Čínské tchaj-ťi čchüan se stalo kulturním dědictvím lidstva

Co je tchaj-ťi čchüan (taijiquan 太极拳)

V Číně, východní a jihovýchodní Asii a v oblastech čínských diaspor všude po světě, bývá tchaj-ťi již velmi rozšířenou součástí místní kultury. České prostředí má o něm zatím jen velmi základní ponětí. Nakonec i s názvem je u nás problém, uchytil se tu různě komolený „mišmaš“ z anglického přepisu čínštiny „t’ai chi“.

 

Když jsem v roce 1987 začal s cvičením tchaj-ťi ve vyšehradském parku, bylo v Evropě ještě zcela neznámé, a tak po mně sem tam chňapli i kolemjdoucí psi, které jejich psovodi omlouvali: „nedivte se, když děláte takové divné pohyby.“ Po třiceti letech je ale situace úplně jiná a letos UNESCO zapsalo tchaj-ťi s následující charakteristikou:

 

„Tchaj-ťi čchüan je tradiční tělesné cvičení, charakterizované relaxovanými, kruhovými pohyby, sladěnými s vedením dechu a s pěstováním správné a neutrální mysli. S počátky v polovině 17. století, se cvičení z provincie Che-nan v centrální Číně rozšířilo do celé země, kde se mu věnuje velké množství lidí. Tento fenomén, ovlivněn myšlenkami taoismu, konfuciánství a tradiční čínské medicíny, se rozvinul do několika škol (nebo stylů), pojmenovaných po rodech mistrů – zakladatelů.“  

 

Vnitřní škola a vnitřní energie

V čínské tradici se tchaj-ťi čchüan řadí mezi tzv. vnitřní školy (neijia quan 内家拳) a je spojeno především s kultivací tzv. vnitřní „energie“ čchi (qi 气). Výrazem čchi rozumíme „energii“ (obdoba indické prány, v Japonsku ki, odtud např. ai-ki-do), kterou je naplněn svět kolem nás a člověk ji nabírá dýcháním, spánkem a potravou.

 

V lidském těle teče čchi v „akupunkturních“ drahách (meridiánech jingluo 经络) a shromažďuje se v tělesných centrech (zejména v tzv. rumělkových polích dantian 丹田). Čchi máme jednak vrozenou, prenatální (dědičné dispozice, xiantian qi 先天气) a pak tu, jež sbíráme (dechem, spánkem a potravou, houtian qi 后天气) a pěstujeme celý život.

 

Jak člověk stárne, slábne mu krevní oběh i oběh čchi (v čínské medicíně jeden systém tzv. čchi a krve, qixue 气血), ovšem pravidelným cvičením lze proces chátrání organismu výrazně zpomalit a život si zkvalitnit.

 

Proto se v Číně již přes dva tisíce let předávají systémy „pěstování energie a dechu“ tao-jin (daoyin 导引) nebo tchu-na (tuna 吐纳), dnes známé především prostřednictvím čchi-kung (qigong 气功).

 

Dva tisíce let starý záznam cvičení Tao-jin

 

Zakladatel rodového umění boje

Tchaj-ťi čchüan je však i bojovým systémem, jeho zakladatel Čchen Wang-tching (Chen Wangting 陈王廷, 1600-1680), kterému se pro mistrovství v jízdním boji s halapartnou říkalo „Druhý vévoda Kuan“ (er guangong 二关公), byl v polovině 17. století aspirantem císařských vojenských zkoušek.

 

Ale čínské císařství procházelo v té době rozvratem (i vlivem vrcholu „malé doby ledové“, stejně jako tehdy Evropa). Vládnoucí dynastii Ming (1368-1644) svrhlo rolnické povstání, ale Čínu nakonec neovládli povstalci, nýbrž ji dobyly a obsadily armády sousedního národa Mandžuů ze severovýchodu (za Velkou zdí), které založily poslední dynastii Čching (Qing 清, 1644-1911).

