Bojové umění je moje celoživotní cesta, říká mistr Jiří Hauska

Čínské bojové umění fascinuje svou hloubkou, dobře maskovanou pestrými technikami s efektním zakončením. Děti asi ke cvičení nejdříve přiláká právě ta dynamičnost a bohatost pohybů? Vy jste s wushu začínal v devíti letech, co jste v něm viděl tehdy?

Mne k tomu přivedl především dětský sen, založený na filmových hrdinech a velmi špatná zkušenost, když mě a mého kamaráda přepadli na cestě z kina. Pak přišla touha umět se bránit, aby se podobná situace, pokud možno, už nikdy neopakovala.

 

To jsem ještě netušil, že začíná moje celoživotní cesta, která mne později dovedla od studia s ruskými mistry až po studium v Hongkongu, Athénách a Leicesteru. Jsem za to velmi vděčný, jelikož každý z mistrů, u kterého jsem mohl studovat, mi dal část svého vlastního poznání a zkušeností. Jakkoliv byly tréninky tvrdé a náročné, velice rád na ně vzpomínám.

 

Aby cvičení k něčemu bylo, musí se kultivovat denně a vzniká rutinní režim. Každému to přidá povinností a vezme mu velký díl volného času. Jak se s tím vypořádávala vaše generace?

Každý má ze začátku do tréninku spoustu nadšení a není nouze o motivaci. Později se vše stává rutinou a někdo si najde spíš motivaci v technických stupních nebo zkouškách. Pak přichází období, kdy se cvičení stává opravdu součástí života, kdy hledáme jeho hloubku a objevujeme, že naše cesta teprve začíná a otevírá se nám spousta nových bran do poznání sebe sama. Zjišťujeme, že jsme neustále žáky a naše cvičení se stává denním rituálem.

 

Na začátku se mladým zdá, že tak do deseti let mohou být mistrem bojových umění. Ale jak čas plyne, nadšení a cvičenci odpadají. Z plné tělocvičny zbydou sotva dva, tři, kteří se dočkají onoho desátého výročí. A najednou vidí, že jsou od mistrovství stále vzdáleni a že je brzdí něco uvnitř nich samých. Co bývá tou brzdou?

Myslím, že onou brzdou bývá velmi často ego, lidské chtění dosáhnout všeho hned a s co nejmenším úsilím. Dnes už se mladým lidem moc nechce vykročit na cestu studia bojových umění, která se postupně mění na cestu sebepoznání a odhalování vlastních slabostí a černých zákoutí duše. Ta cesta nás s tím učí pracovat, porážet strach, nalézat naše schopnosti, budovat charakter, pokoru, úctu, vytrvalost a houževnatost. „Cesta je cílem!“. Ale naneštěstí to většinu lidí neuspokojuje, je to hrozná škoda. Věřím, že se lidé vrátí k prapůvodním hodnotám a najdou pro ně místo ve svých životech.

 

S příchodem plnoletosti končí čas her a člověk se musí věnovat přípravě na obživu nebo se rovnou sám živit. Je méně času, více únavy a rušivých vlivů. Někdo si nechá cvičení jako koníčka, někdo se mu rozhodne věnovat profesionálně. Jak jste se s tím vypořádal vy a vaši souputníci? A jak ty zkušenosti zobecnit?

Jeden z mých učitelů, sifu Kostas Tsoligas, kterého si velice vážím, měl pravidlo, že se nesmíme učením živit, jelikož pak se vše musí velmi přizpůsobovat žákům, snižovat laťku, měnit způsob výuky, tak aby nás výuka uživila. Samozřejmě výuka se postupně mění, čím déle se učím já, tím více dokáži předávat. Ale stále platí předání co nejblíže tomu mému. Můj sifu Tang Tung Wing se již přes 35 let živí výukou kung fu v Řecku a i on potvrzuje, že lidé se velice mění a nynější mladá generace až tak netouží po tradičních stylech. Obecně si myslím, že pokud zvládne člověk oddělit komerci a zachovat tradici, pak není v ničem problém. Hlavně je třeba stále mít učitele a postupovat kupředu a být i inspirací pro své studenty.

Závody ve wushu jsou amatérským sportem, kde finanční zajištění nebo ceny nebývají běžné, zájem sponzorů je malý nebo žádný. Jak se s tím ekonomicky vypořádat a co vás motivuje?

Závody jsou amatérské, ovšem spousta států soutěží s profesionálním týmem. Když jsem začínal, tak jsem nikdy závodit nechtěl. Můj sifu řekl: ,,Běž, musíš to zkusit, ať to jsou formy nebo boj, učíš, tak potřebuješ i tyto zkušenosti.“ Tak jsme si spoustu závodů financovali sami. Viděl jsem v tom motivaci a chtěl se zlepšovat. Postupně nás zaštítilo ČSFU a začalo částečné financování výjezdů na MS a ME, případně za podpory místních sponzorů, rodičů a podobně.

 

Těm všem, co nás tehdy podporovali, patří obrovský dík. Nyní se situace velice zlepšila založením České federace Wushu. Pořádá výjezdy na velké mezinárodní soutěže a umožňuje nám reprezentovat naši republiku a hájit její barvy v mezinárodní konkurenci. Za posledních pár let se povedlo nám všem reprezentantům prosadit se i na těchto soutěžích, velkou zásluhu na tom má Stanislav Fraibiš, předseda České federace Wushu. Patří mu též velké poděkování.

 

Z jiného pohledu je obrovskou motivací vidět práci spousty lidí a sledovat jejich zlepšení, potkávat spoustu přátel, u taiji to často bývá i o předání zkušeností, ta nálada na výjezdech, poznávání nových míst a lidí.

 

Jak úspěšně soutěžit na mezinárodních akcích? Jací jsou rozhodčí a jací bývají soupeři?

Na to není návod. Neustálý trénink, pokora, zdravá sebekritika, bohužel i vnímání různých trendů a požadavků rozhodčích. V dřívějších letech bylo velkým problémem hodnocení, jelikož rozhodčí byli hodně zaměření na sportovní wushu, nikoliv to tradiční. Tím pádem byla spousta lidí právě z tradičního wushu v nevýhodě. V posledních letech se rozhodování dost posunulo a více jsou brány v potaz tradiční aspekty každého stylu, v rámci mezinárodních závodů jsou na to pořádána speciální školení. Je to krok správným směrem. Soupeři jsou lepší a lepší, tudíž musíme víc cvičit i my!

 

Jak vyhrát titul mistra světa? Jak početná byla pyramida soupeřů, ze které jste vynesl zlato?

Asi jak ve kterém stylu, občas 18 soupeřů, občas do 10 lidí. Na druhou stranu, pořád je to mistrovství světa nebo Evropy a úroveň těch lidí tomu odpovídá. Získal jsem zlato jak v jižních stylech, tak tradičním Chen taiji quan. Naposledy se povedlo získat zlato na ME v Moskvě 2019.

 

Jak se děti opájejí inteligentními telefony a elektronickými sítěmi, ubývá cvičenců, když ta skutečná únava a rány navíc tak bolí?

To je svatá pravda, naštěstí se to začíná v poslední době opět lámat a děti i starší začínají znovu přicházet na lekce. Ovšem často narážíme na problém chování a přístupu. Možná je to příliš benevolentním přístupem nebo tím, že dětem nedáváme žádné nebo minimální hranice, chybí často i vzory. Toto vše se pak zobrazuje v jejich přístupu k životu i k tréninku. Nevydrží námahu ani zátěž, musíme je motivovat víc a víc, chtějí technické stupně, ale chybí jim trpělivost. Dlouhá léta učím i děti a můj přístup se hodně změnil, je mnohem víc tolerantní a motivační.

 

Jak děti motivovat, jak s nimi začít?

V prvé řadě dnes děti potřebují všeobecnou pohybovou přípravu bez rozdílu bojových umění, pracovat na zlepšení motoriky, síly a pružnosti. Pak teprve přichází na řadu základy, techniky, sebeobrana popř. pěstování psychologických zásad v sebeobraně apod. Hlavně pokud chceme děti udržet, musí být neustále nadšené, mít cíl a záměr. Pro některé to můžou být i závody, pro některé jsou schůdky právě technické stupně, které si myslím, že obecně pro evropskou náturu nejsou vůbec špatné.

 

Jak sám nepřestat s vlastním studiem a s vyučováním? Jak vydržet u organizování druhých, co bývá někdy tak nevděčné?

Sifu Tang Tung Wing často říká, že cesta vnitřních bojových umění je o porozumění sobě samému a svému tělu, naučit se je víc ovládat a hledat stále hlubší poznání práce s vnitřní energií. Zároveň si myslím, že jsou velmi důležité i nové pohledy a poznání. Pro mě je tím momentálně filipínský styl Kombatan Kali. Tady jsem našel znovu dost inovativní přístup, jelikož Filipíny byly takový kotel všech nejrůznějších bojových umění a nalézáte zde prvky taiji, karate, kendo apod. Měl jsem tu čest potkat a cvičit přímo s velmistrem Presasem, což byl úžasný zážitek nejen z pohledu cvičení, ale i z jeho respektu, který dával jiným stylům a lidem. Organizace je nutná a mí studenti jsou pro mne zrcadlem mých nedostatků a chyb, zároveň motivací a radostí. Je skvělé, pokud tito lidé fungují jako rodina, umí si navzájem nezištně pomoci, poradit a podržet se. To je cíl tradiční školy.

 

Vždycky, když jsem v Brně potkal tu velkou rodinu cvičenců, těšilo mě, jak je provázaná, jak se mezi sebou navštěvujete a vzájemně se učíte. Vztahy se tu jevily teplejší a bližší než jinde. Je to fenomén Brna, dobrých generací nebo něčeho jiného?

Ano, to je v Brně výjimečné, zde se kung fu komunita neustále rozvíjí. Velkým motorem je Zdeněk Kurfürst a Pavel Kala, kterým patří velké poděkování. Povedlo se už dělat společné semináře, exhibice a setkání. Když je vůle a chce se, najde se i cesta. Stačí otevřené srdce a hlava.

 

Na závěr možná doporučit, za čím má smysl jít. Co jste našel?

Hodnoty? Snad vytrvalost, pokora, víra, loajalita, čest, stálost, laskavost a tvrdá neustálá práce. Myšlenka, kterou mám velmi rád: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“ Moudrost lze najít u starých mistrů, postupně se jí učit rozumět, pochopit a neustále přidávat do našeho života.