnějšímu zájmu o čínské, případně dálnovýchodní umění jako takové.

 

Někdy ke konci „vlny“ (cca 2015) jsem na internetu zaregistroval inzerát na prodej tří Mistrových výtvorů. Konkrétně šlo o papouška (sedícího na amorfním objektu připomínající kus kamene či výčnělek větve; jde o poměrně známý námět), kachnu a rudé kamélie. Každý kus se zajímavou cenovkou 5 000 Kč – ovšem nikde nebylo uvedeno, zda jde o kopie, reprodukce či vyloženě plagiáty (ačkoli to poslední by asi nikdo takhle neformuloval). Vzhledem k tomu, že daný prodejce uvedl správně jméno autora a dodal i určitý kontext, dalo se předpokládat, že ví, o čem mluví. Pak by ale také měl vědět, jaká je cena originálu a dost možná i to, jak originál odlišit od kopie. Nicméně… co kdyby? Tím spíš, pokud prodejce v popiskách uváděl, že jde o část pozůstalosti diplomata, který v Číně působil a dané předměty s sebou dovezl.

 

S takovým objemem informací byl možný jen dvojí závěr – buď prodejce zapomněl napsat, že jde o kopii, anebo je v tom něco jiného. Chtěl-li jsem ovšem přijít na to, co, bylo nutné se do tématu víc zahloubat.

 

Ano, českoslovenští diplomaté a experti nejenže v 50. a 60. letech v Číně pobývali, ale speciálně u Qi Baishiho děl (kromě jiných, běžnějších artefaktů a děl čínské kultury a exportovatelných uměleckých kusů) jsou uváděni jako jejich nejaktivnější akvizitoři. Právě oni tak představovali jeden z přirozených kulturních mostů mezi oběma zeměmi, jakož i stimul dalšího zájmu o čínskou kulturu a spolupráci obou zemí. S tím, že v konkrétním případě Qi Baishiho jsou považováni za jeden z hlavních zdrojů výskytu jeho děl v Čechách. To je poměrně známá epizoda, stejně jako fakt, že právě Čechy mají – díky socialistické spolupráci s Čínou – jeden z největších nečínských rezervoárů jeho děl na světě. Právě u nás vyšla celosvětově ceněná kniha sinologa Josefa Hejzlara zasvěcená tomuto čínskému umělci.

 

Tímto se dostáváme k jádru pudla. Na samém počátku – tj. pohlcen „módní“ vlnou zájmu o Mistra Qi, hlouběji však neobeznámen s jeho životní trajektorií – jsem nemohl než obdivovat prozíravost všech těch československých mužů v tvídových oblecích, s aktovkami diplomatkami, prkennými kravatami a brýlemi s masivními obroučkami, pobíhajících ve volném čase po pekingských hutonzích, aby tam na základě spolehlivých tipů od pokoutných informátorů neohroženě vyhledávali díla onoho společností přehlíženého talentu jménem Qi. O jeho dílech totiž díky vládnutí jazykem, znalosti reálií i brilantní kulturně-ekonomické analýze, kombinované s věšteckými schopnostmi baby Vangy, věděli, že budou jednoho dne vyvažovány zlatem.

 

No dobrá, takhle to samozřejmě vůbec nebylo.

 

To jsem ale zjistil právě až v průběhu studia, vyvolaného snahou dopídit se co nejblíž pravdě, skrývající se za podezřele výhodnou internetovou nabídkou. První věcí bylo alespoň elementárně se obeznámit s Mistrovým životopisem. Zde poprvé pomohl internet (Hejzlarova kniha z roku 1970 je dávno rozebraná a pokud se sem tam na eBay prodává, jde buď o položku v řádu vyšších desítek tisíc, popřípadě aukci, která také nezačíná na nejnižší sumě). Online zdroje záhy ozřejmily některá podstatná data: Mistr, pocházející z provincie Hunan, začal malovat na sklonku 19. století a teprve jako čtyřicetiletý se dal „do pohybu“ po Číně, aby až v téměř 55 letech natrvalo zakotvil v „Severní metropoli“ (tedy Pekingu). Bylo to těsně před koncem první světové války a co je pro nás důležité – už tehdy začínalo být o Mistrovi vědět. Postupně narůstající sláva neustupovala až do jeho smrti (1957), naopak – rostla, podobně jako jeho pozice ve společnosti (a to nejen „neangažovaně umělecká“, jelikož byl roku 1953 jmenován předsedou Čínského svazu umělců).

 

To byla první vážná trhlina mé romantické vize o neohrožených dělnících české diplomacie, inženýringu a zahraničního obchodu. Nebyli tak jasnozřiví, protože věděli, koho kupují – maximálně se nebáli pustit chlup… a i v takovém případě by se dalo říci, že aspoň někteří to dělali ne z lásky k umění, ale právě proto, že to „dělali ostatní“. Takže ti idealizovaní hrdinové z mých představ byli tak trochu i snobové, případně mírní spekulanti. Na druhé straně lze k jejich cti připočíst to, že za díla tehdy už celkem „profláknutého“ umělce museli být ochotni zaplatit zřejmě ne zcela zanedbatelnou sumu. Určitě zde nemůžeme hovořit o tom, že „Čína byla chudá“ a „všechno (včetně umění) bylo za babku“. Ano, astronomicky drahé to být nemuselo a například dost koloniálního umění se s příchodem velikého Maa vyhodilo (neboť majitelům připadalo trapné, přežité, zbytečné, mělo negativní asociace či symbolicky mizelo s odcházející epochou; každopádně nebylo vnímané jako výhodné úložiště peněz); na druhé straně ovšem ani tehdejší odměny diplomatů či specialistů nebyly bůhví jaké, Češi obecně nebyli nějací rockefelleři a – v neposlední řadě – Qi Baishi byl už tehdy „zavedená značka“.

