Jak neštěstí spojilo Brixen, Havlíčka a slona Sulejmana

Jak neštěstí spojilo Brixen, Havlíčka a slona Sulejmana
28 / 7 / 2022 Vít Vojta

Když před Vánoci 1851 probudila Karla Havlíčka o třetí ráno policie, musel si zavazadlo sbalit za pár chvil, aniž by věděl, kam a na jak dlouho jede. Začalo to jako skautská bojovka, ale ze školy víme, že to žádná legrace nebyla. Havlíček odjel pod brixenský policejní dohled na tři a půl roku. Včerejší dramata bývají kořením příběhů, jejichž aktéry dávno odnesl čas. Pojďme se podívat, jak do Brixenu přišel dávno před Havlíčkem, z rozkazu vládců světa i jeden slavný slon a jak pak dějiny pořádně zatřásly i samotným Brixenem.    

Cesta do Jižních Tyrol trvala Havlíčkovi v prosinci 1851 týden. O dopravu ani cestovní doklad se starat nemusel, vše zařídili ministr vnitra Bach a nejvlivnější mužové Rakouska, kteří jej dokonce v Brixenu ubytovali do nejlepšího hotelu Elephant, „U Slona“. Z protější policejní stanice je na něj dodnes nejlepší výhled.

Hotel Elephant, jen s třicítkou exkluzivních pokojů, je výjimečný stejně jako jeho restaurace, letos opět s michelinskou hvězdou. I Havlíčkovi tu chutnalo. Nechal si odsud posílat jídlo, i když už v Brixenu bydlel s rodinou v pronajatém domku. Stát mu dával slušný plat a platil i ty drahé obědy. Hotelové menu dodnes nabízí Havlíčkem zmiňovanou „teletinu jako mandle“, svíčkovou v mandlovém krému s listovým špenátem a octovou šťávou ze sherry, vše za nelidových 36 euro.

 

 

Mnohem zajímavější je však původce názvu hotelu, slon Sulejman (Soliman). Byl sem zavlečen skoro na den přesně tři sta let před Havlíčkem, v prosinci 1551. V rozporu s tradovaným omylem jej neposlal turecký sultán, to by se nemohl jmenovat jako Sulejman I. Nádherný (1494-1566), největší osmanský vladař a nepřítel Habsburků. Byl darem mezi habsburskými vladaři, dokonale demonstrujícím jejich globální moc a jméno dostal nejspíš Turkům natruc.

 

Slona nechal do Lisabonu přivézt ze své kolonie Goa, dnes nejmenšího, ale nejvíc prosperujícího indického státu, portugalský král Jan III. Kolonizátor (1502-1557). Jeho říše se tehdy natahovala přes Afriku do dnešní Brazílie, na indonéské Ostrovy koření Moluky a obchodní stanicí i do čínského Macaa (1553) a Japonska.

Jméno slona Sulejmana, narozeného v roce 1540, je obdobou hebrejského Šalamouna. Už ve dvou letech jej přeplavili z Indie až do Lisabonu a v devíti po vlastních odvedli do Valladolidu. V říjnu 1551 byl jako královský dar odvezen lodí do Janova, odkud šel pěšky přes Milán, Cremonu a Trento směrem k Brennerskému průsmyku. Sloní eskorta se pak 18. prosince 1551 zastavila na dva týdny v Brixenu, vždyť byly Vánoce a Nový rok. Sulejmana tam denně obdivovali místní a tamní hostinský Hellensteiner svůj podnik hned přejmenoval na Hellephant, hostinci se ale stejně říkalo jednoduše Elephant, Slon.

 

Slona tehdy portugalský král posílal synovci, milovníku zvěřinců a nastávajícímu římskému císaři Maxmiliánu II. Habsburskému ke svatbě se španělskou princeznou, Maxmiliánovou sestřenici. Příbuzenské sňatky byly mezi opatrnými Habsburky běžné, bohužel z nich nerostl jen habsburský dolní ret, ale i počet šílenců, jakým byl v pozdním věku i Maxmiliánův syn, císař Rudolf II.

