Hořký příběh nizozemských Molučanů, který vstoupil do učebnic

Moluky patřily ke klenotům indonéského souostroví. O bájné ostrovy koření zápasily od 16. století hlavní koloniální mocnosti své doby, až je definitivně ovládli Nizozemci. Ti svoji moc rozšířili i do dalších koutů rozsáhlého archipelagu spravovaného pod názvem Nizozemská Východní Indie.

 

Molučané však nebyli snadnou kořistí a jejich podmanění provázely krvavé střety vyplývající ze snahy Nizozemské východoindické společnosti (VOC) o prosazení monopolu na muškátový oříšek. Toto koření se v 17. století vyskytovalo výhradně na moluckých ostrovech Banda a bylo jednou z nejvzácnějších komodit své doby. Nizozemci chtěli donutit místní vládce, aby prodávali pouze jim za jimi stanovené, velmi nízké, ceny. Obyvatelé Bandy se však odmítali tomuto diktátu podřídit, a tak si ho Evropané rozhodli vynutit silou. V roce 1621 dorazila na ostrovy flotila s armádou přibližně 1 600 vojáků, včetně japonských žoldnéřů (roninů). 44 místních vůdců bylo obviněno ze spiknutí a jejich těla byla rozčtvrcena v pevnosti Fort Belgica. Ostatní domorodci byli pobiti nebo deportováni jako otroci do Batávie (dnešní Jakarta). Před příchodem Nizozemců žilo na ostrovech Banda asi 17 000 lidí, na konci roku 1621 jich zůstalo méně než 1 000 a jejich kultura i společenská struktura byly zničeny.

 

Povstání Pattimury a zrození legendy

O dvěstě let později se symbolem moluckého odporu stal Pattimura (Thomas Matulessy), který vedl rozsáhlé povstání v roce 1817. Během něho se mu podařilo obsadit strategickou nizozemskou pevnost na ostrově Saparua a pobít téměř celou její posádku, a tím dokázat, že Evropané nejsou neporazitelní. Jako schopný stratég a diplomat Pattimura dokázal sjednotit různé vesnické náčelníky a překonat náboženské rozdíly mezi křesťanskými a muslimskými obyvateli ostrovů. Po jeho boku vyrostla v legendu Martha Christina Tiahahu, teprve sedmnáctiletá dívka, která bojovala v první linii. Pattimurovo povstání zlomila až zrada jednoho z místních náčelníků. Vůdce odboje byl 16. prosince 1817, spolu se svými nejbližšími spolubojovníky, veřejně oběšen před pevností Victoria v Ambonu. Martha Christina byla deportována a zemřela krátce poté na lodi, když odmítala přijímat od svých věznitelů jídlo i léky.

 

V těžkých bojích Molučané získali pověst nejlepších bojovníků celého indonéského souostroví, a proto Nizozemci sáhli k taktice: pokud je těžké nepřítele porazit, je třeba ho získat na svoji stranu. A tak se zrodilo spojenectví, jakých v dějinách kolonialismu mnoho nenajdete. Zatímco většina obyvatel dnešní Indonésie vnímala Nizozemce jako cizí utlačovatele, Molučané se stali „prvním spojencem" koruny. Nevedla je k tomu prostá servilita, ale komplexní potřeba zajistit si přežití v nábožensky a etnicky různorodém regionu. Klíčový pilíř spojenectví tvořila náboženská konverze; na rozdíl od většinově muslimské Jávy nebo Sumatry. Pro křesťanské Molučany představovala nizozemská přítomnost bezpečnostní záruku před nadvládou okolních muslimských vládců, zejména sultanátů Ternate a Tidore. Jejich tragédie spočívala v tom, že se stali až příliš loajálními.

 

Jako pojistku věrnosti domorodců Nizozemci vytvořili systém privilegií, který Molučany vyčlenil ze zbytku domorodé populace. Díky šíření křesťanského školství se jim otevřel přístup k vyšší úrovni gramotnosti, a to jim umožnilo zastávat pozice v nižší koloniální administrativě, na které jiná etnika nedosáhla.

 

Královská nizozemská východoindická armáda

Nejsilnějším pojítkem se stala služba v Královské nizozemské východoindické armádě (KNIL), která při kontrole indonéského souostroví nahradila zpočátku používanou běžnou armádu, jejíž jednotky nebyly připraveny na specifika tropického boje, nemoci a partyzánskou taktiku místních vládců. Klíčovým momentem pro vznik samostatné koloniální armády se stala jávská válka (1825–1830). Povstání vedené princem Diponegorem otřáslo nizozemskou správou a vyžádalo si životy tisíců jejích vojáků. V reakci na tuto krizi podepsal král Vilém I. dne 4. prosince 1830 dekret o založení samostatné armády pro Východní Indii.

