Konference pokrytců: Jak se evropské státy zdráhaly přijímat Židy

Konference pokrytců: Jak se evropské státy zdráhaly přijímat Židy
27 / 5 / 2022 Ivana Bakešová

V pražském Národním archivu jsou ve složce nadepsané Migrace do Číny uchovány dokumenty k transportu více než 600 osob židovské národnosti, kterým úřady Protektorátu Čechy – Morava umožnily v létě 1939 emigrovat z Prahy do Šanghaje. S ohledem na to, co v současné době prožíváme, nejsou tyto dokumenty jen sondou do vzdálené minulosti. Zároveň totiž varují, že reálné události nikdy nebyly a nikdy nebudou tak přímočaré, jak je pro budoucnost zachovají oficiální dějiny.  

Konference v Évian-les-Bains

Pátrání po pozadí zmíněného transportu nás dovedlo až ke konferenci, která se konala z iniciativy amerického prezidenta F. D. Roosevelta v červenci 1938 ve francouzském městě Évian-les-Bains. Zástupci 32 států a téměř stejného počtu soukromých a polosoukromých společností se měli dohodnout na podmínkách navýšení imigračních kvót a tím vyhovět většímu počtu žadatelů o vycestování ze zemí zasažených nacistickou ideologií a rasovou politikou.

 

Dopadlo to jinak, než prezident zamýšlel. Převládl názor, že „nedobrovolná emigrace velkého množství lidí negativně ovlivní světové hospodářství a veřejný pořádek a vyhrotí rasistické problémy.“ 

 

Nepřijímat uprchlíky ze střední Evropy, především Židy, nad dříve stanovené kvóty se zavázaly téměř všechny státy, které se setkání v Évianu účastnily. Výjimkou byla např. Venezuela. Tak vznikla situace, kdy nacisté Židy ve svém životním prostoru nezdržovali, ale demokratické země ze sobeckých důvodů počet přijatých imigrantů, zvláště židovských, přísně omezovaly.

 

Kongres Spojených států dokonce odmítl vpustit do země transport malých židovských dětí a Velká Británie odmítala přijímat židovské uprchlíky nejen na britských ostrovech, ale i ve svém mandátním území Palestině.

 

Víza pro život 生命签证

Bez ohledu na zamítavé stanovisko vlád se iniciativy chopily různé charitativní organizace. Známá je na příklad akce Kindertransport, ve které se, jak víme, aktivně angažoval pan Nicholas Winton.

 

Neméně důležitá byla iniciativa některých diplomatů, kteří víza vystavovali bez ohledu na kvóty. A právě této aktivitě se chceme věnovat. Dnes diplomaty, kteří vystavovali víza bez ohledu na kvóty, považujeme za hrdiny a jejich jména figurují na seznamu Spravedlivých mezi národy. Ale byli to opravdu hrdinové?  Jejich iniciativa bezpochyby zachránila životy tisíců, kteří by jinak skončili v nacistických lágrech a na pochodech smrti. Ale situace byla složitější, než si dnes připouštíme. Zdaleka ne všichni, kdo víza pro život vystavovali, vstoupili do dějin a zdaleka ne o všech se dá říci, že vykonali hrdinský čin.

 

Na seznamu Spravedlivých mezi národy je i několik čínských jmen. Například jméno bývalého konzula ve Vídni Che Feng-šana (He Fengshan 何凤山). Autoři, kteří nás s iniciativou tohoto diplomata seznámili, oceňují, že pokračoval ve své aktivitě, i když byl zbaven úřadu, a tím možná zachránil tisíce lidí. To souhlasí. Ale nikdo nevysvětlil, proč Che Feng-šan víza vystavoval, když do Číny bylo možné přicestovat i bez víza. A naopak, proč víza vystavoval, i když věděl, že zdaleka ne všichni, kdo o čínské vízum žádají, chtějí opravdu do Číny odjet.

 

Možná úmyslně, možná z neznalosti autoři těchto informací vynechávají fakt, že po konferenci v Évianu nespočívala hodnota vstupního víza jenom v tom, že umožňovalo odjet do konkrétní země, ale především v tom, že suplovalo obecnou funkci tzv. emigračního průkazu a tím obcházelo západními velmocemi stanovené podmínky legální migrace.

