Autorská sebereflexe prvního českého překladu konfuciánského veledíla Mencius

Kniha Mencius byla společně s Konfuciovými Hovory, Velkým učením a Doktrínou středu zařazena během vlády Sungů mezi tzv. Čtyři knihy, jejichž znalost byla poté po dlouhá staletí ověřována u úřednických zkoušek. Obsahuje dialogy Mistra Menga, v latinizované podobě Mencia (372–289 př. n. l.), s různými postavami, včetně jeho žáků, ale také panovníků z období Válčících států, které se tento „putující filosof“ snažil přesvědčit k tomu, aby nastoupili cestu pravého krále v souladu s konfuciánskými principy lidskosti a správnosti. Nabízený kratičký text dává nahlédnout do zákulisí překladu a pokouší se být stručnou sebereflexí po necelém roce od jeho vydání.

 

Pozadí vzniku překladu

Překlad Mencia z klasické čínštiny s využitím rozsáhlého komentátorského aparátu čínského filologa Jang Po-ťüna (1909–1992) a dalších zdrojů vznikal pod odborným dohledem doc. Davida Uhra z Univerzity Palackého v návaznosti na komentovaný překlad třetího svazku, jenž tvořil korpus mé magisterské diplomové práce. Prvního svazku se přitom stejným způsobem a nedlouho přede mnou chopila kolegyně Aneta Roszyncová. Druhým lektorem mého překladu byl Mgr. Ondřej Vicher z Masarykovy univerzity v Brně.

 

Na samém počátku stála má dlouholetá fascinace klasickou čínštinou s její typickou hutností a také čínským znakovým písmem. Konkrétnější motivací a lákavou překladatelskou výzvou bylo, že Mencius byl poslední z výše zmíněných Čtyř knih, která ještě nebyla do češtiny v úplnosti převedena: v prostředí okolních slovanských jazyků bylo od roku 1977 k dispozici několik svazků ve slovenštině, jež do sbírky A riekol majster zařadila Marína Čarnogurská, a zhruba před třemi lety spatřil světlo světa graficky pěkně zpracovaný a bohatým poznámkovým a komentářovým aparátem vybavený polský překlad Małgorzaty Religy Mencjusz z wybranymi komentarzami. Úryvky z Mencia se samozřejmě sporadicky objevovaly v učebnicích, antologiích a jiných sinologických pracech, ale kompletní text v hezké knižní vazbě v českém prostředí dlouho chyběl.

 

Mencia má podle mě smysl číst, potažmo dávalo smysl zpřístupnit jej českojazyčnému čtenářstvu nejen proto, že už téměř tisíc let tvoří nedílnou součást konfuciánského kánonu, ale též proto, že se jeho (spolu-)autor jako jeden z vůbec prvních čínských myslitelů zabývá psychologickým ustrojením člověka (jeho přirozeností sing 性) a zvedl i výsostně „politologická“ témata spravedlivé vlády a náležité státosprávy, která snad nikdy nemohou úplně vyčpět a ztratit na aktuálnosti.

 

Kromě toho se Mistr Meng vyjadřuje i ke konkurenčním nekonfuciánským učením (resp. jeho představám o nich, pokud zapudíme myšlenku, že stanoviska filosofických oponentů přestavuje záměrně do podoby slaměných panáků), jež se snaží pečlivě vystavěnými argumenty vyvracet, přičemž nám o nich vystavuje alespoň útržkovité doklady. Věnuje se přitom i otázkám, které bychom dnes zařadili nejspíše do přihrádky politické ekonomie, pouští se do problematiky vzdělávání a také – čemuž se jako konfucián mohl jen stěží vyhnout – rozplétá složité předivo mezilidských vztahů.

 

Číňané Mencia znají (i elektrikář na stavbě bude mít nejspíš ponětí o tom, kdo to byl), řadí ho v konfuciánské hierarchii na druhé místo hned za Mistra Kchunga, tj. samotného Konfucia, a ačkoli si ho dnes ani oni většinou nezvládnou přečíst bez komentářů v moderní čínštině, Menciovo dílo a odkaz se řadí mezi dosud aktuální a živá východiska na pozadí jejich filosoficko-politického přemýšlení.

 

Pojmy Menciovské filosofie – přebrat či nepřebrat, toť oč tu běží!