 

Na rozdíl od hlavní role umu (z první varianty, kde by díky krystalicky průzračné jasnozřivosti samotný obchod proběhl za lacino), jde tedy v této variantě o sázku najisto – ovšem za větší vstupní kapitál. S tím se logicky nabízí další otázka: pokud koupě už tenkrát musela být relativně nákladná, podnikali dané akvizice skutečně všichni houfně, mohli si to dovolit či byli se vždy ochotni nechat strhnout davovým šílenstvím ostatních, protože koupit si Qi Baishiho se zkrátka „nosilo“? A co pak ti, kteří by si i koupili, ale buď na to neměli, nebo se jim za to nechtělo platit „plnou palbu“? Případně tací, kteří zoufale nechtěli ztratit tvář, a tak hledali, jak nakoupit takovým způsobem, aby dekorum bylo zachované, ale peněženka neutrpěla? Nebyla tam pro takové jedince – neb i tací šetřílci mezi muži s aktovkami diplomatkami byli a stále jsou – ještě nějaká třetí cesta? Samozřejmě taková, na jejímž konci by byly naše tři online šedévry a takové vysvětlení pro jejich příchod do ČR, které bude v souladu s tím, co v internetovém bazaru tvrdí jejich prodejce (jenž by tak nadále mohl být viněn pouze z unáhlenosti či roztržitosti, s níž zapomněl uvést, že jde o napodobeniny)?

 

Ze strany neúnavného „klávesnicového investigativce“ bylo tedy nutné uskutečnit další krok. Internet – nyní, pravda, již po delším čase hledání – nakonec vyplivl několik ne-li spolehlivých vysvětlení, pak aspoň nepřímých indicií, uvádějící vše v řádnější kontext. Najevo vyšlo to podstatné: Mistrovými kopisty se to nejen po jeho smrti, ale již za života v Pekingu, jen hemžilo. Ve finále tak scénář československého experta prodírajícího se kamsi do dělnické čtvrti jen proto, aby se před kolegy mohl pochlubit „zaručeně pravým“ Baishiem, nemusí být až tak scestná.

 

Jinými slovy: padělky nejen flóry, ale i ladně se vznášejících krevet, kompaktně vyvedených cikád, rozšafných orlů, opeřenců s přísně zpytujícíma pichlavýma očima či sympaticky podmračených papoušků signované tradičním červeným razítkem Qi Baishi nemusejí pocházet jen z doby dlouho po Mistrově smrti, ale i jen velmi krátce po ní, případně ještě z let během jeho života – především poválečných, intenzivněji pak po (ale ne nutně úměrně) plném etablování Mao Zedonga do čela komunistické Číny.

 

Co je podstatné dále: záhadný internetový prodejce nemusel říkat nepravdu, když uváděl, že dané malby pocházejí z diplomatické pozůstalosti – jen jaksi „mlčel“, pokud jde o konkrétní autorství nabízených děl. Díky tomu, že jsme podrobněji rozebrali celý „řetěz událostí“, ale vidíme, že příčin takového mlčení mohlo být víc. Jak prodejce, tak již daný diplomat, si čistě prozaicky mohli být vědomi toho, že s čínskou akvizicí daných děl do Československa nedorazily originály, a jen necítili důvod to podrobněji rozebírat. Stejně tak mohl být náš „diplomat“ do konce svého života přesvědčen o tom, že opravdu vlastní originály; pak to ale znamená, že jej někdo v hutongu natáhl tak dokonale, že pravdu objevil až jeho potomek (popř. známý apod.) – tj. onen internetový prodejce (popř. osoba, která daného člověka prodejem pověřila). Možná je i varianta, že původní kupující („diplomat“) si ohledně pravosti původu díla nemusel být jist, a internetovému prodejci to buď řekl, ovšem ten nepovažoval za důležité to jakkoli ověřovat či zmiňovat, anebo se mu naopak se svými pochybami nesvěřil (neb raději sám žil v sladkém klamu, navíc utvrzen „vzrušujícími a konspirativními okolnostmi“, za kterých k akvizici plagiátu od podvodného malíře či překupníka došlo), a daný prodejce na to sám také nepřišel. Anebo na to přišel, ovšem to – ze stále stejných pohnutek – nepovažoval za nutné zmiňovat dál. Ovšem pokud na to přišel, bylo to dost možná i díky příslušné nové vlně zájmu o Mistrova díla, která měla jako svůj vedlejší produkt právě i všemožnou osvětu týkající se kontextu umělcova života, a to včetně skutečností této detailnější povahy.

 

Pro odborné kruhy jistě neříkám nic nového, článek je však spíš o metodě verifikace, resp. o subjektivní cestě k rekonstrukci maxima toho, co vše se kolem pořizování daných děl mohlo v dané době dít, tedy jaký byl kontext toho, že se některá z nich dostala až k nám.

 

Zároveň bych nechtěl způsobit paniku v řadách všech těch, kteří mají Mistra Qi z „důvěryhodných, protože diplomatických či expertních kruhů“. Pánové s prkennými kravatami by se přeci k nějakému podvodu nesnížili!

 

Ačkoli…?

 

 

Ondřej Krátký, orientalista, etnolog, externí konzultant na Blízkém Východě a zakladatel serveru Rebuildsyria.cz