Jak malířka A Qin nachází v Praze obrazy vodních buvolů svého dětství

Čína je obrovská, způsob života, kultura, nářečí nebo jazyky bývají tak odlišné, proto je asi pro Číňany tak důležitý rodový původ. Odkud pocházíte vy a kde je vaše domovina? A jak si myslíte, že ovlivnila váš život, vaše myšlení?

Moje rodina pochází z jihu Číny, původně z provincie Guangdong (Kuang-tung 广东). Ale můj praděd, když se vyhýbal následkům katastrofy, o které na konci čínského císařství nebyla nouze, se přestěhoval na západního vnitrozemí v Autonomní oblasti Guangxi (Kuang-si 广西) a rodové příjmení Tan (Tchan 谭) změnil na podobně psané, ale lokálně mnohem běžnější jméno Qin (Čchin 覃).

 

Přestože jsem se narodila do odlehlé vesničky, děd z otcovy strany nás odmala nutil cvičit psaní štětcem a vůbec pilně studovat. Po dobu celého dětství jsme denně pomáhali otci pást buvoly a husy, se starším bratrem jsme chytali ryby a lapali ptáky a s vrstevníky, dětmi ze sousedství, jsme hrávali nejrůznější hry. Bylo to neobyčejně radostné dětství. Když na to teď pomyslím, tak to byl asi dětský život pasáčka, co ve mě vypěstoval i jistou vytrvalost a samostatný projev. 

 

Věnoval se ve vaší rodině umění i někdo další? Kdo váš nejvíce ovlivnil?

V naší rodině se sice umění nikdo profesionálně nevěnoval, ale asi nejvíc mě ovlivnila má babička z otcovy strany. Byla to prostá chůva, vlastně se jí nedostalo školního vzdělání, ale byla nejsilnějším člověkem, jakého jsem kdy potkala.

 

V kolika letech jste odjela z vaší staré domoviny do Pekingu? Jít studovat do nejlepší umělecké školy Číny bylo asi současně radostné i smutné zároveň, protože jste opouštěla domov.

Já jsem nejdříve v Guangxi pracovala rok jako učitelka, než se mi podařilo dostat se na Ústřední uměleckou akademii, což byl můj životní sen. A přestože jsem nebyla zvyklá na tamní jídlo a život, vždyť Peking je mému domovu vzdálen dva tisíce kilometrů, z možnosti studovat tam jsem byla velice nadšená. Mám Peking dodnes moc ráda.

 

Jak jste Peking vnímala? To místo, lidi, byrokracii, ale i umění a život?

Doma jsem měla jídla, která mi nejvíc chutnala a život, který jsem měla za nejpřirozenější. Podnebí bylo trochu vlhčí a teplotní rozdíly celý rok nepříliš výrazné. V Pekingu ale poznáte hned, zda je jaro, léto, podzim nebo zima, každá sezóna má jasná specifika. V létě panují vedra a v zimě zase suchý chlad. A protože je to císařské sídelní město, má velkolepou, ale přitom zase vlastně nenápadnou historickou atmosféru.

 

Miluji pekingský kulturní život, dá se tam potkat spousta zajímavých lidí a událostí, lidé tam velmi rychle vstřebávají nové věci. V našem místním „798 Art Districtu” probíhají nejrůznější výstavy, každý víkend se promění na centrum zábavy a nakupování. Na jednom místě se tam potkává tradiční kultura se soudobým uměním. V porovnání s ostatními bývají obyvatelé Pekingu něčím kultivovanější, mají jistou hloubku a o to víc si asi váží kultury.        

 

Jaký obor jste studovala, co jste na začátku nejraději malovala?

Vystudovala jsem čínskou malbu, na začátku jsem měla ráda malbu ve stylu „pracný štětec” gongbi (kung-pi-chua 工笔画, oproti „volné malbě“ sie-i 写意), což je tradiční malba pracující s obrysovou linkou, doplněnou tradičními minerálními barvivy. Velice ráda jsem malovala na hedvábí ťüan (juan 绢), to se nezměnilo ani po mnoha letech, ráda maluji na jemný a hustý hedvábný podklad, je to specifický materiál čínské malby.

 

Cizí kulturu a cizince jste potkala až v Pekingu nebo už ve vaší staré domovině?

Když jsem studovala v Guilinu (Kuej-lin 桂林), bylo tam hodně cizinců a já jsem anglicky uměla jen málo, ani jsem se vlastně nikdy nechystala potkat nějakého cizince. Cizí kulturu jsem tak znala jen z knih, během studií jsem ráda četla Nietzscheho, Schopenhauera a další západní filozofy.

 

Kdy jste začala mít první dotyky s Českou republikou a českým uměním? Jak jste to vnímala?

