Nejlidnatějším městem světa se stala Jakarta

Jakarta předstihla Tokio a stala se nejlidnatějším městem světa. Podle zprávy, kterou loni vydalo oddělení pro populační otázky OSN, žije v hlavním městě Indonésie 42 milionů lidí. Druhé místo aktuálně patří bangladéšské metropoli Dháce s 37 miliony obyvatel. Ještě nedávno prvnímu Tokiu (33 milionů) nyní náleží třetí příčka. Zatímco populace japonského hlavního města mírně klesá (asi o 0,2 % ročně), Jakarta a Dháka vykazují prudký růst. V regionu jihovýchodní Asie si Jakarta drží neotřesitelný primát před filipínskou Manilou a thajským Bangkokem.

 

Ke změnám v pořadí přispělo používání nové metodologie lépe zachycující rychlou urbanizaci, která se stává rozhodující silou naší doby. Od roku 1950 se počet obyvatel měst více než zdvojnásobil a podle odhadů OSN by v nich do roku 2050 měly žít dvě třetiny lidstva. Stoupá i počet takzvaných megaměst (nad 10 milionů obyvatel), kterých je nyní 33. Také v tomto žebříčku zcela dominuje Asie, když jedinou výjimku v první desítce představuje egyptská Káhira.

 

Od Sundy Kelapy k Batávii

Jakarta vyrostla na místě dávného přístavu hinduistického království Pajajaran nazývaného Sunda Kelapa, kterým v minulosti procházel zejména obchod s pepřem. V roce 1527 toto strategicky vhodně položené místo ovládl muslimský princ Fatahillah a přejmenoval ho na Jayakartu, Vítězné město. O necelých sto let později zde žily dva tisíce Číňanů a Sundů a malá nizozemská enkláva.

 

Když sultán z Bantenu vyslal vojsko, aby evropské vetřelce vyhnalo, posádka odolala až do příjezdu svých posil z Moluk, které útočníky na hlavu porazily a město vypálily. Na těchto troskách vyrostl nový opěrný bod Nizozemské Východoindické společnosti (VOC) nesoucí jméno Batávie, podle germánského kmene, od kterého Nizozemci odvozovali svůj původ.

 

Holanďané se pokusili o nemožné – postavit v tropech město s kanály po vzoru Amsterdamu. Stojatá voda v kanálech a malárie z něj však učinily hřbitov Evropanů, a tak se kvůli nemocem v 19. století centrum Batávie přesunulo do příznivější jižní části, do čtvrti Weltevreden, kde vyrostly široké bulváry a neoklasicistní paláce. Batávie se stala administrativním srdcem celého indonéského souostroví, kde se mísila evropská elita s čínskými obchodníky a domorodou pracovní silou.

 

Navzdory bohatství plynoucímu z lukrativního obchodu s kořením, který přinášel až třistadvacetinásobný zisk, se na konci osmnáctého století VOC ocitla v úzkých a v roce 1800 musel její závazky převzít nizozemský stát. Japonská vítězství na bojištích druhé světové války zlomila mýtus neporazitelnosti bílého muže, a když se po skončení bojů Evropané pokoušeli do své koloniální državy vrátit, šlo již jen o marnou snahu podruhé vstoupit do stejné řeky. Po čtyřech letech se bývalá Nizozemská Východní Indie stala definitivně minulostí.

 

Chaotický vstup do nezávislosti

Po získání nezávislosti v roce 1945 se Jakarta stala symbolem nové Indonésie, kterou reprezentovaly monumentální stavby jako památník Monas nebo stadion Gelora Bung Karno. Do nových časů země nevstupovala lehce a leckdy chaoticky, jak o tom svědčí vzpomínky Cindy Adamsové, která v polovině 60. let minulého století přijela do Jakarty, aby napsala knihu o otci indonéské nezávislosti Sukarnovi.

 

Na místě ji mimo jiné zaskočilo, že zaměstnanci státních úřadů se do práce dostavují pouze v době výplaty, protože jejich mzdy jsou tak malé, že nevystačí ani na pokrytí pouhých dopravních nákladů. Letový řád domácích společností závisel na tom, kdy se piloti probudili, a letadla někdy přistála v jiném městě, protože posádka usoudila, že tam směřuje více lidí. Dnes by se tato americká novinářka ocitla ve zcela jiném světě.

 

Éra Suharta a rozmach megapole

V 70. a 80. letech, během éry generála Suharta, zažila Jakarta výrazný rozmach. Rýžová pole se přes noc proměnila ve čtvrti jako Kuningan nebo Sudirman, město začalo růst vertikálně a zároveň se nekontrolovaně rozlévalo do svého okolí. Jakarta se stala synonymem pro dopravní zácpy (macet), její infrastruktura nestačila tempu migrace a v její DNA se usadily sociální kontrasty stavící hustě obydlené uličky kampungů do stínu skleněných věží.

 

Dnes Jakarta generuje téměř pětinu HDP Indonésie, její hlavní třídy lemují mrakodrapy a luxusní nákupní centra a ve svém rozmachu již dávno naráží na své administrativní hranice. To, co je dnes označováno za největší metropoli, je ve skutečnosti jeden nepřerušený urbanistický celek zahrnující Jakartu a její satelitní města. Celá aglomerace známá jako Jabodetabek je akronymem složeným z jednotlivých názvů: Jakarta (centrální jádro), Bogor (jižní rezidenční a administrativní centrum), Depok (univerzitní město), Tangerang (logistický uzel s mezinárodním letištěm) a Bekasi (průmyslové srdce regionu).