Habsburský slon Sulejman tehdy v zimě pokračoval z Brixenu přes Brennerský průsmyk a Innsbruck do rodové rezidence v Linci a pak po Dunaji až do Vídně. Tam byl 6. května 1552 nejdřív uvítán fantastickou přehlídkou a pak odsunut do nového zvěřince v Ebersdorfu. Přesně dva roky po zastávce v Brixenu, 18. prosince 1553, tam Sulejman v nedospělém věku pouhých třinácti let zemřel, i když se sloní život délkou podobá lidskému. Důvodem mohlo být nevhodné krmení, kterého slon potřebuje kolem dvou metráků denně, protože z něj stráví jen něco přes třetinu.

O bizarní cestě sloního průvodu napsal José Samarago, jediný portugalský nositel Nobelovy ceny za literaturu, malebný román (2008) plný jazykových hrátek, fantazie a humoru. Pod názvem Putování jednoho slona vyšel v českém překladu Lady Weissovéangličtiny v roce 2018.

 

Samaragovo podobenství o lidské pošetilosti a nepatřičné moci nad ostatními bytostmi se potkává s tradicí brixenské duchovní výchovy. Havlíčkovi, ve dvaceti vyloučenému z pražského kněžského semináře, stavějícímu se proti spojení církevní a císařské moci, se tehdy nelíbilo, že skoro každý desátý ve městě je klerik. Ale na druhé straně tisíc let místního biskupství, klášter, církevní seminář a dvanáct kostelů dávají Brixenu dodnes zvláštní mír a řád.

 

Historická paralela příběhů dvou z domova odvlečených bytostí, kterým ani sebelepší hmotné podmínky nezhojí zraněnou duši, zase připomíná buddhistickou cestu místních rodáků, horolezce Reinholda Messnera a zejména filozofa Maxe Ladnera (1889-1963), zakladatele curyšské buddhistické obce a kritika Nietzscheho chápání buddhismu.

 

I břitký satirik a spolutvůrce české žurnalistiky Havlíček odešel předčasně. Nepomohlo, ani když v poslední žádosti o propuštění úřadům „podepsal“, že s žurnalistikou končí a omezí se jen na zajištění rodiny. Po návratu do Čech jej v květnu 1855 zasáhla zpráva o skonu manželky Julie na tuberkulózu. Měl zákaz pobytu v Praze, „čeští vlastenci“ se mu vyhýbali obloukem a někteří jej po česku veřejně „kádrovali“. Byl bez peněz, co měl, půjčil švagrovi do podnikání. Jeho tuberkulóza se zhoršila a rok po návratu, 28. července 1856, v pouhých 34 letech zemřel.

Na Havlíčkově pohřbu spustili stejní čeští intelektuálové, včetně kamarádů, co poslední rok před Havlíčkem „uhýbali na několik kroků“, sentimentální divadlo o vlastenci mučedníkovi, tyátr, který Havlíček celý život bytostně nesnášel.

 

Z kostí mrtvého slona Sulejmana vyrobili dvorní řemeslníci křeslo s poznámkou o slonově původu, váze a cestě do Vídně. Jeho kůži nechal Maxmilián II. vycpat a doplnit plastikou klů. V roce 1928 byla věnována Bavorskému národnímu muzeu, ale na konci války zmizela.

Brixen a Jižní Tyrolsko zabrala v listopadu 1918 podle tajného Londýnského paktu (1915) se státy Dohody Itálie. Všechny londýnské sliby, které v květnu 1915 vtáhly Itálii do světové války, ale splnit nešlo a následné zklamání pomohlo nástupu Mussoliniho fašistů v roce 1922. Spustili násilnou italizaci Jižního Tyrolska s nesmyslným přejmenováváním místních názvů a zákazem němčiny.

V Brixenu, dnešním Bressannone, stále mluví dvě třetiny obyvatel německy, třetina italsky a vyskytuje se tu i prastará ladinština, příbuzná švýcarské rétorománštině. Brixen zůstal nádherným historickým městem na soutoku řek ve velikém alpském údolí a rozhodně stojí za návštěvu. Pamětní desky na Havlíčka i slona ve městě stále visí.

 

Vít Vojta, sinolog a etnolog