 

Čchen Wang-tching se tak vrátil do rodné vesnice Čchen-ťia-kou (Chenjiagou 陈家沟), poblíž Žluté řeky, kde rozvíjel způsob cvičení beze zbraně i s chladnými zbraněmi (ty se v Číně běžně používaly až do konce občanské války v roce 1949). Metodou výuky, řazením bojových technik do plynule cvičených sestav tchao-lu (taolu 套路), navázal na dlouhou čínskou tradici.

 

Tradice bojových sestav a jejich využití

Například technika „utahování oděvu“ (lanzhayi 懒扎衣) a další, vycházejí prokazatelně z učebnice generála Čchi Ťi-kuanga (Qi Jiguang 戚继光, 1528-1588), který takto cvičil armádu pro boj s „japonskými piráty“ wo-kchou (wokou 倭寇), ve 14.-16. století sužujícími jihovýchodní pobřeží Číny. Nutno dodat, že v 16. století už asi mezi původně japonskými a korejskými piráty dominovali Číňané. 

 

Rod Čchenů pak, vedle zemědělské činnosti, po staletí vykonával živnost ozbrojeného doprovodu přepravy cenných nákladů, tedy historické „ochranky“ (s rozvojem obchodu se asi od 12. století rozšířily ochranné služby piao-ťü (biaoju 镖局), prováděné mistry boje piao-š‘ (biaoshi 镖师).

 

Bojový výcvik „tlakem přes ruce“

Vedle sestav technik rozvíjeli Čchenové pro tchaj-ťi čchüan typický nácvik boje ve dvojicích, tzv. tchuej-šou, doslova „tlak přes ruce“ (tuishou 推手). Vyučuje se jím, jak „načítat“ zamýšlenou akci soupeře už z prvního doteku s ním, již v samotném počátku pohybu soupeře. Jádrem tchaj-ťi čchüan je totiž přenášení váhy, podle principu prázdnoty a plnosti sü-š‘ (xushi 虚实, yinyang 阴阳), a pěstování tzv. odstředivého pružení, techniky pcheng (peng 掤).

 

Aby zachovali rodinné učení a úspěch živnosti, tajili Čchenové své umění boje až do 19. století, kdy jej odpozoroval (asi v letech 1830-1840) a posléze vynesl do Pekingu podruh, pracující u „statkářské“ rodiny Čchenů celých deset let, jménem Jang Lu-čchan (Yang Luchan 杨露蝉, 1799-1872). Po odhalení jeho zájmu jej tehdejší 14. patriarcha rodu, slavný Čchen Čchang-sing (Chen Changxing 陈长兴) však učil dobrovolně, takže příběh „Jak Jang ukradl umění“ (tou yi 偷艺) patří spíš mezi historické mýty.

 

Neporazitelný Jang dává v Pekingu lekce

„Neporazitelný Jang“ (Yang Wudi 杨无敌) pak v Pekingu způsobil nadšení, když v soubojích porážel jednoho vyzyvatele za druhým. Většinou se v „bojové aréně lej-čchang“ (leichang 雷场) považovalo za porážku vyhození z kruhu nebo sražení na zem (jako např. v sumo), případně se bojovalo „do první krve“, v krajním případě, dokud poražený ještě „mohl“. Výsledkem byla neobyčejná popularita mistra Janga, jeho umění tchaj-ťi čchüan se přicházely učit i společenské špičky, včetně vládnoucí mandžuské šlechty.

 

Jeho synové a zejména vnuk Jang Čcheng-fu (Yang Chengfu 杨澄甫, 1883-1936) pokračovali v popularizaci cvičení, zformované pak do školy Jang. Ta v polovině 20. století „zlidověla“ i v lidové Číně, úsilím vlády o ozdravění národa hromadnou výukou zjednodušených sestav tchaj-ťi čchüan. Žáci Jang Čcheng-fu dostali tchaj-ťi čchüan přes Tchaj-wan i do USA, kde jej proslavil „mistr více talentů“ Čeng Man-čching (Zheng Manqing 郑曼青, 1902-1975) a do Francie, kam přišlo s „mistrem boje“ Tung Jing-ťie (Dong Yingjie 董英杰, 1897-1961).

 

Znovu neporazitelný mistr z venkova

Další velkou vlnu nadšení pro tchaj-ťi čchüan spustil v Pekingu v roce 1928 famózní mistr Čchen Fa-kche (patriarcha 17. generace, Chen Fake 陈发科, 1887-1957), jehož vyzyvatelé opouštěli Čchenovo pekingské sídlo dveřmi i oknem mnohem rychleji, než si sami přáli.

 

Famózní mistr Čchen Fa-kche a jeho velký styl

 

Šíření školy Čchen do světa

Po skončení ideologického marasmu tzv. Kulturní revoluce, kdy byly „feudální přežitky“, včetně výuky tchaj-ťi čchüan zakázány, se další přelomovou osobností stal současný patriarcha 19. generace Čchen Siao-wang (Chen Xiaowang 陈小旺, *1946). Ten od dětství nabíral tchaj-ťi čchüan od svého otce, rodiny i od žáků slavného dědečka Čchen Fa-kche, aby v roce 1980 šokoval Čínu propracovanými technikami a neuvěřitelnou silou v souboji tchuej-šou.

 

Po roce 1990 pak začal mistr Čchen Siao-wang vyučovat po celém světě, v roce 2000 jej přijal i prezident Václav Havel a před několika lety byl v anketě zařazen mezi deset nejvýznamnějších čínských kulturních osobností, například vedle Jackieho Chena. Před lety jsem měl čest „dunivě poklepat čelem“ o cihlovou podlahu v rodové svatyni Čchenů, když mě přijímala za svého už má druhá čínská rodina. Tímto se laskavému čtenáři omlouvám za přemíru detailů.

 

 

Kaligrafie čínského vůdce Teng Siao-pchinga „Zdar tchaj-ťi čchüan!“ z 16.11.1978, dávající tchaj-ťi čchüan zelenou

 

Dělení škol tchaj-ťi čchüan

Druhou větví školy Čchen tchaj-ťi z provincie Che-nan, jak to zmiňuje zápis UNESCO, je tchaj-ťi tzv. „malého stylu“ (xiaojia 小架) z vesnice Čao-pao (Zhaobao 赵堡), kam se kdysi členové rodiny Čchenů ze vsi Čchen-ťia-kou přistěhovali. Stylu Čchen z Čchen-ťia-kou se tak, podle způsobu provedení technik, říká zase „velký“ (dajia 大架).

 

V 19. a 20. století se tak z původní jediné rodové školy Čchen v provincii Che-nan zformovalo ještě dalších pět hlavních škol. Výše zmíněný Jang, dále Wu (Wuushi 武式, zakladatel Wu Yuxiang 武禹襄 1825-1893), Wu (Wushi 吴式, zakladatel Quanyou 全佑 1834-1902, byl Mandžu s čínským příjmením Wu 吴), Sun (Sunshi 孙式, zakladatel Sun Lutang 孙禄堂 1860-1933) a Che (Heshi 和式, zakladatel He Zhaoyuan 和兆元 1810-1890).

 

Závěrem

Letošní zápis se bohužel nevztahuje na tzv. taoistické wutangské tchaj-ťi (Wudang taijiquan 武当太极拳), které je ještě starší než škola z Čchen-ťia-kou a i když je obsah jiný, má blízké ideové základy. Jeho počátek se klade již do 14. století (začátek dynastie Ming), do střediska čínského taoismu v kouzelných horách Wu-tang provincie Chu-pej (Hubei 湖北).

 

UNESCO udělalo letos radost i České republice zápisem severočeské tradice ruční výroby foukaných skleněných korálků pro vánoční ozdoby. Obě krásné tradice, čínské tchaj-ťi i přejemnou výrobu foukaných skleněných korálků, jako by spojovaly pokora k vnitřní práci a smíření s dlouhou cestou k výsledku, která teprve vede k mistrovství.

 

Vít Vojta, rodinný žák školy Čchen tchaj-ťi čchüan