Doprava na Hedvábné cestě

Mrtvá poušť se nacházela i na „nové severní cestě“, vedoucí z Tun-chuangu do Kao-čchangu. V Dějinách [Severních] Čou (Čou šu) najdeme tento popis: “...Po celé cestě z Tun-chuangu do této země [tj. Kao-čchangu] jsou kolem dokola písky a skály, a není možné přesně určit cestu a vzdálenosti. Pouze podle koster lidí a zvířat a podle koňského a velbloudího trusu lze určit správnou cestu.“.

Když překonali pouště, čekal poutníky těžký půlměsíční přechod přes Pamírskou náhorní plošinu. Nebezpečné přechody přes hory na západní hranici Číny známe z řady popisů, počínaje Dějinami [Raných] Chanů. Buddhistický poutník Fa-sien (337–asi 422) na počátku 5. století líčil cestu přes horstva v tamější oblasti (Karákóram?, Hindúkuš?) těmito slovy: “Byla to obtížná cesta, plná překážek, strmých strží a nebezpečných propastí. Hory jsou tam výlučně skalisté a tvoří jakoby zeď, zvedající se do výše tisíce ženů. (Žen byla stará hloubková míra, odpovídající v určitých obdobích asi 1,6 metru. Její hodnota ve Fa-sienově době není známa.) Jak se k nim člověk přibližuje, zmocňuje se ho závrať, a chce-li kráčet vpřed, nemá, kde by nohou spočinul... V dřívějších dobách tu lidé prorazili ve skále cestu opatřenou po stranách schodištěm, čítajícím celkem sedm set schodů. Po jeho zlezení se poutníci přehoupli přes řeku po visutém provazovém mostě.“

Přes zmíněné těžkosti a nebezpečí putovaly karavany po Hedvábné cestě v obou směrech. Přechody pouštních oblastí byly možné díky mnohověké zkušenosti místních obyvatel oáz Serindie (oblast zejména Východního Turkestánu). Podle propočtů německého archeologa a geografa Alberta Herrmanna (1886–1945) délka „střední cesty“ (“staré severní cesty“) přes Východní Turkestán představovala asi 1700 kilometrů. Karavana k jejímu překonání potřebovala sedm týdnů. Přibližně stejně času potřebovala karavana putující po „jižní cestě“ z Jarkandu. Vzdálenost 2100 kilometrů po “nové severní cestě“ přes Turfan karavany zdolávaly za devět týdnů.

Doprava po Hedvábné cestě probíhala zřejmě výlučně systémem karavan. “Karavana (z perského kerván nebo karván, tj. ochrana obchodu) jest větší společnost cestujících obchodníků nebo jiných pocestných, kteří hlavně v Orientě, ale i v jiných krajinách všech dílů světa, z jistých míst a v stejné době určité cesty vykonávají. Toto společné cestování značného počtu osob děje se hlavně proto, že při neschůdnosti cest ve stepích a pouštích obtíže z toho plynoucí ve společnosti snadněji se překonávají a že při nejistotě v Orientě vůbec panující snáze jest se chrániti proti loupežným útokům.“. Tato výstižná definice z Ottova slovníku naučného platila po celá staletí i pro karavany putující po Hedvábné cestě.

Karavany používaly k dopravě zboží i osob nejrozmanitějších dopravních prostředků. Hlavním karavanním zvířetem od Nigeru až po Peking byl od nejstarších dob velbloud. Oblast velblouda zahrnuje celou severní Afriku, v Asii pak Arábii, Sýrii, Mezopotámii, Malou Asii, Persii, aralsko-kaspické stepi a kyrgyzskou step, okolí Balchašského jezera, střední Asii, částečně i Přední Indii, Tibet a severozápadní Čínu až po Dlouhou řeku. V mnoha zemích se užívalo i oslů, koní a volů, v hornatých krajinách ve značné míře mezků.

Pouť karavan byla vázána na určité cesty, na nichž jsou vhodná místa pro odpočinek a zejména voda. Mongolští panovníci vydržovali ve středověku zvláštní strážce karavanních cest, kteří dohlíželi na cesty a měli za povinnost pečovat o bezpečnost karavan. K odpočinku sloužily stanice známé pod persko-tureckým jménem karavanseraj, postavené při karavanních cestách a v obchodních městech. Často to byly přitom budovy značně nákladné. Již staří perští králové dali stavět takové stanice a Hérodotos se zmiňuje o těch, které se nacházely podél perské Královské cesty ze Sús do Sard a Efesu, která byla dlouhá před 2500 kilometrů.

Některé starověké karavany byly tak obrovské, že bylo možné je bez nadsázky označit za “putující města“. Tak například chanský císař Wu-ti vyslal roku 102 před n. l. na západ z Tun-chuangu vojenskou expedici čítající na 60 000 vojáků, 100 000 hlav dobytka, více než 30 000 koní, po deseti tisících oslů a velbloudů a s množstvím služebnictva nesoucího osobní majetek členů expedice. V roce 84 n. l. cestovalo do Čchang-anu poselstvo Siungnuů se 100 000 kusy dobytka a v roce 135 přepadli Wusunové konvoj o 1000 vozech.

