Jak fantazíruje mrtvý člověk aneb Co je a co není v novém románu korejské spisovatelky Han Kang

Dějinná traumata sleduje i novinka, román Neloučím se navždy. Konkrétně vyvolává z paměti kruté události z let 1947 a 1948 na jihokorejském ostrově Čedžu. Staly se jednou z předzvěstí velkého konfliktu mezi korejským Severem a Jihem v letech 1950 až 1953. Potažmo ostrého napětí, co se mezi oběma stranami rozdělené země drží dodnes. Násilné potlačení „komunizace“ Čedžu si pár let po druhé válce vyžádalo desítky tisíc brutálně zavražděných. Podle některých údajů byla vybita desetina populace ostrova. Ženy, děti, staří, mladí. Znásilňování, týrání, popravy.

Známe tyhle ohavné scénáře z mnoha koutů světa, a jistě nejen toho asijského. Ten nenávistný hnus, probuzený a živený hysterickým vzýváním nějaké nadosobní ideje, má v sobě člověk vepsaný zřejmě odjakživa. Je součástí jeho „mentálního genofondu“. Věděl to před dvěma stoletími D. A. F. de Sade, ví to dneska Han Kang. Co ale zbude, když z její prózy odečteme ty dávné tahy po šachovnici politických dějin, všechno to zpřítomňování a znovuprožívání někdejší bolesti a bezpráví?

Ten příběh má dvě hlavní postavy. Mají příznačná zaměstnání. Tou první (Khjonga) je literátka v depresi, pronásledovaná nočními můrami, které se derou ze snění rovnou do skutečnosti. Tou druhou (Inson) je její přítelkyně, dokumentární filmařka – s domicilem právě na Čedžu. Ani ona na tom po stránce těla a ducha není nejlíp: při neopatrné manipulaci s motorovou pilou si ufikne dva prsty na ruce a skončí v nemocnici. Právě tam se ty dvě trochu překvapeně setkávají. Výchozí bod vyprávění je tedy bolestný, zraněný. A rozostřený, respektive zmnožovaný: přes jmenovaná zaměstnání, respektive řemesla – výrobu fikčních světů v literatuře a záznamy světa reálného v médiu filmu. Ty směry jsou tedy protichůdné. A chůze, respektive cesta plná překážek pak odpovídá vývojové lince celého příběhu.

Inson totiž nechala doma bílého papouška. Aby nepošel hlady a žízní, povolá svou kamarádku. Khjonga jede na ostrov napříč totálně nepříznivým, nehostinným počasím: deštěm, sněhem, bouří a větry. Když dorazí na místo, začnou se její depresivní stavy prohlubovat. Lavíruje mezi realitou a bludem, mezi tím, co skutečně je, co kolem ní existuje – a tím, co se jí propisuje z její neklidné, frenetické duše do přírody stejně jako do věcí a postav. Stín posiluje, sápe se svými černými spáry do života. Hrůzu exteriérovou podporuje v textu hrůza interiérová: v Insonině domě kolabuje elektřina i voda. A zkolabuje na čas i bílý papoušek. Dokud se jako nemrtvý nevrátí do života. I se svým druhem. Jmenují se totiž Ama a Ami – přátelé. A jsou to přátelé věrní a věční, neopouštějí, nemizí. Jako dějiny: konkrétního člověka – i ty obecné, národní a státní, potažmo světové.

Tahle stránka vyprávění je čtenářsky nejvděčnější, ten intenzivní výkres málem hororových kulis, zmnožených, pohyblivých, prolnutých symbolickým odkazováním na další možné i nemožné. Je to vratká základna, co semílá nahoře a dole, minulé s přítomným, jednu postavu s druhou. Dějinné skutečnosti vylézají jako revenanti z hrobů a buší na domovní dveře; jednou tu jsou, podruhé nejsou. Podobně jako papoušek. Podobně jako Inson a její přestárlá matka, pamětnice těch surových událostí po druhé válce, dnes ovšem stižená úlevnou demencí, rozpadem paměti. A vlastně i jako Khjonga. Čtenář místy tápe: Jsou to žité přeludy? „Fantazie mrtvého člověka“? Půjčují si ty dvě hrdinky chvílemi své role, identity? Jsou to řádky právě psaného textu, políčka natáčeného filmu? Těžko říct jasně. Nic a nikdo se tady totiž neloučí. A pokud ano, pak rozhodně ne navždy.

Jenže všecka tahle vypravěčská rafinovanost ztrácí autorčiným stylem. Ten je totiž málem trapně realistický. Navzdory hojně frekventovaným motivům živlů a krve je neživelný, bezkrevný. Tohle napětí mezi potenciálem daným vrstevnatou symbolickou hrou, mezi aktualizací krvavých kusů národních dějin a mezi autorčiným způsobem, jakým píše – tohle napětí mezi třemi vrcholy textového trojúhelníku je na próze vůbec nejzajímavější. Plocha toho trojúhelníku je ale matná, nevýrazná. Čistě literární výkon je tady spíš menší než větší. „Dějinná traumata“ a „křehkost lidského života“ jsou v autorčině psaní vždycky víc než „intenzivní básnivá próza“. Jako by autorka strnula v přípravné fázi: nabrala výbušný materiál, obeznámila se s nástroji, kterými do toho chce říznout – ale pak ji najednou všecko nadšení pro věc opustilo, a výslednou stavbu tak nahodila obyčejně, zaměnitelně, průměrně. Zklamání? To je možná silné slovo. Ale jak řečeno: Číst nějakou prózu autora nebo autorky, co získali Nobelovu cenu za literaturu, je trochu ošemetné.

(Román Neloučím se navždy vyšel v originálu v roce 2021, v českém překladu a s doslovem Petry Ben-Ari pak letos jako dvoustý osmdesátý pátý svazek prestižní řady Světová knihovna v nakladatelství Odeon.)

Radim Kopáč, kulturní publicista

Titulní fotografie: courses.bowdoin.edu