Potenciál vzbudit jistou kontroverzi mívají především variantní překlady, což se týká i názvů titulů; jako příklad stačí jmenovat Konfuciovy Hovory vs. Sebrané výroky. Asi žádný český čtenář, tím méně překladatel čínské literatury, nemůže úplně zapřít vliv slavných postav české sinologie kalibru Jaroslava Průška či Oldřicha Krále. Se vší úctou k jejich práci však zastávám názor, že nemáme-li k dispozici vysoce přesný (a pokud možno i jednoslovný) překlad originálního pojmu, nemusí být úplně špatně, když se nové dílo od tradice odchýlí s tím výsledkem, že totéž slovo je v překladech různé provenience překládáno krapet odlišně. Zvláště když překlad vždy stárne rychleji než originál.

 

V kontextu konfuciánské filosofie tím narážím na výrazy jako žen 仁, li 禮, i 義, č’  智 apod. Platí-li tato hypotéza, pak významově blízké alternativy „lidskost“, „dobro“ a „humánnost“ mohou dohromady při správném navážení poskytnout lepší ponětí než kterýkoli jeden z těchto překladů výrazu žen 仁 samostatně. To samozřejmě s jistým nemalým rizikem předpokládá, že náročný čtenář neskončí s konfuciánstvím u jedné jediné knihy/jednoho překladu téhož díla a bude tyto vztahy aktivně promýšlet, čímž v něm vyraší mnohem komplexnější představa nejen o těchto základních pojmech. K tomu současně – možná ještě v daleko větší míře než solitérní četba – přispívají i debaty podobné té, jakou jsme vedli s dr. Fellnerem při příležitosti mé přednášky Menciovská paradigmata ve Všeradickém dvoře.

 

A tak podobně kupříkladu místo „čtyř výhonků“ s’ tuan 四端, jakkoli může jít o malebný a celkem ustálený převod, volím ve svém překladu Mencia „čtyři motivy“ (s explicitním upozorněním na variantní překlad), protože mi to krásně koresponduje s Menciem používanými slovesy „rozšiřovat/rozvíjet“ kchuo 擴, resp. „naplňovat“ čchung 充. „Motiv“ rozehrává nějaký děj, stojí na pozadí, u zdroje či na počátku tuan 端 konání a současně úzce souvisí s jeho motivací. Nic však není stoprocentní, protože naopak zase nenese ony (jsou zde však podstatné?) „biologické“ konotace… Podobně tu namísto velkolepé a všeobjímající „moudrosti“ stojí konkrétnější a lehce provokativní – ne nutně jen intuitivní, jak je dnes někdy chápán v užším psychologickém smyslu – „vhled“ č’  智, jehož motivem je „schopnost rozlišovat, co je a není tak“, tedy potenciální kapacita člověka pronikat blíže jádru situace a objektivně ji nahlížet. Originalita za každou cenu však samozřejmě nebyla záměrem.

 

Současně jsem se v rámci Mencia snažil celkem přísně dbát na konzistenci. Asi jedinou zásadnější výjimkou potvrzující toto pravidlo bylo srdce-mysl-nitro sin 心, kde jsem většinou – s vědomím, že čínské „srdce“ má současně schopnost myšlení i cítění a nepodřizuje se tedy „západní“ dualitě emocí a rozumu – překládal neutrálně jako „nitro“ s výjimkou případů, které celkem jednoznačně konotovaly citovost a kde se v češtině nabízela vhodná ustálená spojení (např. Z celého srdce).

 

Co bych udělal jinak?

Když si překlad Mencia pročítám s téměř třičtvrtěročním odstupem, samozřejmě mě napadá, že některé věci by šlo udělat jinak, případně – a to přiznám rovnou a bez mučení – zvládnout lépe. A teď nemám na mysli těch pár šotků, kteří si zlomyslně zařádili v mém textovém editoru. V prvé řadě bych dnes již patrně bez většího sebezapření skloňoval názvy Válčících států: „do Sungu“, „s Čchinem“ a podobně. Znělo by to o trochu více „česky“ a dle mého názoru by z toho čtenář mohl mít lepší dojem a plynulejší zážitek. Dospěl jsem k tomuto přesvědčení ve spojení s tím, jak se stále více nořím do textů Cuova podání Letopisů, Intrik Válčících států nebo i méně známých mingských románů jako Inaugurace a Kroniky států za Východních Čouů, kde se podobná toponyma neustále opakují, což v situaci absence skloňování dojem „nečeskosti“ ještě umocňuje.

 

Bylo jistě také možné Mencia lépe propojit s konkrétními pasážemi z těchto děl, která často čítají až tisíce stran textu, resp. statisíce sinogramů. Možná bych si mohl i více zaveršovat v úryvcích z Knihy písní a nevyužitou příležitost spatřuji i v tom, že by si Mencius zřejmě zasloužil mapu lokací. O takové mapě jsem sice uvažoval už před vydáním, ale nakonec zvítězilo pragmatické stanovisko, že mimo názvů samotných Válčících států zde místní názvy plní spíše vedlejší role a komplexnější grafika by celou knihu neúměrně prodražila. Ale ačkoli v díle Mencius nenacházíme mnoho slavných bitev a už vůbec ne nějaké geografické zajímavosti, jako tomu je například ve Třech říších, Pátrání po věcech nadpřirozených nebo ještě více v Klasické knize hor a moří, mapička třeba na vnitřní straně obálky by prostě a jednoduše byla hezká.

 

Potom už zbývají otázky řekněme preferenční: jak vyvážit (potenciálně snad nekonečný) úvod a objem poznámek pod čarou v poměru k (v podstatě pořád docela stručnému a hutnému) hlavnímu textu? V době internetové jsem si dovolil komentáře omezit na nejnutnější minimum s tím, že zvídavější čtenář si vše poměrně jednoduše dohledá buď v odkazované literatuře nebo právě na webu. K postavám a dalším reáliím tak uvádím jen ty nejzákladnější údaje; nemělo smysl exhibovat a „opisovat“ například z výtečné encyklopedie Konfuciánství od počátků do současnosti, jejímuž autorovi Vladimíru Liščákovi tímto skládám hold.

 

Stojím si i za volbou české transkripce a také věřím, že Mencius snad bude čitelný i bez věrného doprovodu takových Ču Siho komentářů, které jsou sice na mnoha místech velmi svůdné, ale místy z nich cítím šroubovanou snahu „napasovat“ Menciovo myšlení na filosofický rámec světa Sungů, který od vzniku knihy dělí téměř jedno a půl tisíciletí. Małgorzata Religa si tu práci dala (její překlad má také téměř dvakrát tolik hustě popsaných stran, přestože zařadila „jen“ vybrané komentáře) a díky tomu ti z nás, nadaní alespoň pasivní znalostí polštiny, mohou o něco lépe nahlédnout, jak se s originálním textem v průběhu dlouhých let pracovalo a interpretačně nakládalo.

 

Závěr

Domnívám se, že každý překlad – a o to více převod tak těžké filosofické (najdou se i tací, kteří tvrdí, že místy až ezoterické – viz pasáže o naciťování původní dobré lidské přirozenosti nebo návratu k ní) knihy, jakou Mencius bezesporu je, do tak vzdáleného jazyka – je vlastně svého druhu hypotézou. Ta může být „potvrzena“, nebo naopak zčásti či úplně vyvrácena dalšími, přesnějšími a povedenějšími překladatelskými počiny.

 

Překladatel se navíc prací na každém dalším textu posouvá nejen ve svém poznání, porozumění a chápání zdrojového i cílového jazyka a předmětného textu, ale v lepším případě též i jiných souvisejících děl a jejich širších kontextů, přičemž v situaci ideální současně nabývá cenných poznatků a zkušeností i prostřednictvím (nejlépe konstruktivně kritických) recenzí či komentářů ke své vlastní práci. Je to svého druhu cesta, jejímiž mílníky jsou jednotlivé přeložené texty, k nimž je možné se v určitých bodech znovu vracet, odkazovat na ně v diskusi, nebo je prostě minout a jít dále.

 

Doporučení „mluviti stříbro, mlčeti zlato“ snad ale není platné absolutně, neboť i sebereflexe má stejně jako každý „hotový“ překlad sám svá omezení. Kniha je vydána, kůže je na trhu; pokud se mi navíc na těchto virtuálních stránkách podařilo oživit, podstrčit či popostrčit alespoň pár témat k Menciovské debatě v prostředí české (československé?) sinologie, pak má snaha nebyla úplně marná.

 

Ivo Pajorek, sinolog a lingvista