Jak Tolstoj učil Gándhího o nenásilí
Před sto desíti lety, 20. listopadu 1910, zemřel hrabě Lev Tolstoj, globální celebrita slavná asi jako zpěvák Michael Jackson o sto let později. Byl světovým mistrem románu, nadto ještě inspirujícím myslitelem, který fascinujícím způsobem uchopil filozofii Východu a spoluvytvářel cestu nejméně násilného politického vůdce světových dějin, Mahátmy Gándhího.
Pestrý život Lva Nikolajeviče Tolstého (1828-1910) je sice povinnou látkou středních škol, do školních osnov se však mnoho ze souvislostí prostě nevejde. A tak je dobré se na méně připomínané křižovatky Tolstého cesty podívat.
Mladý Tolstoj měl určitě „srdce jako kníže Rohan“, ale vysoké dluhy z karet všechny splatil. Stejně se vypořádal s úspěšnou vojenskou kariérou. Opakovaně vyznamenán za hrdinství, ve dvaceti osmi letech jako poručík z armády prostě odešel (1856). Cestoval pak po Evropě a po zrušení nevolnictví (1861) se pokoušel vzdělávat mužiky a jejich děti, za což sklidil nepochopení samotných mužiků i sousedních statkářů.
V roce 1862 založil rodinu (měl osm dětí) a začal mít velké literární úspěchy (1869 - Vojna a mír, 1876 - Anna Karenina). V polovině života ale pokročil jeho velký duchovní přerod, celých dalších čtyřicet let pak hledal, jak řešit všudypřítomné utrpení v lidské společnosti.
Zejména přečtení Schopenhauerova díla „Svět jako vůle a představa“ Tolstého (1869) dále posunulo k jeho pozdější pověstné asketické morálce. Schopenhauer (1793-1860) přijal z Indie řadu myšlenek o neuspokojitelné mysli, reinkarnaci nebo možnosti vykoupení se z koloběhu utrpení. Aby tomu skutečně porozuměl, studoval Tolstoj tím více hinduismus a buddhismus. To jen posilovalo jeho křesťanskou úctu k životu, s tím, že nikdo a za žádných okolností nemá užívat násilí, protože „používání násilí proti násilí je totéž, jako hašení ohně ohněm.“
"Myšlenky v dobrých knihách nejsou ničím víc než stopou chodce v písku: jistě, vidíme cestu, kterou šel; ale abychom věděli, co na té cestě viděl, musíme se dívat vlastníma očima,“ neboť jakýkoli „názor“ nemá ve výsledku žádnou cenu, není-li prožit („viděn“) vlastním srdcem a rozumem."
Arthur Schopenhauer (překlad Milan Váňa)
Tehdy byla indická a čínská filosofie, nakonec i pod vlivem Schopenhauera, již poměrně podrobně zpracovávána do řady evropských jazyků. Rozsáhlý soubor uvedl do češtiny i indolog František Čupr (1821-1882), jehož Učení staroindické, jeho význam u vznikání a vyvinování názorů zvlášť křesťanských a vůbec náboženských (Praha 1878) zahrnovalo i další čínské filosoficko-náboženské školy („předchůdcové buddhaismu čínští“).
"Lampa jedna rozsvěcuje se na lampě jiné, obě dvě lampy jsou rozdílné, ale druhá má světlo od první a bez této nebyla by byla rozsvícena."
Buddhův výrok in František Čupr: Učení. Tradicialní výrokové Sákjamuni-ho
Mezinárodní věhlas Tolstého rostl a od 80. let 19. století začal být zájem o něj módou. Podivínský literární génius a vegetariánský asketa, žijící ve šlechtickém sídle „mužickým“ způsobem, přitahoval v jeho rubašce a holínkách fanoušky. Na návštěvu k němu přijel i profesor filozofie Tomáš Masaryk, povzbuzený k tomu manželkou Charlottou během profesorovy první cesty do Ruska (1887).
Na Tolstého, ikonického učitele nenásilí a neprotivení se zlu násilím, se obracelo stále více lidí. Protože vše lze řešit po dobrém, Tolstoj násilí odmítal absolutně a jeho ideje stály u zrodu nenásilného anarchistického hnutí – anarchopacifismu.
Později Tolstému napsal i Taraknath Das (1884-1958), indický profesor politologie na Kolumbijské univerzitě, jinak vůdce zahraničního indického hnutí za nezávislost. Na dva Dasovy dopisy odpověděl už osmdesátiletý Tolstoj koncem roku 1908 slavným „Dopisem hinduistovi“.
Zdůrazňuje v něm nenásilí a lásku, která musí naplnit i indický postoj proti britské koloniální nadvládě, protože jakékoliv násilí by Britové utopili v krvi. Mladého indického „odbojáře“ tu Rus Tolstoj upozorňuje zejména na indického jogína a básníka Svámího Vivékánandu (1863-1902), hlavního žáka mystika Šrí Ramakršny (1836-1886), a na klasické tamilské veršované pojednání o etice a morálce Kural (do češtiny jej v roce 1952 přeložil Kamil Zvelebil).
"Jogín by neměl nikoho urazit ani myšlenkou, slovem nebo skutkem. Soucit by neměl být omezen pouze na lidi, ale měl by jít dále a obejmout celý svět."
Svámí Vivékánanda
Das dopis publikoval v indických novinách Free Hindustan, kde jej našel a dále převzal právník Móhandás Gándhí (1869-1948), pomalu překonávající předsudky vlastního kastovního původu a rasistického britského vzdělání. Zejména „Dopis hinduistovi“ tak spolu s Tolstého traktátem „Království Boží ve vás“ (1894), výrazně spoluutvářely Gándhího koncepci satjágraha, tedy „držení se pravdy“ nebo „sílu či pevnost v pravdě“. Označení „pasivní rezistence“ bral prý Gándhí jako zavádějící a vymezoval se proti němu, protože nejde jen o nenásilí, ale také o lásku, o lásku tu jde daleko spíše než o odpor.
"Správná cesta je taková: osvoj si, co udělali tvoji předchůdci a jdi dále."
Lev Nikolajevič Tolstoj
Vít Vojta, sinolog a právník
Foto: Wikipedia.org