Jak se tradiční čínské výtvarné umění liší od evropského?
Pojetí čínského výtvarného umění a jeho tvůrců se v mnohém liší od koncepce umění evropského. Za skutečné umění byla na Dálném východě – tedy i v Číně – pokládána kaligrafie a malířství. Těmi se zabývali převážně příslušníci horních společenských vrstev pro potěšení, radost a obohacení života. Do dnešních dnů se dochovaly „seznamy“ malířů a kaligrafů a výčet jejich děl. Ale nestalo se tak u umění užitého a výtvarných řemesel. Sochaři, kovotepci, řezbáři i architekti byli totiž pokládáni spíše za pouhé řemeslníky.
Tradiční čínské malířství se od západního – evropského – liší ve způsobu vyjadřování, formou a užitou technikou. Základním elementem – jednotkou – je „tah štětcem“. Rovněž pracuje s prázdným prostorem. Pochopitelně tu existovalo nepřeberné množství „škol“ a „stylů“, ale všechny tyto systémy měly jeden společný cíl a tím bylo vytvoření obrazu štětcem a nikoli produkování přesné napodobeniny.
V knize o malířství, datované z dvanáctého století našeho letopočtu se říká, že během malování by umělec neměl používat model, že by kýžený motiv měl vyjádřit „z hlavy“ a o co víc, bez přerušení, tedy jak my na Západě říkáme „alla prima“ – technikou, která se dá připodobnit fotografickým termínem „momentka“, či básnickým výrazem „pomíjivý povzdech“. Výtvarník tak vyjadřuje svůj obdiv bez větších předběžných příprav. Jedinou přípravou mu je dosavadní profesionální život, což se blíží rčení:
Ču-mu-lang-ma se, tebe, jako horolezce,
neptá, co jsi dělal poslední rok,
ale co jsi pro to, abys ji zdolal,
dělal dosavadní celý život.
Vynikající čínská malířská díla vznikla na hedvábí či papíru, následují fresky, malby na skle a olejové malby. Podle námětů lze čínské malby dělit do několika kategorií:
1) portrétní a figurální malba
2) religiózní malba
3) krajinomalba
4) malba různých žánrů, např. zátiší.
Čínské malířství se od evropského rovněž liší v pojetí perspektivy. Zatímco se na evropských obrazech linie sbíhají v bodě jakoby za obrazem, na čínských vyráží naproti divákovi, sbíhají se tedy před obrazem, a diváka zahrnují do svého zobrazeného prostoru.
Další charakteristikou čínského obrazu jsou kaligrafické inskripce, které se mohou lišit svou formou i obsahem. Může to být verš, sloka či báseň, která se váže k zobrazenému motivu, také to může být věnování, či jen červený otisk pečetidla a autorův podpis.
Historie čínské malby je více jak dva a půl tisíce let stará. Jako jeden z nejstarších příkladů může například posloužit „pomalovaný“ hedvábný prapor, nalezený v hrobce z druhého století před naším letopočtem v Ma-wang-tuej (Mawangdui 马王堆) poblíž města Čchang-ša (Changsha 长沙) v provincii Chu-nan (Hunan 湖南), v dubnu roku 1972. Má tvar písmene „T“, – s rozměry 200 krát 50 cm – a popisuje cestu na Onen svět královské princezny, jež byla v hrobu pohřbena. Obraz je „složen“ z delikátních tahů štětcem, které vykazují vysokou kultivovanost malířského projevu.
Se zavedením konfucianismu jako státní doktríny během dynastie Chan (Han 汉 206 př. n. l. – 220 n. l.), došlo k rozvoji portrétní a figurální malby. Portréty vlivných osobností z minulosti stejně jako ilustrace legendárních anekdot a klasických textů měly vzdělávací funkci a sloužily jako příklady plnění povinností vyžadovaných Konfuciovým učením.
Z období Tří říší – San-kuo (Sanguo 三国 220-280 n. l.) se nám větší či významnější výtvarná díla – tedy především malby – až na výjimky nedochovala. Z té doby však pochází první kritická pojednání, například od malíře Ku Kchaj-č’ (Gu Kaizhi 顾恺之 345-406 n. l.), z doby panování Východních Ťin (Dong Jin东晋 317-420 n. l.), který má patřit mezi první teoretiky a praktiky – byl přeci nejen učencem, ale také významným malířem –, kde vytyčil a obhajoval myšlenku, že to, na čem v malování záleží, je reprodukce, otisk či záznam autorových pocitů.
Mezi jeho nejznámější díla patří obraz Víla od řeky Luo (Luo shen tu 洛神图) na námět básně slavného Cchao Č’ (Cao Zhi 曹植) ještě z období Tří říší. Obraz zjevně dokazuje, že nebyl jen teoretikem, ale rovněž obdarovaným umělcem, neboť tu své pocity, náladu a rozpoložení, zjevně inspirované zmíněnou básní, vyjadřuje technikou vědomého, tedy záměrného užití přítmí či šera barev. Tak také došlo k možné iluzi třech rozměrů na dvourozměrném svitku.
Díla, která se z této doby dochovala, pak známe především jen jako kopie, či kopie kopií.
S příchodem buddhismu se čínští umělci nechali inspirovat novými myšlenkami a lze říci, že tento nový myšlenkový proud stál u zrodu religiózní a sekulární malby figurální. Významná díla tohoto období se nám dochovala například v jeskyních Tun-chuang (Dunhuang 敦煌) v provincii Kan-su (Gansu 甘肃). Ten ve své době ležel na „křižovatce“ poutních cest do Indie a byl důležitým myšlenkovým centrem…
Martin Kváča, sinolog a pedagog