 

 

KNIL se stala specifickou silou oddělenou od regulérní nizozemské armády určenou pro pacifikaci kolonií. Její důstojnický sbor byl téměř výhradně nizozemský, řadové mužstvo však tvořila pestrá směsice. Jádro se skládalo z dobrovolníků z celé Evropy (Němců, Belgičanů, Švýcarů) a především místních obyvatel. Právě do řad tohoto vojska začali Nizozemci systematicky rekrutovat zejména Molučany. KNIL představovala stát ve státě. Vojáci žili s rodinami v opevněných táborech, které se staly domovem pro celé generace moluckých rodin, čímž vznikla izolovaná komunita spojená s armádou. Molučané se stali „pretoriánskou gardou" Nizozemské Východní Indie. Evropané si cenili jejich fyzické zdatnosti, disciplíny a bojovnosti. Postupem času se vyvinula rasová teorie, která Molučany klasifikovala jako „přirozeně válečnickou rasu", na rozdíl od „poddajných" Javánců.

 

V 19. století se KNIL stala nástrojem takzvané pacifikace souostroví, když se Nizozemsko snažilo rozšířit svoji kontrolu i mimo Jávu na další ostrovy (Sumatra, Borneo, Celebes – dnešní Sulawesi, Bali). Nejdelším a nejkrvavějším konfliktem v historii KNIL se stala válka v Acehu (1873–1914), které se v řadách koloniální armády účastnili i čeští lékaři. KNIL zde narazila na limity své klasické taktiky a sultanát na severu Sumatry kladl fanatický odpor po čtyři desetiletí. Teprve po zavedení lehkých, mobilních oddílů vycvičených pro boj v džungli a na protipartyzánské operace se podařilo odpor zlomit.

 

Katastrofa: japonská invaze a pád KNIL

Katastrofu pro KNIL přinesla japonská invaze v roce 1942, které armáda o síle sice přes 120 000 mužů, ale technologicky zastaralá a rozptýlená po tisících ostrovech, nemohla odolat. Jedna z nejkrutějších epizod války v Pacifiku se odehrála v lednu 1942 na moluckém Ambonu. Spojenecké síly byly přečísleny a v husté džungli se odehrávaly boje muže proti muži. Po pádu ostrova následovala krvavá odveta v podobě poprav stovek zajatců. Molučané, kteří odmítli přísahat věrnost japonskému císaři, byli mučeni a masakrováni spolu se svými evropskými spolubojovníky. Zatímco oficiálně Nizozemská Východní Indie kapitulovala 8. března 1942, boj v odlehlých oblastech neutichl a pokračoval ve formě partyzánské války.

 

Neobvyklá symbióza mezi evropskými kolonizátory a Molučany skončila vyhlášením indonéské nezávislosti 17. srpna 1945. Nizozemsko se pokusilo svoji asijskou državu udržet silou, ale po čtyřech letech bojů a mezinárodního tlaku muselo v roce 1949 kapitulovat. Spojenectví, které Molučané budovali přes sto let, se v momentu dekolonizace stalo jejich největším břemenem. Pro většinové Javánce byli jen anjing anjing Belanda – „holandskými psy" a tato nálepka se jim měla stát osudnou.

Zatímco nizozemští vojáci se vrátili do Evropy, domorodí spolubojovníci se ocitli v pozici zrádců vlastního národa. Molučané se obávali, že v nezávislé a jednotné Indonésii, s dominující převážně muslimskou Jávou, ztratí svá privilegia, náboženskou svobodu a autonomii. Loajalita k nizozemské koruně tak nebyla jen projevem citu, ale i racionálním politickým kalkulem – nizozemská nadvláda pro ně byla známým zlem, které garantovalo jejich status quo.

 

Republika Jižní Moluky: marný sen o svobodě

Dne 25. dubna 1950 vyhlásili političtí vůdci v Ambonu, v čele s J. H. Manuhutuem a Chrisem Soumokilem, nezávislou Republiku Jižní Moluky (Republik Maluku Selatan – RMS). Opírali se o právo na sebeurčení a víru, že Nizozemsko a OSN zasáhnou v jejich prospěch. Jakarta však vnímala RMS jako loutkový stát a rozhodla se jej zlikvidovat vojenskou silou. V červenci 1950 začala blokáda Moluk a v září následovala masivní invaze na ostrov Ambon. Po dvou měsících tvrdých pouličních bojů Ambon padl. Zbytky vlády a armády RMS se stáhly do neprostupné džungle na ostrově Seram, kde dlouhých třináct let vedly partyzánskou válku. V prosinci 1962 zahájila Indonésie finální ofenzívu. Soumokil byl v roce 1963 zajat a po letech věznění v roce 1966 popraven. Tím fakticky skončila organizovaná vojenská obrana RMS na vlastním území.

 

Evakuace do Nizozemska: dočasný azyl, který trval navždy

Po uznání indonéské nezávislosti měli vojáci indonéského původu dvě možnosti: demobilizaci v místě bydliště, nebo začlenění do nové indonéské armády. Molučtí vojáci KNIL, kteří byli po generace loajální nizozemské koruně, odmítli svléknout uniformu na území kontrolovaném Indonésií, protože se obávali represí. Nizozemská vláda se ocitla v pasti. Nemohla vojáky poslat na území RMS, protože by tím de facto uznala nezávislost Moluk a popudila Indonésii, zároveň je nemohla nutit proti jejich vůli vystoupit z armády. Gordický uzel rozetnul výrok soudu v Haagu, který rozhodl, že nizozemský stát nesmí demobilizovat molucké vojáky na území ovládaném Indonésií bez jejich výslovného souhlasu, protože by tím porušil povinnost péče o vlastní zaměstnance. Soud zároveň uznál, že vojáci stále zůstávají pod nizozemskou jurisdikcí, dokud nejsou řádně propuštěni v místě, které je pro ně bezpečné.

 

Nizozemské vládě nezbyla jiná možnost, tehdy považovaná za „nejhorší", než převézt vojáky i s rodinami do Evropy. Vláda v Haagu tak v únoru 1951 vydala rozkaz k evakuaci 12 500 Molučanů. Mělo jít o šestiměsíční azyl, než se situace diplomaticky vyřeší. Aby se vyhnuli komplikacím s armádním rozpočtem, byli vojáci během plavby administrativně propuštěni. Do Rotterdamu tak nedorazili hrdí spojenci, ale nezaměstnaní imigranti bez statusu a příjmu, které čekalo ubytování v izolovaných sběrných táborech, mezi nimi i ve smutně proslulém Westerborku (přejmenovaném na Schattenberg), který jen o pár let dříve sloužil jako shromaždiště pro Židy transportované do vyhlazovacích táborů. Jeho branami prošlo více než 107 000 lidí, jako jedna z posledních i Anne Franková. Po válce toto místo sloužilo k internaci domácích kolaborantů, které vystřídali vojáci, kteří věrně sloužili nizozemské koruně.

 

Vláda jejich integraci záměrně nepodporovala, Molučané nesměli pracovat a jejich děti navštěvovaly provizorní školy uvnitř táborů. Stát k nim přistupoval s koloniální paternalistickou přezíravostí. Bývalí seržanti a desátníci, kteří veleli jednotkám v džungli, museli žádat o poukázky na oblečení. Úřady navíc po nich začaly vymáhat poplatky za ubytování a stravu, což představovalo více než polovinu jejich mizerných příjmů. Tato politika dočasnosti vedla k zakonzervování molucké komunity v ghettech, kde se udržoval mýtus o brzkém návratu a pěstovala se kolektivní křivda vůči nizozemskému státu, který je „zradil a odhodil".

 

Druhá generace: frustrace, která vyústila v teror

V 70. letech dospěla druhá generace Molučanů frustrovaná životem na okraji společnosti a marným čekáním na svobodnou vlast. Mladí radikálové trpěli krizí identity, v nizozemské společnosti se cítili jako cizinci, ale Moluky znali jen z vyprávění.

 

V těchto podmínkách se zformovala organizace Pemuda Masjarakat (Svobodná jihomolucká mládež), která si kladla za cíl vynutit si pozornost světa a donutit nizozemskou vládu jednat s Jakartou o nezávislosti Moluk. Na rozdíl od svých otců, bývalých vojáků KNIL, kteří byli zvyklí na vojenskou disciplínu a bezmeznou loajalitu k nizozemské královně, byla tato generace mnohem kritičtější a silně ji ovlivňovala tehdejší celosvětová atmosféra revolty (hnutí Black Panthers, odpor proti válce ve Vietnamu).

 

Organizace se sice navenek prezentovala jako kulturní a sociální hnutí, ale uvnitř se formovaly buňky připravené k ozbrojenému boji. Heslo „svoboda se neprosí, ale bere" vycházelo z brutálně jednoduché logiky: Pokud Nizozemsko ignoruje molucké prosby, musí pocítit moluckou bolest a jedině násilná akce může prolomit mlčení mezinárodního společenství o osudu jejich národa.

 

1975–1977: Série teroristických útoků

Prvním velkým varováním se stalo vniknutí tří desítek ozbrojených Molučanů na indonéskou ambasádu v roce 1970, den před oficiální návštěvou indonéského prezidenta Suharta. Nizozemská veřejnost byla v šoku, ale v moluckých čtvrtích se útočníci stali hrdiny. Stát reagoval zvýšenou ostrahou, ale hlubší sociální příčiny frustrace zůstaly neřešeny. A tak na další tragédie zůstalo zaděláno; plán na vniknutí do královského paláce a únos královny ještě před jeho realizací zmařila policie, dalšímu útoku již předejít nedokázala.

 

Dne 2. prosince 1975 sedm mladých Molučanů zatažením za záchrannou brzdu zastavilo vlak u vesnice Wijster. Únosci okamžitě zastřelili třicetiletého strojvedoucího. Během následujících dvanácti dnů zavraždili ještě dva další rukojmí a jejich těla vyhodili na koleje. Souběžně obsadila jiná skupina indonéský konzulát v Amsterdamu, kde zadržela 41 lidí, z nichž jeden zemřel při pokusu o útěk po pádu z okna. Únosci se nakonec vzdali po příslibu, že jejich požadavky se budou řešit na vládní úrovni.

 

O dva roky později, 23. května 1977, zastavilo devět Molučanů vlak u obce De Punt a zároveň další skupina obsadila základní školu v Bovensmilde, kde zajala 105 dětí a pět učitelů. Děti byly po několika dnech propuštěny, ale učitelé zůstali jako rukojmí. Tentokrát nizozemská vláda odmítla vyjednávat. Zásah ve škole v Bovensmilde se obešel bez obětí, u De Punt bylo zabito 6 únosců a 2 rukojmí, když po nízkém přeletu stíhaček nad vlakem zahájily palbu jednotky námořní pěchoty.

 

Důsledky a cesta k integraci

Teroristé, kteří se vzdali nebo přežili operaci speciálních oddílů, byli následně odsouzeni k trestům od šesti do čtrnácti let; nejvyšší obdrželi ti, kteří během vyjednávání zavraždili rukojmí. Nižší tresty v případě únosu u De Punt přihlédly k tomu, že oběti zemřely až při přestřelce během zásahu. Soudci v rozsudcích často zmiňovali „tragické historické okolnosti" a „psychický stav" obžalovaných, kteří jednali z pocitu zoufalství a zrady vlastním státem. Většina odsouzených Molučanů si neodpykala celý trest a ocitla se na svobodě již v průběhu 80. let. V roce 2014 rodiny zastřelených únosců z vlaku u De Punt podaly žalobu na nizozemský stát kvůli tomu, že někteří členové skupiny měli údajně být zastřeleni vojáky ve chvíli, kdy již byli zraněni a nepředstavovali hrozbu. Nizozemské soudy nakonec rozhodly, že akce se odehrála v souladu se zákonem a vojáci jednali v extrémním stresu a chaosu.

 

Teroristické útoky 70. let přinesly molucké komunitě katastrofální následky v podobě stigmatizace, kdy se Molučan na dlouhou dobu stal synonymem pro teroristu. Veřejnost, která je do té doby vnímala spíše jako exotickou oběť kolonialismu, se od nich odvrátila. Násilné akce Pemuda Masjarakat však paradoxně Nizozemsko přinutily k tomu, aby se začalo seriózně zabývat osudem vojáků KNIL, na které po roce 1951 zapomnělo.

 

Stát si uvědomil, že politika přehlížení selhala, neboť Molučané v Evropě zůstanou natrvalo. Od 80. let došlo k zásadnímu posunu v integrační politice. Nizozemsko začalo investovat do bydlení a vzdělávání Molučanů mimo uzavřené tábory, podporovat zachování jejich kultury, ale zároveň je plně zapojit do občanského života. Třetí a čtvrtá generace Molučanů je již plně integrovaná, zřejmě nejznámější tváří z nich je bývalý kapitán nizozemské fotbalové reprezentace Giovanni van Bronckhorst. S odstupem času je celý příběh studován jako příklad selhání státu v péči o své koloniální veterány. V roce 2021 nizozemská vláda vyjádřila nad způsobem, jakým bylo s vojáky KNIL zacházeno, hluboké politování. Po půl století se tak z dočasných hostů stali plnohodnotní občané.

 

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii