John Woo: Z Hongkongu přes Hollywood zpět k Rudým skaliskům

Jméno John Woo nejspíš milovníku kinematografie vybaví přestřelku. Dvě pistole, zpomalený obraz, hrdina vrhající se přes zábradlí, holubice prolétající kostelem a desítky protivníků hynoucích téměř baletním způsobem.

 

Woo však nebyl jen režisér akčních filmů. Stylizovaným násilím maloval starosvětský svět přátelství, věrnosti, cti, sebeobětování a zrady. Jeho gangsteři, policisté, vojáci nebo historičtí hrdinové obvykle řeší stejný problém: komu zůstat věrný, když se za věrnost platí vlastním životem?

 

Právě morální drama ve spojení s choreografií násilí z něj udělalo předního hongkongského filmaře. Jeho „heroic bloodshed“ a později „gun-fu“ převlékly čínská bojová umění do střelných zbraní. Wooův vliv šel pak dál – od Tarantina přes Matrix až po dnešní akční filmy.

 

Kanton, Hongkong a škola života

John Woo (Wu Yusen 吳宇森) se narodil 22. září 1946 v Kantonu, ale s rodinou brzy odešel do Hongkongu. Změna rodného listu mu tehdy dala i alternativní narozeniny 1. května 1946.

 

Pro jeho filmový jazyk byl Hongkong padesátých a šedesátých let důležitější než místo narození. Bylo to město na hranici světů. Čínská kultura se zde setkávala s britským koloniálním prostředím, kantonskou populární kulturou, americkými filmy a tradičními čínskými žánry. Woo objevoval západní kinematografii a současně se učil od hongkongských mistrů.

 

Zvláštní význam pro něj měl režisér Chang Cheh (Zhang Che 張徹), od něj převzal typ násilného hrdiny, žijícího podle vlastního kodexu cti a připraveného za něj zemřít. Ve vlastních filmech pak spojil čínskou bojovou tradici s westernem, filmem noir a gangsterkou. Inspirovali jej mimo jiné i Sam Peckinpah (1925-1984) nebo Jean-Pierre Melville (1917-1973). Výsledek jeho syntézy byl hluboce hongkongský, ale zároveň srozumitelný i mimo čínské prostředí.

 

Když pistole začaly tančit

Průlomový film A Better Tomorrow ukázal v roce 1986 typ Woova hrdiny: násilný muž toužící po vykoupení, jehož nejvyšší hodnotou je přátelství.

V The Killer a Hard Boiled proměnil přestřelku v choreografii: kamera se pohybovala s postavami a zpomalený obraz proměňoval smrt v podivně elegantní podívanou.

 

Hollywood: Van Damme, Travolta, Cage a Cruise

V roce 1993 přišel Hard Target. Jean-Claude Van Damme, kterého filmová kritika obvykle neřadí k hercům první kategorie, je tu vytěžen spíše jako tělo v pohybu v duchu režisérovy choreografie.

 

Následovaly Broken Arrow a především Face/Off s Johnem Travoltou a Nicolasem Cagem. Woo se dostával k projektům, kde svůj rukopis uplatnil v měřítku, na jaké hongkongská kinematografie nedosahovala.

 

Vrchol přišel v roce 2000 s Mission: Impossible II. Film je dnes snadné shazovat, je přepjatý, stylizovaný, plný zpomalených záběrů, motorek, holubic a Toma Cruise, podřizujícího fyzikální zákony režisérově představivosti.

 

Ale důležitější je, že Woo vložil svůj rukopis do jedné z největších hollywoodských franšíz. V Mission: Impossible II dokázal i z hollywoodského blockbusteru udělat film překvapivé prostoupený vlastní estetikou. S tržbami přes 546 milionů dolarů to byl nejvýdělečnější film roku 2000 a komerční vrchol Wooových filmů.

 

Hollywood má však i odvrácenou stranu. Dal Wooovi peníze, technologie, profesionální produkci a globální publikum, současně jej sevřel do systému producentů, hvězd, značek a očekávání, nesrovnatelně těsnějšího byl ten hongkongský. Po Windtalkers a Paycheck se Woo přesunul zpět k čínské kinematografii.

Windtalkers byl mezníkem. Divácky vděčný příběh druhé světové války o navažských „code talkers“ využívajících svůj jazyk jako vojenský kód, však podává spornou perspektivou bílého amerického vojáka v podání Nicolase Cage. I zde však již Woo řešil, jak převyprávět specifický příběh, aby mu rozumělo globální publikum.

 

Návrat k čínskému mýtu

Když se Woo vrátil do Číny, vybral si Romanci tří říší (Sanguo yanyi), tvořící základ čínské kulturní paměti. Události konce říše Han a období Tří říší se během staletí proměnily v čínskou literaturu, zpěvohru, divadlo, film i počítačové hry a silně pronikly také do kultur východní Asie. Postavy jako Zhuge Liang, Zhou Yu či Cao Cao dávnou vystoupily z historických análů a staly kulturními archetypy.

 

Proto byl tento svět pro Wooa ideální, vždyť se po desetiletí zabýval týmž: přátelstvím, rivalitou, loajalitou, zradou a obětí. Jen pistole vystřídaly meče, koně a válečné lodě.

Rudá skaliska - Red Cliff

Výsledkem byl film Chibi, anglicky Red Cliff, v české distribuci pojmenovaný „mořsky“ na Rudý útes nebo bojovně na Krvavé pobřeží. Název odkazuje na bitvu u Chibi (赤壁之戰) na řece Jang-c’-ťiang z roku 208, jednu z rozhodujících bitev období Tří říší.

 

Samotné Chibi znamená „rudá skalní stěna“ či „rudé skály“. Dnešní Chibi skutečně leží v provincii Hubei u skalních útvarů na veletoku Dlouhé řeky, přesné místo historické bitvy však není jisté. Na tom však v čínské kulturní paměti nezáleží, z události je dávno mýtus.

 

K projektu se Woo vracel téměř dvě desetiletí. Chtěl čínskou klasiku interpretovat nově a vědomě se vzdálil předloze. Vznikl moderní, ale ne západní film.

 

Evropský divák tu může trochu tápat. Číňané vstupují do příběhu s obrovským kulturním kontextem, znají charakter hrdinů, jejich vztahy a místo v příběhu Tří říší. Některé scény pak nepotřebují vysvětlovat, co evropský divák teprve hledá, vidí množství postav v historických kostýmech, dlouze hovořících o cti, strategii a zemi, a následně se vrhajících do obrovské válečné choreografie.

 

A právě tady se střetávají dvě filmové kultury. Woo se pokusil odstranit část bariér. Modernizoval postavy, dal větší prostor ženským hrdinkám, přidal humor a omezil nadpřirozeno.

 

Nemohl však odstranit samotný mýtus, se kterým zůstal i čínský patos.

Jeho postavy pronášejí velká slova. Přátelství je absolutní, věrnost otázkou života a smrti, láska osudová a morálka důležitější než přežití. Evropskému divákovi, zvyklému na psychologickou uvěřitelnost, ironii a nadhled to musí připadat přehnané.

 

Jenže co má Evropan za patos, nemusí být v čínském kontextu pouze špatně napsaná psychologie. Je to hlavně způsob práce s kulturní pamětí. Mudrc Zhuge Liang a talentovaný Zhou Yu nejsou jen role jednoho filmu, ale archetypy protihráčů, které společný cíl spojí jen na malou chvíli, než je zas oddělí nepřátelství. Podobně jako Evropan zná Hektora, Achillea či Artušovy rytíře dřív, než vstoupí do jejich příběhu, vstupuje čínský divák do Chibi s vrstvami asociací. Woo proto mohl příběh modernizovat, ale nemohl jej vyprázdnit.

 

Není to historická rekonstrukce

Woo nechtěl omílat tisíckrát zpracované příběhy, věděl, že mění předlohu i historickou realitu. Rudá skaliska tak nejsou ani rekonstrukcí roku 208, ani doslovnou adaptací Romance tří říší, ale něčím třetím: moderním filmovým mýtem vytvořeným z historické události a literární tradice. Tím Red Cliff završuje celou Woodovu kariéru.

 

Co John Woo přinesl světu?

Nenaučil jen Hollywood dělat přestřelky jako „bullet ballet“, ale změnil filmovou akci, když ukázal násilí jako choreografii. Změnil také akčního hrdinu, který není silný proto, že nic necítí, ale právě proto, že cítí příliš mnoho. Jeho největší přednost – věrnost, bývá současně jeho smrtící slabinou.

 

 

Největším Wooovým počinem je však snaha převyprávět odlišný mýtus staré Číny globálně srozumitelným jazykem. Přitom se však, jako kulturní překladatel mezi Východem a Západem, melodramatem a akcí, Hongkongem a Hollywoodem nikdy nevzdal čínského patosu.

 

Pro ten patos tak jeho filmy možná zcela neuspokojí evropského diváka, vyžadujícího ironický odstup od velkých gest. Ale to si Woo přece vůbec nebral za svůj úkol. A právě proto zůstal Johnem Wooem.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog