Furin hlásí svěží komiksový vánek

Kata Rina – tahle komiksářka si vybrala pěkně rytmizovaný pseudonym! A zaujala hned svou knižní prvotinou V oku lišky (Labyrint, 2024). Všecko je tady v autorské režii: slovo i obraz, scénář a kresba. Ta kresba, výrazně barevná, spojuje vlivy východní a západní, ohlasy japonské mangy s evropským uměním přelomu předminulého a minulého století; zleva dekorativní, rostlinnými motivy živená secese, zprava přísné tvary konstruktivismu i uvolněný rukopis abstrakce. A protože Kata Rina, vlastním jménem Katarina Kratochvílová, ročník 1992, je původem z ruského Vladivostoku, jistě využila možnost nakouknout v dětství přes Východní moře rovnou do Japonska. Tamější kulturu, respektive popkulturu totiž vzala za zdroj své scenáristické inspirace.

V oku lišky: magicko-existencialistický debut

Prvotina to říká jasně: oko v názvu otvírá alternativní, jiný, snový svět. Svět mýtů, příběhů, kde plyne čas jiným tempem a věci se dějí podle jiných, magických pravidel. Hrdinka, dívka na prahu dětství a dospělosti, má ve vyprávění velkou roli: jednak najít klíč (masku titulní lišky), jednak propojit třígenerační ženskou linii, která se táhne právě mezi těmi komplementárními světy. V tom skutečném odchází její nemocná babička, v tom snovém pak přichází její prastará, mnohasetletá, nejspíš věčná matka. Je to jasná symbolika, která po té nalezené spojnici proudí: tenhle komiks učí vidět, vnímat odrazy stejně jako obrazy a předobrazy – růst a chápat v souvislostech, a to časových i prostorových. Čili dospět.

Pokud je prvotina Katy Riny magicko-existencialistická, pak druhotina s názvem Srdce furinu (Labyrint, 2026) je spíš zábavná, kratochvilná. Příběh má vlastně stejnou dějovou osu, vývojovou logiku: skleněný zvonek, kterým se už od sedmnáctého století ohlašuje v Japonsku první letní vánek, má totiž na provázku nejen korálek, který cinká, ale taky proužek barevného papíru. Právě ten autorka nabídla své hrdince jako portál. Přestupní stanici mezi různě stylizovanými skutečnostmi, mezi krajinami různých barev, tvarů, dynamiky i obyvatel. Svůj part tu hrají opět folklorní, kouzelné bytosti, někdy s lidským, někdy se zvířecím vizuálem – a jindy s podobou hraniční, polozvíře-poločlověk, jako třeba tengu, v jehož designu se míchají prvky člověka s havranem.

Srdce furinu je oproti prvotině stručnější, jednodušší; taková podiová představovačka autorčina výtvarného umění, její schopnosti obratem, skoro jako v počítačové hře střídat parádně rozkreslené kulisy pouště, lesa, vesmíru, sněžné či podmořské krajiny – a přirozeně je zabydlovat červeným želvím vodníkem (kappa), dlouhověkou kočkou (nekomata), bílou liškou, jejíž stáří a sílu ukazuje počet ocasů, kterými se ohání (kicune), ženou, co bytuje v bouři sněhu (juki onna) – anebo dušemi, či dávnými ozvěnami stromů a kamenů (kodama). Je to jako na loutkovém divadle. Ten komiks má sílu lyrického přeludu, vrací do hry dávno poztrácené elány dětství, tehdejšího nefalšovaného údivu, nadšení z prvního čtení proměnlivého světa.

Škoda rychlého konce

Škoda jediného: rychlého konce. Závěrečný slovník vybraných pojmů a obrazová galerie zabírají třetinu knihy. Jako by autorce došel dech. Jako by potřebovala něčím nastavit kaši. Jako by místo pěti dílů vody a jednoho dílu rýže na misku okayu nalila té vody dílů deset. Ale možná je tohle jenom návnada, prequel. Možná to hlavní teprve přijde. U autorky potenciálu Katy Riny by nebylo divu.

Radim Kopáč, kulturní publicista