V Kočinčíně také často pijí víno, aneb o prvním díle české sinologie

Třeba Václav Rodomil (1792–1861). Jakkoli ten se zapsal víc přes daleko známějšího Edgara Allana Poea. V roce 1831 publikoval povídku, možná rovnou novelu Železná košile, jeden z prvních textů českého romantismu té nejvyšší, tedy máchovské jakosti. Příběh vězně odsouzeného k smrti ve stavbě, která se architektonicky průběžně přenastavuje a svému zajatci neslitovně ukrajuje z životního prostoru. Poe napsal svou „Jámu a kyvadlo“ až o jedenáct let později. Krameria samozřejmě neznal; překlad do angličtiny neexistoval a česky Poe neuměl. Námětová shoda je daná spíš už tehdy překvapivě globální rotací jistých motivů z bájí a legend. A navíc tenhle Kramerius není pro naše vyprávění tím prvním.

Tím je jeho otec Václav Matěj Kramerius (1753–1808), novinář a vydavatel. Průkopník na všecky strany: vítězství utržil jak svými Krameriusovými c. k. Pražskými poštovskými novinami, tak nakladatelským podnikem Česká expedice; první založil v roce velké francouzské revoluce, druhý o rok později. Jenže ani to není důvod, proč tohle všecko píšeme. Tím je knížka z Krameriovy pozůstalosti, vydaná 1810, tedy dva roky po jeho smrti.

Ten víc než dvousetstránkový titul se jmenuje Způsoby, mrawy a mjněnj Činů a Kochin-Činů s podotknutjm zemského řízenj a náboženstwj gegich. Je to stará kniha, a tudíž i stará čeština, navíc psaná kurentem; tehdejší „w“ je dneska „v“, „j“ je „í“ a „g“ je „j“. Činové jsou pak Číňané a Kochin-Činové Vietnamci. (Aby bylo jasno: Kočinčína říkali Vietnamu Číňani, Malajci a taky Portugalci. Poté, co se Kočinčína stala francouzskou kolonií, zahrnovala území dnešního jižního Vietnamu; centrum měla v Saigonu.)

Kramerius si terén pro tuhle knížku připravoval vlastně celou svou novinářsko-vydavatelskou kariéru. Hlavně ve svých buditelsko-osvětových novinách, kde frekventoval četné naučné přílohy, třeba kulturní, ekonomickou, dějepisnou – a zeměpisnou. Některé zprávy psal Kramerius pro noviny sám, jiné překládal ze zahraničních zdrojů, hlavně těch německojazyčných, ale využíval taky služeb několika dopisovatelů. Právě odtud zřejmě pobral hlavní část podkladového materiálu pro svůj posmrtný spisek o Činech a Kochin-Činech.

Ta kniha je sice kompilát, ale v dějinách české sinologie první svého druhu. Nadšenecký, nicméně trochu zapomenutý. Třeba Lexikon české literatury tu položku v rozsáhlém hesle věnovaném Krameriovi eviduje, ale jinak k tomu neuvádí vůbec nic. Kniha přitom začíná napínavě, kapitolou „o Číně vesměs, o jejím ložeponí [?], rozdělení, zemské správě, právách, pokutách, císařských důchodích atd.“ V dalších kapitolách se mluví o povětrnosti nebo obzvláštních zvířatech; chování Číňanů při návštěvách, svatbách, pohřbech; hvězdářském umění, hudbě, knihtisku a mudrctví; a samozřejmě o náboženství.

Na Vietnam přijde řeč v poslední třetině. Diskutují se tu mimo jiné vybrané nápoje: „Thé sice jest jich obyčejný nápoj, přece však pijí také často víno, jenž na jistý způsob z rýže dělají, avšak velikou má rozdílnost, od jedení samé rejže, a to se takto stává: tato rejže s mnohými jinými věcmi, kteréž tam přicházejí, nechá se 30 dní ve vodě nabobtnat, potom se vaří, až se jako v várku obrátí, a tu nahoře dostává lehkou pěnu, jakož se při mladém vínu děje, pod kteroužto pěnou jest pravé a samé víno…“

Ten text stárnutím dozrál. Jako to víno. Možná cestou napříč staletím poztrácel svou zasvětitelskou, dokumentární hodnotu, ale rozhodně získal silnou hodnotu literární – včetně jedinečně zabarvené komiky. Když nedávno vyšly v modernizované verzi Krameriovy Dva indické „cestopisy“ (2019), kde autor pojednal Indický subkontinent a Srí Lanku, a znovu jako první v česky psaných dějinách – proč nevydat taky jeho studii o Činech a Kochin-Činech? Mohl by to být skvělý čin!

Radim Kopáč, literární kritik a pedagog