V roce 1995 jsem se na Ústřední akademii v Pekingu seznámila s Jiřím, jeho mluvená čínština tehdy nebyla moc dobrá, stejně jako moje. Standardní čínštinou jsem tehdy totiž mluvila špatně i já, protože u nás se mluvilo jinak. Možná nás, vedle jiného, spojila i tato zvláštní podobnost a později jsme se vzali.

 

V roce 1996 jsem s Jiřím odjela žít do Prahy, začala jsem se učit česky a také začala ve velkém číst českou literaturu. Žili jsme v Praze, s její předlouhou historií a bohatým kulturním životem. Jiří mě často brával do Národní galerie na výstavy a na návštěvy sbírek, poznávala jsem stále více z moderního českého umění a rovněž pomalu potkávala české umělce.

 

České soudobé umění je velmi živé, ovlivnilo mě a vlastně i dost ohromilo. Čím více českých umělců jsem potkávala, tím více jsem české umění chtěla představit v Číně.

 

Měla vaše tradiční rodina obavy, když jste se vdala za cizince?

Má rodina si Jiřího oblíbila, přišel k nám, vysoký a ostýchavý, a měl moc rád čínskou kulturu. Také si zamiloval hory a vody Guilinu, hodně se zabýval jejich odrazem v čínské tušové malbě. A tak když jsem opouštěla Čínu a odjížděla do Čech, měla sice má rodina trochu obavy, že pro mě bude život v cizině velmi nezvyklý, ale současně věděla, že budu schopná to překonat. 

 

Co jste prožívala po příjezdu do Česka?

Česká kulturní úroveň je celkově dost vysoká, stejně tak zájem a nadšení pro kulturu a umění. Lidé se umí sdružit a navštěvovat výstavy a představení. Stát si také kultury a umění považuje, i tím je společenské postavení umělců rovněž poměrně vysoké. Samotní Češi však bývají uzavření a neradi se projevují. Otevřeně se rozmluví zpravidla až potom, co se napijí. Snad i proto mnoho uměleckých děl vznikalo v hospodě, mám vlastně dojem, že Češi rádi pijí.

 

Co jste si osvojila během pobytu v České republice a jaký vliv to mělo na vaši tvorbu?

Během studia češtiny bylo nejdůležitější souběžné systematické studium české historie. Spolu s tím jsem se, zejména prostřednictvím pražské architektury a umění, učila i evropské historii umění. Setkávání s českými současnými umělci mě postupně přivedlo k některým novým myšlenkám a k větší vnitřní úspornosti. Na druhém konci světa jsem tak nacházela i cestu ke kořenům v mé vlastní domovině.

 

Protože dobrá tvorba asi řeší také to, odkud jsme, kdo jsme a kam směřujeme?

Obyčejnost a současně velkolepost všedního dne v lidském životě mi přinesla intenzivní vzpomínky na vodní buvoly z mého dětství v daleké domovině, na všechny ty kotlíky, misky, podnosy, naběračky a hůlky v kuchyni, různě uspořádané nebo jen tak pohozené v krabicích.

 

Vzpomínala jsem na ty nejvšednější obrazy, prádlo pověšené na šnůrách a všechny ty řady kratičkých kazajek, prokládaných dlouhými kalhotami. Na střety mé rodné země v tak rychlé proměně měst i venkova, které ale v mých obrazech nacházejí pokojné soužití cestou statického klidu a štěstí.

 

A čemu se teď hlavně umělecky věnujete?

Pokračuji v zájmu o detailní prožitek z běžného života, ten pro mě totiž skrývá proměny času, následné obavy a konečné hledání rovnováhy mezí novým a starým. Pro nadcházející rok jsem si domluvila dvě samostatné výstavy a jako všichni doufám, že pandemie rychle skončí, protože ať už je to jakkoliv, má tvorba teď prochází plodným obdobím.

 

Jak se můžeme pokochat vaším uměleckým dílem?

Po přestěhování do Prahy v roce 1996, jsem tady a v dalších českých městech uspořádala několik výstav. Pak jsem se nějaký čas zaměřila jen na vybudování a rozběh Česko-čínského centra současného umění v Pekingu (Czech China Contemporary, CCC, 中捷当代美术馆, založené v roce 2012), takže Češi teď mou uměleckou tvorbu asi příliš neznají, zatímco čínská média ji představují poměrně hodně. Všichni se na ni také mohou podívat přes hlavní stránku mého osobního webu. https://qinkunying.artron.net/

 

Tak hlavně doufám, že mé budoucí výstavy v České republice už nebude brzdit pandemie a umožní tak více divákům seznámit se s mými pracemi. Přece jen je umění nejlepší cestou, jak si porozumět.   

 

Za Asiaskop se ptal Vít Vojta

 

(Úvodní foto: Tono Stano)