Mudik: cesta domů, která rozhýbe polovinu jedné země

Pro miliony Indonésanů, kteří se za prací přestěhovali do megapolí, jako jsou Jakarta, Surabaya nebo Bandung, jde o absolutní vyvrcholení celého roku. Je to čas prosby o odpuštění, uctění předků a demonstrace osobního úspěchu v podobě dárků a nových šatů pro celou širokou rodinu.

 

Když se do pohybu dá polovina země

Zatímco v jiných zemích se podobné přesuny odehrávají na pevnině, Indonésané se musí přepravit přes mořské úžiny nejrozsáhlejšího souostroví světa, zahrnujícího více než 17 000 ostrovů. Rozsah indonéského mudiku je enormní. V loňském roce byl počet cestujících odhadován na 146 milionů lidí, tedy více než polovinu celé populace. Pro představu o rozměrech tohoto pohybu: jde o situaci, jako by se na cestu v jeden čas vydalo celé Německo a Francie dohromady.

 

V letošním roce se navíc oslavy Idul Fitri (21.–22. března), svátku uzavírajícího postní měsíc ramadán, protnuly s balijským dnem ticha Nyepi (19. března). A tak zatímco většina země byla v pohybu, Bali se na 24 hodin zcela uzavřelo, včetně letišť. Cestující museli plánovat cesty s předstihem, aby neuvízli v dopravním vakuu, což znásobilo tlak na trajekty mezi Bali a sousední Jávou. Právě Jáva je hlavním dějištěm mudiku a odehrává se zde okolo sedmdesáti procent veškerého pohybu.

 

Od Majapahitu k moderní Jakartě

Historické kořeny tohoto fenoménu sahají již do dob starověkých království v indonéském souostroví. Během éry významné říše Majapahit, od konce 13. do začátku 16. století, se úředníci sloužící mimo centrální vládu často vraceli do hlavního města, aby podali hlášení králi a zároveň navštívili svá rodná místa, zejména během hlavních oslav, jako je Idul Fitri.

 

V časech nizozemské koloniální vlády úřady zavedly politiku svátečního volna pro místní státní úředníky, aby jim umožnily návštěvu rodin ve vesnicích. Fyzické předpoklady pro budoucí masovou migraci vytvořila výstavba železnic a silnic na Jávě od začátku 19. století. Samotný termín mudik se zařadil do běžného slovníku až v 70. letech 20. století, kdy se Jakarta stala hospodářským centrem Indonésie a obyvatelé venkova začali migrovat do hlavního města za prací. Dlouhé svátky se staly jedinou příležitostí k návštěvě rodných obcí, potvrzení identity i demonstrování ekonomického úspěchu.

 

Odpuštění, hroby předků a rodinný stůl

Dnes je tento prastarý zvyk pevně spjat s islámským svátkem Idul Fitri, v arabském světě známým jako Eid al-Fitr a v Indonésii také jako Lebaran, který uvozuje ranní hromadná modlitba pod širým nebem. Jádrem mudiku však není jen cesta samotná, ale hluboká duchovní očista.

 

Nejdůležitější částí je tradice sungkeman, kdy mladší členové rodiny v naprosté pokoře poklekají a líbají ruce rodičům a prarodičům. V tomto čase lidé také navštěvují sousedy a příbuzné, aby si vzájemně odpustili křivdy uplynulého roku. Vydávají se i na hřbitovy, kde uklízejí hroby předků, modlí se za jejich duše a recitují kapitoly z Koránu.

 

Během oslav se podává ketupat, rýžový koláček vařený v pouzdře z palmových listů, opor ayam, tedy kuře v omáčce z kokosového mléka, nebo rendang, hovězí maso pomalu vařené v kokosovém mléce a směsi koření. Děti se mohou těšit na obálky s penězi zvané angpao a významná finanční injekce v tomto čase doputuje i do samotných regionů. Jen letos to mělo být více než devět miliard dolarů, které představují zásadní impulz pro lokální ekonomiku.

 

Velký přesun peněz

Zatímco pro dopravní policii a logistiky představuje mudik noční můru, pro ekonomy a regionální podnikatele je to nejdůležitější období roku. Mudik totiž není jen náboženskou poutí, ale obřím dobrovolným transferem bohatství, který dokáže v odlehlých provinciích vygenerovat obrat srovnatelný s několika měsíci běžného provozu.

 

Jedním z hlavních hybatelů ekonomického dopadu mudiku je vyplacení svátečního příspěvku, který jsou všichni zaměstnavatelé v Indonésii, včetně soukromých, povinni poskytnout jednou ročně, a to nejpozději sedm dní před hlavním náboženským svátkem zaměstnance. Zatímco pro křesťany jsou tímto dnem Vánoce, pro muslimy je to Idul Fitri. Peníze slouží k pokrytí zvýšených nákladů, jako je nákup jídla, nového oblečení a především financování cesty domů.

 

Bonus ve výši měsíčního platu se oproti jiným částem roku nerozplyne v nákupních centrech hlavního města, nýbrž je v hotovosti nebo digitálně přesměrován do rodných vesnic na Jávě, Sumatře či Sulawesi, kde vytváří silný ekonomický impulz. Maloobchod zaznamenává zvýšené tržby, tradiční trhy a nákupní centra se plní a online transakce prudce rostou.

 

Lokální restaurace a pouliční prodejci profitují ze zvýšené poptávky po regionálních specialitách i z přílivu místních turistů vydávajících se na výlety. To vše vytváří tisíce sezonních pracovních míst v pohostinství, což snižuje nezaměstnanost v rurálních oblastech. Díky dálničním poplatkům i příjmům státního železničního dopravce KAI mudik nepřímo vynucuje neustálé zlepšování infrastruktury i v místech, která by jinak zůstala opomíjena, a stává se nástrojem ekonomické decentralizace.

 

Cesta domů v digitální době

Ačkoliv tradice mudiku zůstává, její forma se mění. Klíčovou roli hrají digitální platformy pro sdílení informací o dopravě v reálném čase. Moderní technologie jsou nezbytné, a tak více než devadesát procent poutníků používá k navigaci a placení mýta chytrý telefon.

 

Bez digitální a energetické výbavy se dnes na cestu nikdo nevydá. Vysokokapacitní powerbanky jsou standardem pro navigaci a streamování videa v zácpách, stejně jako předplacená karta e-toll s vysokým kreditem, bez které se na dálnici nepohnete. Kvůli přetížení vysílačů se lidé jistí offline mapami a staženým obsahem, zatímco zdravotní a hygienický „survival kit“ pomáhá přežít desítky hodin v nekonečných kolonách v čase, kdy některými mýtnými branami projede až 270 000 vozů denně.

 

V paměti zůstávají události jako 42 kilometrů dlouhá dopravní zácpa, která se před čtyřmi lety vytvořila na dálnici mezi Jakartou a Cikampekem, nebo ta, která v roce 2016 prodloužila cestu mezi městy Cirebon a Semarang ze tří na 35 hodin a způsobila smrt tuctu cestujících, kteří zemřeli vyčerpáním.

 

Sounáležitost i sociální audit

Skutečnost, že miliony lidí každoročně podstupují vyčerpávající cesty do míst svého původu, ukazuje, kolik jsou ochotni zaplatit za pocit sounáležitosti, který postrádají ve velkých městech, kde studují, žijí a pracují.

 

Masivní urbanizace však význam mudiku posunula i do materiální roviny a učinila z něj symbol vítězného návratu a rodinného statusu. Pod povrchem radosti ze setkání se skrývá i tichý stres zvaný mudik-syndrom, kdy mladí poutníci čelí sociálnímu auditu a přímým otázkám na tělo, které zkoumají finanční poměry tázaného i jeho plány na případné manželství.

 

Někteří z nich si proto, aby udrželi dekorum vlastního úspěchu, na cestu dokonce půjčují působivé oblečení nebo automobily. Tím naplňují vysoká očekávání svých rodin, pro něž úspěch jednotlivce představuje úspěch celé rodiny.

 

Jakarta si na chvíli vydechne

Pro indonéskou metropoli Jakartu mudik přináší čas nevídané úlevy: bez chaosu a obřích dopravních zácp. Ten však končí v okamžiku, kdy se masivní migrační vlna vydává opačným směrem a s ní do metropole přicházejí další lidé, aby i oni zkusili štěstí v hlavním městě.

 

Ale stejně jako každoročně ani po letošním mudiku nebude Indonésie stejná. Bude unavenější a chudší o celoroční úspory, ale zároveň mnohem bohatší o společné vzpomínky a rituální odpuštění. A za rok, až se ramadán opět nachýlí ke svému konci, se celý tento lidský kolos rozjede znovu. Protože v Indonésii cesta domů nikdy nekončí.

 

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

Foto: Unsplash.com/Abdul Ridwan