Až bude Čína dominovat světu a Asie zbohatne: co pak naše Evropa?

Až bude Čína dominovat světu a Asie zbohatne: co pak naše Evropa?
10 / 8 / 2021 Vít Vojta

Ekonomické odhady předpovídají, že se Čína během sedmi let stane největší ekonomikou světa a následně i globálním lídrem. Současně však ekonomicky vyroste řada zemí východu a jihu Asie, už teď se intenzivně integrujících do vlastního trhu a civilizačního okruhu. Jak má Evropa reagovat na vzestup Číny a Asie, abychom v drsně darwinistické evoluci dokázali obstát?

Když před padesáti lety vytáhly Spojené státy Čínské lidovou republiku z mezinárodní izolace a na úkor Čankajškovy tchajwanské diktatury jí pomohly k členství v OSN (15.11.1971), především tím posílily proti Sovětskému svazu a získaly mediátora do tragické vietnamské války. Čína tehdy vypadala jako všechno, jen ne budoucí americký vyzyvatel.

 

Století pohrom

Po japonsko-čínské válce (1937-45), občanské válce (1945-49) a pouhých pár letech budování socialismu, se totiž zbídačenou Čínou prohnala hnutí Velkého skoku vpřed (1958-62) a hlavní fáze Kulturní revoluce (1966-69), završená válečným střetem se Sovětským svazem (1969).

 

Pak přetrpěla ještě politickou agónii předsedy Maa a až druhá generace komunistického vedení přišla v prosinci 1978 s Reformami. I tehdy USA aktivně pomáhaly a s Čínou hned 1. ledna 1979 vydaly převratné Komuniké o navázání diplomatických vztahů.

 

Nenápadný nárůst

Nenápadná druhá generace čínských vládců, vedená charismatickým Teng Siao-pchingem, měnila v 80. letech od základu zemi, topící se v nerealizovatelných ideologiích. Pro Západ tak Čína zůstávala navenek reformujícím se, docela sympatickým obrem, u kterého se očekávalo přerůstání ekonomických reforem do politiky a postupné přijetí „demokratických hodnot“. 

 

Západní euforii z pádu sovětské moci ve východní Evropě však v roce 1989 narušila právě Čína, když tvrdě potlačila studentsko-dělnické nepokoje. USA a integrovaná Evropa reagovaly zbrojním embargem, přes které se však Čína přenesla a ve 21. století se začala prosazovat.

 

Přelom

Výší HDP překonala Itálii (2000), Francii (2005), Německo (2007) a Japonsko (2010). Čínský podíl na globálním GDP na paritu kupní síly vzrostl ze 2 % v roce 1980 na 18,34 % v roce 2020, v tomto indexu Čína předhonila USA již v roce 2017 (16.28 % ku 16.06 %). Výhled do roku 2026 předpovídá další růst rozdílu ve prospěch Číny (20.37 % : 14.76 %).

 

Z hlediska celkového GDP pak Čína předběhne USA nejspíše v roce 2028, s třikrát rychlejším tempem růstu než USA. Přitom příčinou čínského zrychlení není jen včasné zastavení pandemie, ale hlavně koncentrace na špičkové technologie. Pro porovnání, i Covidem vážně zasažená Indie přeroste globálně čtvrté Německo nejspíše v roce 2027 a třetí Japonsko v roce 2030.

 

Západní omyl ve století Asie

Potenciál Asie zná Západ už dlouho, ale nechová se podle toho. Od Saidova varování (1978) před předsudky „orientalismu“, beroucími Východ jako civilizačně zaostalý a pomýlený, uběhlo už 40 let. Západ však stále neopustil představu vlastního „jediného správného státního modelu“, který Východ přece musí přijmout za svůj.

 

Fakt, že má Asie o dost větší rozlohu (44,3 miliony km2) než Evropa a Severní Amerika dohromady (34,6 milionů km2) a hlavně čtyřikrát tolik obyvatel (4,5 proti 1,1 miliardě), pomáhá rozumět strmě rostoucímu náskoku asijských výsledků.

 

Zejména státy východní a jihovýchodní Asie bohatnou a koupěschopná střední třída tam roste po desetimilionech. Mizí vzájemné celní a legislativní bariéry, brzdící trh. Zrychlila celá asijsko-pacifická integrace, ze které Trumpovy Spojené státy dobrovolně odešly. Transpacifické partnerství podepsalo 11 zemí ještě bez Číny, ale Regionální ekonomické partnerství už zahrnuje 15 zemí od Číny až po Austrálii, dohromady třetinu světové ekonomiky.

 

Závod USA s Čínou, u nás bohužel podávaný jen jako „boj dobra se zlem“, je jen vrcholem ledovce epochální soutěže civilizací, kde efektivnější Asie (její východ) předhání „starý“ euroamerický svět. V čem to je?  

 

Skokový nárůst technologických dovedností

Asii kromě ekonomické síly skokově narostly technologické dovednosti, infrastruktura, množství patentů a investic do vývoje. Asijský podíl na globálním růstu technologických firem byl již v roce 2018 nadpoloviční (52 %, z toho Čína 23 %), taktéž výdaje na výzkum a vývoj (51 %, Čína 17 %) a následně i nárůst patentů přinesla z 87 % Asie (Čína 45 %).

 

Asijské vlády ambiciózně investují, Indie do digitální identity a sociálních programů, Malajsie do zón volného obchodu, Čína vkládá 150 miliard dolarů do umělé inteligence a další do dodavatelských řetězců špičkových technologií, aby dohnala vývoj v polovodičích a operačních systémech. Čína a Indie vychovají každoročně nejvíc počítačových expertů. Asie dominuje na trhu telekomunikací, v robotice či v průmyslových cloudech.

 

Digitalizovaná města a státy

Moderní infrastruktura spojila obytné a průmyslové zóny s desítkami milionů obyvatel do digitálních měst, lépe řešících zásadní výzvy přelidnění, energii, vodu, vzduch, dopravu, parkování, odpady, zdraví, bezpečnost a další. Od roku 2015 buduje Čína v rámci strategie rozvoje již nejméně 500 digitálních měst.

 

Boj s pandemií urychlil nasazení umělé inteligence, kamer, rozlišování tváří, sběru a analýzy velkých dat a QR kódů, spojujících zdravotní a cestovní data. V Evropě to zní orwellovsky, démonické technologie ale přinesly i dezinfikující a úklidové roboty, drony s teploměry a reproduktory nebo těžké drony, schopné hasit a evakuovat.

 

Hlavní hnací silou zůstává digitalizace, stejně jako třeba blockchain. Globální poptávka po IT službách roste, do roku 2030 jí už bude 56 % v Asii. Asie přeskakuje některé etapy vývoje, od hotovosti se někde šlo bez platebních karet rovnou k e-peněženkám a digitálním bankám.

 

Asijské výzvy
Upevnění asijské pozice však závisí na reformě energetiky a obnovitelných zdrojích. Proto se již v Asii instalovalo 45 % obnovitelných zdrojů světa, zatímco v Evropě 25 % a v Severní Americe 16 %. Čína a Indie rostou v solární a větrné energii, Japonsko a Jižní Korea zase zkouší vodík. Rozvinutá Asie s Čínou čelí také stárnutí populace, ale zbytek Asie uvolní do roku 2040 dalších 412 milionů pracovních sil a místní zemědělské obyvatelstvo je velmi přizpůsobivé, na rozdíl od pouštních a pasteveckých imigrantů, které řeší Evropa.

 

Pracovní víza cizinců se nedávají snadno, zejména Čína pouští na pracovní trh, vedle potřebných základních a expertních sil, nejméně bakaláře s dvěma roky praxe v oboru, ve věku 18 – 60 let.

 

Břemeno chudoby

Problém chudoby sice přetrvává, ale příklad Číny, s hranicí extrémní chudoby do $ 2,3 na den, ukazuje rychlé zlepšení. V roce 1990 žilo pod hranicí bídy 750 milionů lidí, v roce 2000 49,8 % a v roce 2016 jen 0,5 % (7,5 milionu). V roce 2020 už byla extrémní chudoba v podstatě odstraněna.

 

Na druhé straně, přestože čínská střední třída už má přes 400 milionů lidí, GDP na hlavu tu v roce 2020 bylo jen $ 10.500, což je málo v porovnání se silným Německem (45.723), SAR Hongkongem (46.324), ale i s Českou republikou (22.762). Ukazuje to značné sociální břemeno.

 

Sloužit majoritě na úkor minorit?

V asijském modelu integrace do sebe politické centrum stále silně vtahuje periferie a sjednocuje stát. Hegemonické politické strany tu společnost stále bere za své.

 

Naopak v „postmoderní“ západní společnosti začíná rozvrat integrace periferií, drobení a dezorientace společnosti. Neustále vznikají „střediska odporu“ proti státní moci. Šíří se populismus, vzpoura „svobody“, „práv menšin“ a vzniká „kontrademokracie“, která bez mandátu omezuje zvolenou politickou moc. A tradiční politické strany se vytrácejí.

 

Čínská dominance

V nastupující Asii sílí Čína, s nárokem znovu sjednotit ztracená území. Historicky neexistující státní hranice se sjednávají teprve v posledním půlstoletí a přináší spory se sousedy, přirozeně nejvíce na moři. Jako ve většině asijských států i v Číně vnitřní integrace slouží většinové společnosti a více či méně potlačuje rozdílné menšiny (náboženské, etnické, sexuální atd.). Oba fenomény čínské integrace tak vytváří značné mezinárodní napětí.

 

V Asii je historicky odlišná zejména dlouhodobost plánování, vynucená přírodními podmínkami, velkými vzdálenostmi a početností velmi rozdílné populace. Čínské dynastie věky rozšiřovaly území, expanzivní byla poslední dynastie Čching (1644–1911). Po ovládnutí Číny včetně Tchaj-wanu (1683), dosadila do Lhasy místodržící ambany (1728) a ovládla i dnešní Sin-ťiang (1759). Územní zisky Čchingů se tak staly historickou součástí Číny. A územní ztráty z 19. století se Číně vracejí.

 

Vzestupy a pády impérií jsou historicky časté, Čína je ale zvláštní kontinuitou, Evropa zase rozdrobeností. Tím spíše se nyní Východ pozastavuje nad sebevražedným respektem Evropy k zájmům menšin víc než k osudu majoritní společnosti. Asie z vlastní zkušenosti soudí, že menšiny a přistěhovalci se obvykle integrují, až je k tomu stát donutí.

 

Euroasijská integrace

Současná asijská integrace je sebevědomá a sjednocuje trh, záhy s miliardami spotřebitelů „střední třídy“. Pro ně vznikají asijské globální značky a asijští technologičtí lídři inovací, dávající asijským trhům globální význam. Pokud Evropa nezačne spoluvytvářet euroasijský trh a místo vstupu do Asie se bude izolovat ideologickým mentorováním, jaké provádí Evropský parlament, bude to neblahé pro evropskou konkurenceschopnost a celou další hospodářskou soutěž.

 

Vít Vojta, sinolog

 

Zkrácený text byl 7.8.2021 publikován v deníku Mladá fronta DNES.