Čínské vítání nového roku v rodinném kruhu s dobrým jídlem
Svátky jara, tedy oslavy nového roku lunosolárního kalendáře, odpovídají svým významem našim vánočním svátkům. Jsou to svátky rodinného kruhu a na rozdíl od našich Vánoc, kdy slavíme narození Spasitele, v Asii – během ledna nebo února – slaví příchod nového roku.
Ostatně i v Evropě ještě do nástupu francouzského krále Slunce Ludvíka XIV. končil starý rok v únoru a nový začínal březnem. O tom svědčí názvy měsíců v latině i v angličtině, kdy September (září) je sedmý, October (říjen) osmý a December (prosinec, česky původně „prasinec“) podle starého evropského kalendáře měsíc desátý.
Večer před Svátky jara, tedy v předvečer nového lunárního roku, jež letos vychází na pátek 24. ledna, se rodiny scházejí. Je povinností a radostí každého dostat se ten den domů, i kdyby žil na druhém konci světa.
Celá rodina se shromáždí ke slavnostní večeři a k večeru plnému her a příjemného vyprávění. Některé rodiny zůstávají vzhůru celou noc, aby tak „vyprovodily starý rok“.
Druhý den ráno začíná První den Svátků jara. Navštěvují se příbuzní, aby si popřáli mnoho štěstí v nadcházejícím roce.
Během Svátků jara jsou domy vyzdobeny novoročními obrázky. Nápisy podél dveří vyjadřují novoroční naději štěstí a zdraví. Po celé Číně to jiskří řadou zábavných tradic a her jako jsou slovutné lví tance shiziwu (š’-c’-wu 狮子舞), dračí tance s lucernami longdeng (lung-teng 龙灯), chození na chůdách či tance v kostýmech připomínajících čluny.
Novoroční obrázky nianhua (nien-chua 年画) jsou tradiční součástí těchto svátku. Odhaduje se, že zvyk malování novoročních obrázků sahá až do 3. století našeho letopočtu. Zprvu byly vytvářeny jako ochranné symboly a amulety proti obcházejícímu zlu, později na nich byli zobrazováni patroni, bohové a bůžkové štěstí.
Podle jedné legendy tchangský císař Taizong (Tchaj-cung 太宗 – syn zakladatele dynastie Tang (Tchang 唐, 618 – 907) nechával vchod do svých komnat hlídat dvěma generály, protože byl přesvědčen, že je pronásledován zlým duchem. Později byli oba generálové nahrazeni obrazy křepčících válečníků s hrůzostrašnými výrazy ve tvářích. Od té doby se obrazy „Duchů bran“ Menshen (men-šen 门神) staly jedním z hlavních motivů novoročních obrázků lepených po obou stranách dveří, které chrání rodinu před možným zlem. V 11. století se objevily černobílé tisky těchto obrázků, které pak byly ručně vymalovávány. Neboť až naší energií obrazy ožijí.
Novoroční obrázky v zásadě zobrazují přání a naděje lidí, jejich touhu po štěstí, míru a dlouhém věku, zdraví a požehnání pro děti, touhu po spravedlnosti a bohatství.
V období, které předchází poslednímu dni lunárního roku, lidé především na vesnicích a v malých městech dodržují staré, tradiční zvyky, píší novoroční nápisy, malují novoroční obrázky, kupují dětem nové oblečení a celou domácnost podrobí poctivému úklidu, aby se sebemenší špína a zlo neměly o co zachytit.
Předvečer oslavy příchodu nového roku je doprovázen i dalšími činnostmi, jako je vyvěšování červených luceren a nápisů na červeném pozadí, odpalování dělbuchů a střílení světlic.
I to má svou tradici a vysvětlení v legendách:
Traduje se, že ve starověku žilo jedno velmi divoké zvíře či démon,
které se jmenovalo Nian (Nien 年 rok) a každý rok v poslední den posledního měsíce lunárního kalendáře vycházelo ze své sluje požírat lidi.
Jednou však, když byl Nian na cestě do vesnice,
aby si tam vybral svoji novou oběť, uviděl skupinku chlapců,
jak práskají bičem. Jakmile Nian zaslechl zvuk práskajícího biče,
zalekl se a utekl. Jindy zas, na cestě do jiné vesnice, uviděl,
jak se u dveří jednoho domu suší červené prádlo. Červená barva jej vystrašila, a proto také utekl.
A běžel už hlady unavený do třetí vesnice, kde spatřil oheň, který ho tak vylekal, že se už nikdy do těchto míst nevrátil.
Od té doby lidé věděli, že se obluda zvaná Nian bojí práskání bičem, že se bojí červené barvy a také ohně.
A proto každý rok poslední den posledního měsíce lidé odpalují dělbuchy, lepí podél dveří novoroční nápisy na červeném papíře
a vyvěšují červené lucerny a lampiony.
Tak vznikla tradice spojená s oslavou lunárního nového roku.
Nedávno jsem během adventu překvapil svou čínskou kolegyni postesknutím, že ještě nemám připravené žádné dárky, ačkoli jsou Vánoce za dveřmi.
„Na co dárky?“ zeptala se udiveně.
Dal jsem se do celkem obšírného vyprávění o předvánočním shonu, v případě některých o kupování na splátky a o finančních půjčkách u bankovních domů.
To už byla naprosto ohromena.
„My Svátky jara takhle neslavíme,“ ona na to. „Pro nás je důležité, abychom byli spolu a dobře se najedli a napili.“
„Jídlo, dobré jídlo je pro nás důležité,“ dodala po chvilce významného mlčení.
Martin Kváča, sinolog a pedagog