(Složité podmínky imigrace viz např: Gilbert, M.: Židé ve XX. století. Baset, Arista, Praha 2001.)

 

Tak například Čechům a Slovákům, kteří se hlásili do armády a uvízli ve Francii, umožnila víza, která jim vystavil čínský konzul v Marseille, požádat o vstup do Velké Británie. Podobně víza vystavená čínským konzulem v Lisabonu umožnila odjet do Velké Británie těm našim spoluobčanům, kteří uvízli ve francouzském Maroku.

(NA Praha, fond PMR – Londýn, kr.7, evakuace, Zpráva o výsledcích a stavu evakuační akce, MZV pro PMR 26.2.1942) .

 

Vyslanectví Mandžukuo v Berlíně a příběh Wang Tchi-fu  (Wang Tifu 王替夫)

Jak složitá situace byla v letech 1938-9 v Evropě a jak těžké je zhodnotit činy jednotlivců, nám napoví příběh jiného diplomata s čínským jménem, konzula Wang Tchi-fu, který v roce 1939 vystavil německým Židům cca 11 000 víz. Přesto na seznamu Spravedlivých mezi národy není.

 

Po roce 2000 se v Číně objevilo několik publikací, zpracovaných podle osobních vzpomínek tohoto diplomata a na čínských sociálních sítích se pak rozvinula diskuse na téma: byl Wang Tchi-fu hrdina, nebo zrádce? Problém je totiž v tom, že Wang Tchi-fu, Číňan původem z Charbinu, pracoval za 2. světové války v diplomatických službách loutkového státu Mandžukuo. Odpověď na otázku, zda byl Wang Tchi-fu hrdina, nebo zrádce, přenechme jiným. Nás příběh Wang Tchi-fua zajímá v souvislosti s migrací do Šanghaje.

 

Šanghaj, přesněji řečeno cizinecké čtvrti Šanghaje, se židovské migraci ani po konferenci v Évianu nebránily. Nezapomínaly, že za své bohatství a statut obchodního a finančního centra Dálného východu vděčí bohatým židovským rodinám a jejich mezinárodním kontaktům. Myšlenka umožnit Židům z Německa přesídlit na Dálný východ vznikla v květnu 1939, kdy vyslanectví Mandžukuo v Berlíně poctil svou návštěvou sám Adolf Hitler. Šéf německé diplomacie Ribbentrop při té příležitosti upozornil vyslance Lü I-wena (Lü Yiwen 吕宜文), že je v zájmu nacistické vlády, aby diplomaté státu Mandžukuo vystavovali víza, která umožní německým Židům vycestovat do Mandžukuo, respektive přes Mandžusko do Šanghaje.

 

Dnes, kdy víme, jak se situace vyvinula po roce 1941, se nám požadavek říšského ministra zahraničí může jevit jako absurdní. Ale je třeba uvědomit si, že byl vysloven v době, kdy nacisté ještě nepřijali zrůdnou koncepci fyzické likvidace Židů. Měli zájem o židovský majetek a vystěhovalectví Židů, zvláště bohatých, aktivně podporovali.

 

Protože nejschůdnější cesta z Evropy do Šanghaje vedla po Transsibiřské magistrále do hlavního města Mandžukuo Sin-ťingu (Xinjing 新京, dříve a nyní Čchang-čchun, Changchun 长春), a SSSR podmiňoval vystavení tranzitního víza vstupním vízem do Mandžukuo, předpokládala se součinnost berlínského vyslanectví státu Mandžukuo se sovětskými úřady. Proto vyslanec Lü I-wen přidělil agendu víz pro občany židovské národnosti jedinému zaměstnanci vyslanectví, který hovořil rusky, Wang Tchi-fuovi.

 

Akce byla oficiálně zahájena 10. června 1939. Pasy shromažďovali zástupci Asociace německých Židů nebo zástupci Asociace amerických Židů v Německu a přinášeli je na vyslanectví hromadně. Opatřeny vstupním vízem do Mandžukuo, putovaly pasy na sovětské vyslanectví, kde přibyla víza tranzitní. Do konce srpna 1939 vystavil Wang Tchi-fu více než 7 000 víz.

