Češi před 100 lety zdokumentovali koloniální a rasistickou bezohlednost v Číně

Nebylo to poprvé, co se čínští dělníci vzbouřili proti otrockým podmínkám, panujícím v továrnách vlastněných cizím kapitálem. Ale bylo to poprvé, co se za dělníky postavila vlastenecky smýšlející veřejnost, především čínská pokroková inteligence, tzv. národní buržoasie, a dokonce i čínská vláda, v té době ještě sídlící v Pekingu. Z toho důvodu čínská historiografie považuje „Hnutí 30. května“ za počátek „Národní revoluce“ 1925-1927.

 

Hodnocení šanghajských událostí z května 1925, jak ho nacházíme v četných u nás dostupných publikacích, je často kontaminováno nánosem pozdějších zpolitizovaných interpretací. O to hodnotnější je autentické svědectví známého cestovatele Bohumila Pospíšila, který na svých cestách v meziválečném období Šanghaj třikrát navštívil.

 

 

O početnosti a výzbroji britské armády, nasazené v květnu 1925 v šanghajských ulicích proti bezbranným dělníkům, svědčí fotografie, jejichž autorem je pan František (Jaroslav) Hnízdo, jeden z československých legionářů. Nejen jeho zkušeností využila československá vláda po roce 1918 pro diplomatickou službu v Číně. Po skončení sibiřské anabáze se František Hnízdo do Evropy nevrátil. Až do roku 1930 pracoval v Šanghaji ve službách československé vlády a do dějin československo-čínských diplomatických vztahů se zapsal mimo jiné tím, že v únoru 1930 podepsal první československo-čínskou obchodní a přátelskou smlouvu. (Za laskavý souhlas s publikací těchto unikátních dosud nezveřejněných fotografií děkujeme rodině pana Františka (Jaroslava) Hnízda)

 

Následující text je převzat z knihy Čínou za revolučního varu a Kemalovým Tureckem, jejímž autorem je Bohumil Pospíšil, Praha 1935, strana 158 a další:

 

„Zhruba řečeno byl to Kuomintang, který byl zakladatelem dělnického hnutí v jeho evropské formě. Byl to Kuomintang, který využil stoleté soustavy „guildů“, v nichž byly sdruženy všechny obory práce, řemesel, výroby a obchodu, k nacionalistické propagandě. Byli to studenti, které cizinci pohodlně přezvali za „bolševiky”, kteří se ujali negramotných dělníků a kuliů, žen a dětí a pomáhali organizovat unie a dělnickou výchovu.

 

Řemeslníci a dělníci sdružení ve všemocných guildech a konající slavnosti v templech před bůžky svých povolání dnes chodí do schůzí unie a radí se o zlepšení svých poměrů. Stávky a unie se množily jako houby po dešti, zvláště na jihu bylo mnoho stávek úspěšných. Staly se skutečným terorem jmenovitě v přístavech. Nacionalisté zapřáhli dělnictvo do mašinérie propagandy, bojkotu a aktivního boje, čímž unie dostaly velkou moc. A když se po násilném rozvázání poměru Kuomintangu se sovětskými agenty ustavila pevná vláda v Nankině, unie vládě přerůstají přes hlavu.

 

O masakrech z května 1925 v Šanghaji dále píše, že …toto krveprolití vedlo k tak dalekosáhlým následkům, z nichž se už cizinci nevzpamatovali … bylo posledním hřebem do rakve prestiže bílé rasy v Číně…

 

Bezprostřední příčinou vraždění, jinak to nelze nazvat, byly průmyslové poměry ve smluvních přístavech pod ochranou exteritoriality. Zvláště v japonských přádelnách byly poměry takové, že si každý i nejkonzervativnější evropský zaměstnavatel s hnusem odplivl.

 

Dvanáctileté děvče v jedné z japonských továren společnosti Vagai Wata Kaisha v Šanghaji bylo zbito a vážně zraněno japonským dozorcem, který je našel spící po 12tihodinové vysilující noční šichtě. Dělníci protestovali a byli propuštěni. Vypukla velká stávka. Stávkující žádali: dozorci nesmějí bíti a ukládati pokutu, zvýšení mezd o 10 %, 14denní výplaty, placení svátku a nemoci, kompenzace za zabité a raněné ve stávce. Stávka byla odražena.

 

Brzy na to unie protestovaly proti nedodržování úmluvy po dřívější stávce. Japonské bavlněné továrny odpověděly po dobu dvou týdnů vylučováním vůdců dělnických unií. Odmítly znovu přijmouti dva vůdce a propustiti z vězení 5 dělníků. Téhož dne odpoledne shromáždilo se 300 dělníků … a žádali vysvětlení. Místo odpovědi vrata továrny se otevřela a dělníci byli zasypáni střelbou: 13 zraněno, 7 těžce.

 

Dělníci žádali potrestání odpovědného Japonce, kompenzaci za zabitého a raněné. Nedosáhli ničeho. Dělníků se ujali čínští studenti. Sešli se se stávkujícími, několik jich bylo zatčeno mezinárodní policií, 7 těžce raněno. Dělníci táhli k policejní stanici a žádali, aby byli všichni zatčeni: jeden za všechny, všichni za jednoho.

 

 

Inspektor Everson ztratil rozvahu. Žádal, aby se rozešli. V angličtině. Dělníci nerozuměli. Přesně po 10 vteřinách dal povel k palbě. Ne do vzduchu, ale naostro přímo do 2000 davu neozbrojených dělníků. 6 studentů bylo zabito a přes 60 těžce zraněno. Policie, většinou pod kontrolou Angličanů, střílela několik dní. Dalších 15 Číňanů bylo zabito, 200 raněno. Ani jediný policista, ani jediný cizinec nebyl zraněn. Nikomu nebylo zkřiveno vlásku na hlavě. Mnoho studentů a dělníků bylo střeleno zezadu… Všichni Číňané v Mezinárodní koncesi vyhlásili generální stávku. …Následoval bojkot japonského a anglického zboží. Ústřední čínská obchodní komora, ve které jsou sdruženi také bankéři a velkoobchodníci a všechny komory v Číně i v cizině prohlásily, že členové nebudou kupovat japonské a anglické zboží, dokud nedosáhnou zadostiučinění. Vláda mravně i finančně stávku podpořila.

 

Čínský komisař zahraničních věcí v Šanghaji zadal 13 podmínek šestičlenné komisi zástupců cizích velvyslanectví. Podmínky: omluva, finanční kompenzace raněným a dědicům zabitých, potrestání viníků, propuštění zatčených, znovupřijetí všech vyloučených a stávkujících a zlepšení dělnických poměrů, svoboda slova, schůzí a tisku pro Číňany, zastoupení Číňanů – poplatníků na radnicích atd.

 

Poprvé v historii Čína diktovala své podmínky, poprvé v historii žádala něco od mocností, a to celá Čína bez rozdílu válčících táborů. Mocnosti jednání protahovaly, vyhýbaly se přímé odpovědi. …

 

Nastaly soudy a komise. Angličtí a japonští soudci policisty osvobodili. … Nakonec město Šanghaj přijalo „rezignaci“ policejního komisaře a inspektora a místo žádaného milionu odškodnění nabídlo Číně šek na 75.000 dolarů jako kompenzaci za zabité a raněné, a ještě jednou se omluvilo. Rozumí se, že Čína šek nepřijala.

 

Uvedený případ nad slunce jasnější dokazuje, že cizinci jednají s Číňany jako se psy, že poměry dělnictva jsou otrokářské, že dělnické hnutí, stávky a bojkoty byly nerozlučně spojeny s nacionální myšlenkou a že vše to, čím světový tisk západ omamoval, byly lživými zkreslenými senzacemi.“

 

Vedle Britů a Číňanů stříleli v uniformách policejních sil také robustní Sikhové z Pandžábu, které Britové v rámci politiky Rozděl a ovládni (Divide and Rule) jako policisty do Šanghaje umisťovali.

 

Hnutí 30. května (wu sa yundong 五卅运动) bývá v anglické literatuře uváděno jako „May Thirtieth Movement“ či „May 30 Incident“, v čínské historiografii bývá označeno jako Tragické nebo Krvavé události 30. května (wu sa can an 五卅惨案, wu sa xue an 五卅血案).   Lhostejno pod jakým názvem jsou tyto násilnosti uváděny, naši občané tehdy pohotově zdokumentovali mimořádně podlou koloniální a rasistickou brutalitu, tak příznačnou pro celé čínské „Století ponížení".

 

Ivana Bakešová, sinoložka a historička

 

Fotografie: František (Jaroslav) Hnízdo, University of Oregon