Čínské malířství v době mongolské: přelom sungské gotiky do mingského baroka

Čínské malířství v době mongolské: přelom sungské gotiky do mingského baroka
11 / 11 / 2020 Martin Kváča

„Do mongolské dynastie Jüan (1271-1368, Yuan ) – je nutno položit počátky duchovního přerodu, jenž dal vznik mingskému umění, po všech stránkách tak odlišnému od umění předešlých dob. Bylo-li by možno si vypůjčit evropské charakteristiky, šlo by mluvit o přechodu od čistoty a duchovnosti „gotického“ umění Sungů k hmotné barvitosti a rozmanitosti „baroka“ Mingů.“

Pro někoho překvapivě tak tuto dobu a její umění charakterizuje profesor Jaroslav Průšek a pokračuje: „Rozdíl mezi oběma epochami je zřejmý nejen ve výtvarném umění, ale i v literatuře a celé duševní náplni doby. Ale rozdíly zase tušíme spíše instinktivně, než bychom dovedli charakterizovat a hlavně vyložit, jaké byly jejich příčiny. Aspoň částečným důvodem je vymizení duchovní sungské aristokracie a zlidovění celé společnosti, protože kasta literátů již nedovedla znovu zaujmout vůdčí místo v duchovním životě.“

 

Malířství mongolské doby se dosud důstojně staví po bok velikým výtvorům Jižních Sungů (1127-1279, Nan Song 南宋). Vlivy sungského ducha ve výtvarném umění jsou stále zřetelně patrné.

 

Ale již nejznámější malíř té doby Čao Meng-fu (Zhao Mengfu 赵孟頫, 1254-1322) – neprávem zužovaný především na malíře koní – ve svém díle zdůrazňuje přísné následování starších tradic. Tvůrčí věhlas mu tehdy přinesl nabídku úředního postu, který přijal. Mongolská vláda měla zájem o spolupráci, jako potomek jedné z vedlejších větví předchozí dynastie Sung mohl podpořit legitimitu mongolské moci. Spolupráce s Mongoly však byla trnem v oku jeho současníků, proto se i k jeho dílu stavěli s despektem. On naopak argumentoval, že v novém režimu má více umělecké svobody. Byl autorem konceptu „návratu ke stylům mistrů minulosti“ fu-ku (fugu 复古) a je srovnáván s géniem Su Š’a (Su Shi 苏轼). Jeho krajiny poznáte podle archaizující zelenomodré chromatiky.

 

Skalky s bambusem pak napoví jeho autorství v žánru květin a ptáků.

 

Velké místo v jeho díle zaujímají již výše zmíněná zobrazení koní, která se nesou ve stylu tchangského autora Chan Kana (韩干).

 

Velká část malířů ale odmítla sloužit cizí dynastii, stáhla se do soukromí a ve své tvorbě se zaměřovala na nejcennější díla minulosti. Začalo se tak vytvářet až osobité velebení výtvorů z dávných dob. V ústraní tvořili Chuang Kung-wang, Wu Čen, Ni Can a Wang Meng, rovněž věhlasní jako Čtyři mistři dynastie Jüan (Yuan si jia 元四家).

 

Chuang Kung-wang (Huang Gongwang 黄公望, 1269-1354) byl žákem Čao Meng-fua. Maloval dvěma styly. V prvním používal nachovou/šarlatovou tuš, zatímco v druhém pak tuš černou. Odmítal konvenční způsob tvorby a věřil, že malovat, tedy tvořit, se má jen ve chvíli inspirace. Svá nejvýznamnější díla vytvořil až po svých sedmdesátých narozeninách. Ta vznikla v následujících šestnácti letech. Do dnešních dnů se nám z téměř jeho sta obrazů dochovalo jen několik.

 

Ni Can (Ni Zan 倪瓒, 1301-1374), čínský malíř, který zažil pád Mongolů a vzestup nové národní dynastie Mingů (Ming 明, 1368-1644), je autorem jemných průzračných scenérií, které lze poznat pro jejich úsporný styl. Používal techniku takzvané prázdné plochy – „šetření tuší“, a tah zvaný „překroucená stuha“ (shedai cun 折带皴), dobře vyjadřující vrásy a vrstvení.

 

Velkou pozornost věnuje kompozici. Zpravidla jde o skupinu stromů, které obklopují pavilon u vodní plochy, kde v pozadí lze tušit siluety hor. Proto je řazen mezi Čtyři mistry dynastie Jüan, a je vnímán jako jeden z význačných malířů a kaligrafů své doby.

 

Malíř, kaligraf a básník Wu Čen (Wu Zhen 吴镇, 1280-1354) žil v ústraní a v oblasti Chang-čou se živil věštbou a výkladem budoucnosti. Rád a mistrně užíval vody a tuše a v jeho krajinkách reflektoval jižní krajinu širšího povodí Dlouhé řeky, témata rybářů, kamenů nebo bambusových porostů.

 

Wang Meng (王蒙 1308-1385) byl vnukem Zhao Meng-fua, na konci mongolské dynastie odešel z úřadu do ústraní Hor žlutého čápa, poblíž Chang-čou, odtud jeho přezdívka „Dřevař z Hor žlutého čápa“ (Huang he shan qiao 黄鹤山樵). Na počátku dynastie Ming se znovu vrátil k úřední službě, ale během kauzy spiknutí prvního rádce „kancléře“ Chu Wej-junga (Hu Weiyong 胡惟庸) v roce 1380, kdy první mingský císař Ču Jüan-čang (Zhu Yuanzhang 朱元璋, 1328-1398) popravil asi třicet tisíc odsouzených, byl uvězněn a ve vězení později i zemřel.

 

Technikou „vytváření tušových obrazců vrstvením vodních kruhů“ (shui yun mo zhang 水晕墨章) Wang Meng skvěle vyjadřuje pocit objektů, jejich materiálu, rozměru a celého prostoru.

 

Ačkoliv kaligrafická inskripce byla už dlouho součástí obrazu a na svitcích se často objevovala, v jüanské době získalo spojení písma a malby novou kvalitu. Obě složky se stávají rovnocennými a vytvářejí tak novou uměleckou syntézu.

 

Během mongolské doby (1271-1368) se objevuje osudný rozpor mezi čínským Severem a Jihem. Stěhování vzdělaných rodin na Jih, přesunutí hlavního města Jižních Sungů (1127-1279) do Chang-čou (Hangzhou 杭州, jedno z šesti sídelních měst staré Číny) měly za následek, že hlavní město mongolské dynastie Peking leželo mimo středisko kulturní činnosti. Za Mongolů jako by povstala tradice, kterou po krátkém váhání následovali chanští Mingové (1368-1644) i mandžuská dynastie Čching (1644-1911).

 

Vládci tak žijí na Severu, daleko od dynamiky národního života, odcizují se svému lidu a politickou moc začínají přebírat eunuši a milci.

 

Většina literátů, umělců a myslitelů žije na Jihu, takže i valná většina knih, obrazů a další umělecké tvorby, celý ten myšlenkový a tvůrčí kvas probíhá a vzniká právě tam.

To pak může snad i vysvětlit onu ztrátu vůdčího místa literátů v čínské společnosti v době mongolské nadvlády…

 

Martin Kváča, sinolog a pedagog