V písemných památkách se často setkáváme se zmínkami o množství baktrijských, tj. dvouhrbých velbloudů ve státech Šan-šan (Krórajina), Čchiou-cch' (Kuča) a Kchang-ťü (oblast Samarkandu). Tento druh velbloudů je totiž mimořádně dobře uzpůsoben pro písečný a štěrkovitý terén Východního Turkestánu a extrémně vysoké teploty. O významné úloze velbloudů v životě místního obyvatelstva svědčí mimo jiné i nástěnné malby buddhistických chrámů v oázách Východního Turkestánu.

Mezi pohřebními soškami, nalezenými v pohřebištích Astana a Karachodža (Turfanská oáza) a v četných pohřebištích severozápadní Číny, jsou nejčastější vyobrazení velbloudů s nákladem zboží. Velblouda pocházejícího ze střední Asie znali již obyvatelé západočínského státu Čchin již v období Válčících států (475–221 před n. l.). Až do konce Tchangské dynastie však zůstal ve vlastní Číně pouze exotickým zvířetem, spjatým zejména se Západním krajem. I sám čínský termín pro velblouda luo-tchuo nebo tchuo-tchuo je zřejmě převzat z některého středoasijského jazyka.

Velbloudi (Camelidæ) patří do čeledi sudokopytníků, jejichž předky lze vysledovat až do eocénu. Představují dnes velmi malou skupinu žijící jen ve dvou rodech: Camelus v Asii a Africe a Lama v Jižní Americe. Velbloudi jsou vytrvalými, skromnými a otužilými zvířaty jednak pouště, jednak horských oblastí a nabývají pro člověka v nehostinných končinách nenahraditelné důležitosti. Velbloud se vyskytuje ve dvou formách: velbloud dvouhrbý či baktrijský (nazývaný podle hypotetické původní země) čili drabař a velbloud jednohrbý čili dromedár.

Velbloud dvouhrbý (Camelus bactrianus L.) je rozšířen více v Asii, na severu a ve vnitrozemských pouštích, kde je nevyhnutelným dopravním prostředkem. Je lépe uzpůsoben pro hornaté a chladnější oblasti svou menší velikostí a robustnější stavbou těla, pevnými a více rozštěpenými kopyty a delší a kvalitnější vlnou. Původní vlastí byla oblast suchých stepí a polopouští střední Asie až po Mongolsko. Dnes ho najdeme pouze v jihozápadním Mongolsku a severozápadní Číně, kde volně v přírodě žije ještě kolem jednoho tisíce velbloudů. Jeho odolnost je neobvyklá – snáší i drsné klima Tibetské náhorní plošiny, kde v létě teploty stoupají až k 50 °C a v zimě klesají k arktickému chladu.

Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius L.) je rozšířen na arabsko-africkém území, je štíhlejší a rychlejší a je nejužívanějším nosičem i karavanovým jízdním zvířetem v pouštích Arábie, Persie, Indie i Afriky. Na rozdíl od velblouda dvouhrbého není znám jeho výskyt ve volné přírodě. Je přizpůsoben pobytu na poušti svou stavbou těla i schopností konzumovat trnité rostliny, které tam rostou.

Důležitou roli měl v oázách Východního Turkestánu i kůň. Ten se na rozdíl od velblouda v transkontinentálním obchodě téměř nepoužíval, častěji byl využíván pro rychlou dopravu pro vojenské a administrativní účely. Obyvatelé oáz chovali také osly a muly, které se staly, stejně jako velbloudi, známými v Číně na přelomu 3. a 2. století před n. l. Cenné informace o systému dopravy v městských státech Východního Turkestánu podávají texty z 3. a 4. století n. l., psané indickým písmem kharóšthí, nalezené expedicemi Svena Hedina a Aurela Steina. Podle nich ve státě Krórajina (Lou-lan), ležícím na „jižní cestě“, existovala organizovaná dopravní služba, připomínají v mnohém řetěz poštovních stanic v Mongolské říši. V každé velké oáze byly zřízeny speciální stanice pro oddych a výměnu velbloudů, kromě toho pro vyslance a jiné osoby plnící státní úkoly byli drženi speciální rychlí velbloudi. Podobný systém fungoval i na “severní cestě“.

Touha chanského císaře Wu-tiho po vzácných koních byla rovněž záminkou k vojenské kampani proti Ferganě, vedené generálem Li Kuang-liem (2. století až 88 před n. l.) v letech 104 až 101 před n. l. V tzv. válce o „nebeské koně“ (tchien-ma) nakonec Li Kuan-li získal pro chanského císaře jako tribut kolem 3 000 ferganských koní.

Na Hedvábné cestě se jako nákladní zvíře později zřejmě objevoval i slon, jak je vyobrazen v jedné z Tunchuangských jeskyní na fresce z doby Tchang.

Vladimír Liščák, sinolog a historik