 

Dne 1. září 1939 přepadlo Německo Polsko a cesta na východ se zkomplikovala. Změnila se i situace v Šanghaji. Šanghaj byla přeplněná a přestávala být k Židům vstřícná. Vyslanectví Mandžukuo v Berlíně bylo požádáno, aby přestalo víza vydávat, ale Wang Tchi-fu a Lü I-wen se rozhodli neuposlechnout a dokud to bylo možné, vystavovali víza na vlastní pěst. Od září 1939 do května 1940, kdy jim to bylo vládou Mandžukuo kategoricky zakázáno, vystavili dalších téměř 5 000 víz.

 

Není bez zajímavosti, že ve stejné době, kdy vyslanectví Mandžukua v Berlíně vyvíjelo výše popsanou aktivitu, v Praze vydávané Židovské listy lákaly Židy na cestu do Šanghaje inzerátem nadepsaným Nebojte se odjet do Šanghaje. Přestože vychvalovaly možnosti podnikání i kulturního vyžití a vyjmenovávaly další lákavé možnosti, nabízené touto obchodní a finanční metropolí, jen málo zdejších Židů se nechalo zlákat. Převládla obava z dálek a z neznámého prostředí.

 

Spolupráce židovských organizací s protektorátními úřady, která umožnila vypravit v srpnu 1939 z Prahy do Šanghaje transport více než 600 osob židovské národnosti, o které jsme se zmínili v úvodu, se časově shoduje s popsanou aktivitou vyvíjenou vyslanectvím Mandžukuo v Berlíně.

 

Židé a krajané v Šanghaji

Ve 30. letech minulého století žilo v Šanghaji asi 500 starousedlíků, kteří se hlásili k československému občanství. Působila zde krajanská organizace Československý kroužek, která pomáhala krajanům, pokud se ocitli v nouzi. Kromě toho vydávala časopis Druhý odboj (Svobodné Československo ve svobodné Evropě), připravovala pravidelné relace v místním rozhlase, pořádala koncerty a vzpomínkové akce.

 

Aby byl Kroužek schopný zvládnout nápor nově příchozích, pronajal si ve francouzské koncesi malou vilku (tehdejší adresa: Av. du Roi Albert 214 亚尔培路 214号, dnešní Shaanxi Nan lu 陕西南路), ve které zřídil ubytovnu a vývařovnu. Kromě jednoduchého ubytování a skromné stravy zprostředkovával nově příchozím informace, díky kterým se mohli zorientovat v novém prostředí a najít zaměstnání. Nechyběly ani klubovní místnosti, například skautská klubovna. Výdaje financovali movití krajané, a pokud to bylo technicky proveditelné, částečně vláda v Londýně.

 

Od dubna 1939 vlála na střeše vilky československá vlajka, kterou na poslední chvíli zachránil z vyslanectví, předaného Němcům, majitel obchodu s tělocvičným nářadím, člen místní pobočky Sokola Emanuel Štembera.

 

Kroužek vedl bývalý zaměstnanec vyslanectví Jaroslav Štěpán, který se po uzavření vyslanectví v březnu 1939 živil provozováním malého obchodu potřebami pro malíře. Protože po odevzdání vyslanectví Německu neměla naše vláda v Číně zastoupení, zajišťoval Kroužek v čele se Štěpánem kontakty s Londýnem. Tím se dostal do sporu s bývalým čs vyslancem Šebou, který v březnu 1939 odevzdal čs vyslanectví, přes protest krajanů údajně „způsobem nedůstojným“, nejbližšímu německému konzulárnímu úředníkovi. Šeba se nevrátil do Protektorátu, kde by byl finančně zajištěn, ale zůstal i s rodinou v Šanghaji a živil se jako inspektor tržišť a podobnými příležitostnými pracemi.

 

Osobní rivalita mezi bývalým vyslancem Šebou a předsedou výboru Kroužku Štěpánem se promítla i do atmosféry v krajanské kolonii a do vzájemného vztahu mezi starousedlíky a nově příchozími. Bývalý vyslanec oprášil tzv. Sdružení československých rezidentů, které v roce 1933 založil konzul Lafar. Protože nesehnal dost členů, přibral i příslušníky jiných slovanských národů a místo na pomoc krajanům se zaměřil na „politické dorozumění mezi Slovany“. Sdružení odmítalo podílet se na pomoci židovským uprchlíkům a Kroužku vyčítalo, že není českou, ale židovskou organizací. Své kontakty s jednotlivými osobami dokonce podmiňovalo dokladem o árijském původu.

 

Neslouží ke cti našim krajanům, že se nerozpakovali ventilovat spory na veřejnosti. Navzájem na sebe žalovali Japoncům i londýnské vládě, psali hanopisy a vyráběli nevhodné karikatury. Několikrát došlo dokonce i k fyzickému napadení, které musel řešit konzulární soud. Československá kolonie si utržila ostudu, když se Češi během fotbalového zápasu Československo - Anglie mezi sebou poprali a vykřikovali: „to není zápas Československo – Anglie, ale Palestina - Anglie“, apod.

(A MZV, fond. LAD, osobní spisy, podle South China Morning Post 18.2.1941)

 

Synagoga Ohel Moshe ve čtvrti Chung-kchou v Šanghaji

 

Šanghajské ghetto

Situace všech cizinců, žijících v Šanghaji, se výrazně zkomplikovala po prosinci 1941, kdy Japonci rozšířili jurisdikci nad Šanghají z čínského města na mezinárodní koncese. Angličané sice organizovali obranu, vytvořili dokonce mezinárodní dobrovolnický pluk, ve kterém figurovala i československá rota, ale v kritickém okamžiku velení pluku zmizelo a Japonci obsadili cizinecké čtvrti téměř bez boje. Mezinárodní městská rada byla zrušena, koncese jako takové přestaly existovat a Židům, kteří se do města přistěhovali po roce 1937, bylo nařízeno, aby se do tří měsíců sestěhovali do čtvrti Chung-kchou (Hongkou 红口). Tak vzniklo známé šanghajské ghetto.

 

V prosinci 1941 byly přerušeny styky s USA a tím vyschly zdroje, ze kterých se financovaly dobročinné akce židovských organizací. Židé, kteří přišli po roce 1937 z Československa a museli se nastěhovat do ghetta, založili po dohodě s Japonci samostatnou organizaci a z Kroužku vystoupili. Štěpán to cítil jako nevděk. Ve zprávě pro čs vyslanectví v Nankingu si později stěžoval, že i ti, kterým v nejtěžších dobách nezištně pomáhal, ho zradili a Kroužek opustili.

(A MZV, Fond TO, neutajené, Čína 1945-49, kr.15, repatriace.)

 

I když byly podmínky života v šanghajském ghettu krušné, nemohou se srovnávat s podmínkami v ghettech v nacisty ovládané Evropě. Japonci na nacistickou politiku fyzické likvidace židovského národa nepřistoupili, takže kromě několika přirozených úmrtí se Židé, kteří v roce 1939 emigrovali z Protektorátu do Šanghaje, dočkali konce války. (Podrobně o životě v šanghajském ghettu viz.: Kuděla, Jiří: Židé v Šanghaji. In.: Opava, Časopis Slezského musea, série B, - vědy historické, 2004, č. 3, s. 0323-0678; nebo Votická, Anna: Zachráněna v Šanghajském ghettu. P3K, 2010)

Památník Židovského muzea v Chung-kchou zachycuje jména tehdejších uprchlíků, včetně Anny Votické

 

Ne všichni Židé, kteří před válkou z Československa do Šanghaje odešli, se po válce vrátili. I když důvody emigrace do třetí země byly různé, mnohé způsobila nesmlouvavost Jaroslava Štěpána. Když byl v roce 1946 vládou zmocněn vystavovat potvrzení o chování jednotlivců v době války, obvinil ty, kdož jeho Kroužek opustili, tedy především Židy, z nedostatečného vlastenectví, neboť, jak se stereotypně vyjadřoval, „opustili Kroužek, který byl odbojovou organizací“. 

 

Štěpánův posudek sloužil ministerským úředníkům při rozhodování o udílení a prodloužení československého občanství. Osočení nedostali československý pas a museli využít služeb organizací, starajících se o osoby bez státní příslušnosti. Na seznamu osob, kterým bylo odepřeno naše státní občanství, figuruje i rodina Emanuela Štembery, která po celou válku střežila naši národní vlajku zachráněnou ze zlikvidovaného vyslanectví...

 

Ivana Bakešovásinoložka a historička