 

Vůbec nejširší vymezení metropolitní oblasti Jabodetabekpunjur zahrnuje i horskou rekreační oblast Puncak, která slouží jako zelené plíce, a okres Cianjur. Jakarta tak již dorostla až k hranicím aglomerace sousedního města Bandung, čímž vzniká souvislý urbanizovaný koridor na západní Jávě šířící se jako živý organismus podél dálničních tahů a železničních koridorů a těžící z nové vysokorychlostní železnice Whoosh spojující Jakartu s téměř třímilionovým Bandungem. Tato expanze již není náhodná, ale vychází z konceptu, který má bránit dalšímu nekontrolovanému rozvoji.

 

Demografická dividenda a mladá populace

Jakarta působí jako magnet pro nejtalentovanější absolventy z celé Indonésie (z univerzit v Bandungu, Jogjakartě či Surabaji) a každý rok se zde usazují statisíce nových obyvatel hledajících lepší život a nové příležitosti. Město netvoří jen rodilí Betawi (původní obyvatelé), ale skládá se z pestré mozaiky etnik z celého souostroví. Jávánci, Sundánci, Batakové a čínská menšina zde koexistují v unikátním ekosystému. Tato diverzita je nejen zdrojem kulturního bohatství, ale i výzvou pro sociální soudržnost.

 

Na rozdíl od stárnoucích metropolí v Japonsku nebo Evropě Jakarta těží z demografické dividendy. Více než šedesát procent jejích obyvatel je mladších 35 let. To vytváří obrovský tlak na trh práce, ale zároveň pohání digitální ekonomiku a inovace. Přibližně třetina pracovní síly stále působí v neformálním sektoru (pouliční prodejci, řidiči), což je klíčový prvek flexibility městské ekonomiky. Tradiční trhy (pasar) se propojily s e-commerce platformami a logistickými sítěmi motocyklových taxi (Gojek a Grab) a vytvořily tak systém doručování, který funguje i v těch nejužších uličkách, kam se auto nedostane. Tato digitální transformace změnila i to, jak se město rozrůstá v oblasti obchodu.

 

Podle odhadů již pětačtyřicet procent populace tvoří ambiciózní střední třída, což radikálně mění spotřební vzorce a požadavky na kvalitu života. Nedostatek dostupného bydlení v centru stále nutí miliony lidí k dlouhému dojíždění, ale vytváří i tlak na rozsáhlé změny.

 

Vertikalizace a futuristický PIK

Jakarta pokračuje v investicích do revitalizace svých řek a infrastruktury a snaží se tak řešit přetrvávající dopravní zácpy, které podvazují její ekonomiku. Rozšiřují se linky metra i autobusová síť Transjakarta, propojují se jednotlivé druhy veřejné dopravy a město prochází největší stavební proměnou ve své historii. Kvůli extrémní ceně pozemků a nedostatku volného místa definitivně opustilo koncept horizontálního růstu a zamířilo do výšky. V Indonésii se nyní nachází více než 120 mrakodrapů přesahujících 150 metrů, nejvyšší z nich stojí v Jakartě, včetně 382,9 metrů vysoké Autograph Tower.

 

Nové mrakodrapy v oblasti SCBD (Sudirman Central Business District), která je nejexkluzivnější adresou, nejsou jen kancelářskými budovami, ale skutečnými městy, kde lidé pracují, žijí i nakupují, aniž by museli sestoupit na úroveň ulice. Tato vertikalizace je jedinou cestou, jak ubytovat stále rostoucí populaci. Staré jednopatrové domky, typické pro kampungy, ustupují moderním rezidenčním věžím, které nabízejí lepší hygienické standardy a odolnost proti záplavám.

 

Symbolem technologického skoku Indonésie se stává ambiciózní urbanistický projekt Pantai Indah Kapuk (PIK), který má ve své konečné podobě dosáhnout rozlohy 350 čtverečních kilometrů. Zatímco staré centrum Jakarty (SCBD) sází na tradiční hustou zástavbu, mrakodrapy v PIK jsou navrhovány na zelené louce, což umožňuje vznik futuristického horizontu připomínajícího kombinaci Dubaje a Singapuru. To, co začalo jako rekultivace bažinatého pobřeží na severu města, se proměnilo v rozsáhlou expanzi. Tato čtvrť, přezdívaná The New Jakarta City, se stala symbolem nekonečného rozmachu metropole a má být také odpovědí na největší výzvu současnosti v podobě stoupající hladiny moře a poklesu některých částí města zapříčiněného nadměrným čerpáním podzemní vody.

 

Budoucnost megapole

Demografové předpokládají, že růst indonéské metropole se stabilizuje kolem roku 2040. Do té doby zůstává Jakarta fascinující laboratoří, kde se v přímém přenosu tvoří budoucnost urbanismu. Její rozrůstání už není vnímáno jako hrozba, ale jako projev vitality národa. Město se mění v tavicí kotel, kde se střetává historie koloniální Batávie s estetikou 21. století, společně hledající funkční a inspirativní prostor pro život desítek milionů lidí.

 

Pořadí měst podle počtu obyvatel v roce 2025 (v milionech) 1. Jakarta, Indonésie – 41,9 milionu 2. Dháka, Bangladéš – 36,6 milionu 3. Tokio, Japonsko – 33,4 milionu 4. Dillí, Indie – 30,2 milionu 5. Šanghaj, Čína – 29,6 milionu

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii

 

Úvodní foto: Unsplash.com, Pradamas Gifarry