Lidská zoo: když se z lidí staly exponáty světových výstav
Měly se stát oslavou pokroku a techniky, podpořit obchod i národní prestiž. Světové výstavy, zahájené v polovině 19. století, s sebou však přinesly i jeden z nejkontroverznějších fenoménů moderních dějin – lidské zoologické zahrady. Expozice, označované jako etnické vesnice, se staly masovým zábavním průmyslem své doby a formovaly představy milionů lidí o rasové hierarchii světa.
To vše za přispění tehdejší akademické obce poskytující doklady o tom, že lidstvo je evolučně rozděleno na pokročilé a zaostalé rasy. Lidské zoo sloužily jako živé laboratoře, kde antropologové přímo před zraky diváků přeměřovali domorodcům lebky, zkoumali jejich anatomii a sepisovali pseudovědecké studie, které měly ospravedlňovat výdaje na koloniální války představované jako morální povinnost s cílem civilizovat zaostalé národy.
Hagenbeckův vynález
Zájem o předvádění cizokrajných etnik sahá hluboko do historie, skutečný zlom však nastal v roce 1874, kdy německý obchodník se zvířaty a zakladatel moderních zoologických zahrad Carl Hagenbeck dostal nápad představit lidské bytosti společně s faunou jejich domoviny. Jeho první výstava Sámů (Laponců) v Hamburku zaznamenala fenomenální komerční úspěch, spojující zájem evropského publika o exotiku s pocitem vlastní civilizační nadřazenosti. Nový koncept se ujal i v dalších místech a lidské expozice se tak staly pevnou součástí prestižních světových výstav v Londýně, Berlíně, Madridu, Chicagu nebo Paříži, domovině revolučního hesla „Rovnost, volnost, bratrství“.
V areálech zoologických zahrad nebo na výstavištích vznikaly imitace kmenových vesnic, kde polonazí domorodci na povel předváděli rituální tance nebo klanové války. Od diváků je oddělovaly ploty nebo příkopy a také cedulky, jaké doprovázely například konžskou expozici na výstavě v Tervurenu u Bruselu v roce 1897: „Nekrmte, jsou krmeni organizátory.“
Ota Benga: nejtragičtější oběť
Před zraky tisíců diváků byli sváženi domorodci ze všech koutů světa, považovaní za „exotické“, „primitivní“ nebo „divošské“. Nejpočetnější skupiny představovala různá africká etnika. Belgičané často dováželi domorodce z Konga, které se v letech 1885 až 1908 stalo soukromou kolonií krále Leopolda II., kde během systematického teroru, otroctví, hladomorů nebo epidemií zahynulo až deset milionů lidí. Velký zájem provázel také Křováky, Hotentoty nebo Pygmeje, jejichž zástupce Ota Benga se stal nejznámější a nejtragičtější obětí fenoménu lidských zoo, když v roce 1906 skončil v kleci s orangutanem v New Yorku. Před jeho expozicí visel oficiální nápis: „Africký Pygmej, Ota Benga. Věk: 23 let. Výška: 4 stopy a 11 palců. Hmotnost: 103 liber. Přivezen od řeky Kasai, Svobodný stát Kongo... Vystaven každé odpoledne v průběhu září.“
Atrakce měla masový úspěch a zoo navštěvovalo až 40 000 lidí denně. Pod tlakem hrozících soudních žalob a masových protestů černošského obyvatelstva však musela tato expozice skončit. Benga začal pracovat v místní tabákové továrně, kde se stal oblíbeným členem tamní komunity, ale svého traumatu z prožitého ponížení se již nezbavil. Když ho vypuknutí první světové války zbavilo poslední naděje na návrat domů, rozdělal si 20. března 1916 v lese rituální oheň, shodil ze sebe americké oblečení, vytrhl si plomby ze zubů, aby vypadal stejně jako před příchodem za oceán, a revolverem se střelil přímo do srdce.
Inuité na žižkovském rybníčku
V lidských zoo se představovali i příslušníci dalších etnik – severoameričtí Indiáni zde předváděli rituální tance a fingované bitvy, ze severských zemí byli přiváženi Sámové a Inuité. V listopadu 1880 dostali možnost seznámit se s novou zábavou i Pražané, když na žižkovském rybníčku zhlédli výjevy ze života skupinky Inuitů během představení organizovaného Hagenbeckovým impresáriem Johanem Adrianem Jacobsenem. Do vody byl vpuštěn živý tuleň, za kterým vyrazili lovci v kajacích. Po chvilce se jejich vůdci podařilo zvíře zasáhnout a hladina se zbarvila krví. Po představení nastoupili Inuité do fiakrů a společně s platícími diváky se zúčastnili hostiny připravené z tulení pečeně. Představení však mělo tragickou dohru. Inuité se děsili dotěrnosti diváků, plašil je hluk, nechutnalo jim jídlo a trápilo je evropské podnebí. Během pražské návštěvy se nakazili neštovicemi a několik týdnů po odjezdu členové celé skupiny postupně zemřeli.
Podobně tragický osud potkával i další domorodce. V roce 1887 se Španělsko, jehož koloniální impérium se v té době již nezadržitelně hroutilo, pokusilo demonstrovat svou odcházející moc na výstavě v Madridu, kam byly přivezeny desítky zástupců různých filipínských etnických skupin. Vedle jejich primitivní vesnice se jako kontrast skvěl monumentální Křišťálový palác, který symbolizoval španělský technologický triumf. Ukázka převahy však skončila lidskou tragédií. Několik domorodců, nepřipravených na chladné a deštivé evropské počasí, onemocnělo zápalem plic a přímo v Madridu zemřelo, další podlehli chorobám během zpáteční plavby.
Výstava měla i nečekaný politický dopad, když skupina filipínských intelektuálů žijících v Evropě, v čele s národním hrdinou Josém Rizalem, vyjádřila nad celou akcí hluboké pobouření. „Moji ubozí krajané, kteří jsou nyní vystavováni v Madridu, jsou terčem posměchu španělských novin s výjimkou listu El Liberal. Ten jako jediný uvádí, že vystavovat lidi po boku zvířat a rostlin není v souladu s lidskou důstojností. Udělal jsem vše, co bylo v mých silách, abych zabránil tomuto vystavování, které degraduje lidi mé rasy, ale neuspěl jsem,“ napsal Rizal svému příteli, litoměřickému profesoru Ferdinandu Blumentrittovi. Snaha o představení civilizační převahy tak přispěla k formování filipínského protikoloniálního vědomí a touhy po nezávislosti.
St. Louis 1904: psí maso jako atrakce
Filipínští domorodci se ocitli i v roli jednoho z hlavních taháků Světové výstavy v St. Louis v roce 1904, která se stala absolutním vrcholem a zároveň nejmonstróznější ukázkou fenoménu lidských zoo. Spojené státy krátce předtím v americko-filipínské válce (1899–1902) anektovaly Filipíny a budoucí prezident a tehdejší generální guvernér Filipín William Howard Taft hledal způsob, jak nově získané území představit ostatním Američanům. Veřejnost měla být přesvědčena o tom, že čerstvě nabyté území je plné divochů, kteří nutně potřebují civilizační vedení. Výstava měla zároveň přispět k dokončení pacifikace filipínských ostrovů, když se ohromení domorodci na vlastní oči přesvědčí o divech moderní civilizace. Do expozice rozkládající se na ploše 47 akrů byla přepravena více než tisícovka Filipínců. Největší senzací se stala vesnice Igorotů, etnika obývajícího hornatou oblast na severu ostrova Luzon, které si po staletí dokázalo uchovat svou jedinečnou kulturu včetně více než 2 000 let starých velkolepých rýžových teras v oblasti Banaue, dnes zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO. Zatímco nížiny kolonizátoři rychle ovládli, odlehlý region drsných Kordiler se stal přirozenou pevností, která po více než 300 let úspěšně odolávala.
Organizátoři výstavy v St. Louis si všimli, že Igorotové při výjimečných rituálních příležitostech konzumují psí maso, a z této okrajové tradice vytvořili hlavní komerční tahák. Igorotové tak museli každý den před zraky šokovaných diváků porážet a vařit psy svážené z útulků z celého města.
Protesty a konec jedné éry
Masový zájem publika však začaly provázet i první silné protesty vycházející od náboženských organizací a rodících se lidskoprávních spolků. Ostře proti nim vystoupila například Americká antiimperialistická liga, jejímž prominentním členem byl Mark Twain. Známý spisovatel poukazoval na to, že vystavování domorodců popírá základní demokratické principy, na kterých Spojené státy stály.
Zároveň se měnil i přístup akademické obce a mladá generace začala odmítat vědecký rasismus 19. století. Proti ponižování vystupovaly i nově vznikající elity v kolonizovaných zemích a kritika sílila i zevnitř samotných expozic. Vystavovaní lidé nebyli již jen pasivními oběťmi; často stávkovali, odmítali vystupovat za nízké mzdy nebo se obraceli na místní soudy. Konec lidských zoologických zahrad uspíšil i nástup kinematografie, první dokumentární filmy a také časopisy jako National Geographic přinášející reportáže přímo z terénu. Bezpečnější, levnější a mnohem dynamičtější pohled na cizí země vzal živým expozicím jejich exkluzivitu.
Bruselské Expo 58: poslední masová lidská zoo
Definitivní a ostudnou tečkou za touto érou se stala Světová výstava v Bruselu v roce 1958. Expo vstoupilo do dějin jako symbol poválečného optimismu, vědeckotechnického pokroku, atomového věku a obrovského triumfu československé Laterny magiky. Přitom právě zde se zároveň odehrávala poslední masová lidská zoo v dějinách. Belgie, která v té době stále ovládala obrovské, na suroviny bohaté Belgické Kongo, se rozhodla v rámci expozice představit své koloniální panství a za tímto účelem organizátoři pod názvem Kongorama vyčlenili rozsáhlou zónu s tropickými zahradami a pavilony. Do Bruselu bylo letecky přepraveno několik set Konžanů, včetně celých rodin s malými dětmi, kteří byli usazeni za plotem v replice tradiční africké vesnice, kde museli v „tradičních oděvech“ předvádět řemesla, tkát látky nebo modelovat hliněné nádoby.
Tyto výjevy neunikly ani tehdejšímu Rudému právu mapujícímu kontrast mezi „pokrokovým“ československým pavilonem a expozicemi západních mocností: „Měšťáčtí návštěvníci z Bruselu i ze zámoří se u bambusových plotů baví tím, že těmto černým lidským bytostem, včetně malých dětí, házejí přes plot sladkosti a banány, jako by šlo o opice v zoologické zahradě. Tento hluboce ponižující obraz odhaluje pravou, cynickou tvář západní ‚civilizační mise‘, která lidi z kolonií stále nepovažuje za sobě rovné.“
Když urážky a házení jídla přesáhly únosnou mez, konžští protagonisté vyhlásili demonstrativní stávku a odmítli ve svém představení pokračovat. Rostoucí mezinárodní kritika a hrozící diplomatický skandál přinutily správu výstavy domorodou vesnici předčasně uzavřít a její obyvatele poslat zpět do Afriky. Expo 58 tak v západním světě uzavřelo historii lidských zoo. Pouhé dva roky po této výstavě, 30. června 1960, získalo Kongo nezávislost.
Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii
Foto: Wikipedia