Vzniká "muslimské NATO"? Byl by to bezpečnostní gamechanger, nebo cesta ke světové válce?

Situace v Hormuzském průlivu se dostala do slepé uličky. Nikdo už asi nebere vážně optimistická slova amerického prezidenta o tom, že je dohoda již na spadnutí. Ze stolu takto již spadla mnohokrát a je velmi pravděpodobné, že se tak stane i nyní. Požadavky obou stran se zásadně liší. Jediné, na čem je možné se shodnout, je zamezení íránskému vojenskému jadernému programu prostřednictvím přísnější mezinárodní kontroly a jeho zmrazení bez časového omezení, jaké obsahovala předchozí dohoda. Výměnou za to však Írán logicky požaduje uvolnění v zahraničí zmrazených finančních prostředků, zrušení sankcí a možnost vybírat poplatky za průjezd Hormuzským průlivem. Takovou dohodu USA rozhodně neakceptují, protože by se jednalo o jasnou prohru.

 

I kdyby přece jen k dohodě mezi USA a Íránem došlo, nebude s ní za podobných podmínek souhlasit Izrael. Stačí, aby pokračoval v útocích na Libanon, a Írán bude muset ve válce pokračovat. Úvahy, že se Írán výměnou za dohodu vzdá hnutí Hizballáh, jsou velmi naivní – ztratil by tím tvář i silné a potřebné spojence. Zůstal by pak úplně sám. USA evidentně nejsou schopny Izrael zastavit. S pokračováním války, a to i za cenu ztrát, souhlasí také opozice a velká část izraelské společnosti. Chtějí problém vyřešit jednou provždy, ať to stojí cokoliv. Americký Kongres s republikánskou většinou schválil výdaje na válku s Íránem ve výši 1,15 bilionu dolarů. Tím má americká administrativa zajištěné zdroje k pokračování války na velmi dlouhé období. Zdá se, že se Republikáni připravují i na možnost prohry v podzimních doplňovacích volbách a počítají se ztrátou většiny. S touto částkou však hodně dlouho nebudou potřebovat Kongres ani Senát žádat o schválení dalších výdajů.

 

Pokračování války a další útoky na zemi donutí Írán k útokům na americké základny v regionu. Pokud USA opět zasáhnou civilní íránskou infrastrukturu, včetně zásobáren vody a odsolovacích zařízení, provede Írán totéž zemím v regionu. Pro tyto země to však může být fatální. Již nemohou spoléhat na americké vojenské základny na svém území, které je nejen nedokázaly ochránit, ale staly se de facto problémem. Nemohou si však dovolit požádat USA o odchod a ustoupit Íránu – tím by ukázaly slabost a následná americká odvetná opatření by pro ně byla rovněž velmi tvrdá. Stejně tak nemohou americkému tlaku úplně ustoupit a za této situace podepisovat další dohody a navazovat diplomatické vztahy s Izraelem. Ocitly se tak ve velmi složité situaci, ze které se těžko hledá východisko.

 

Země regionu proto začínají hledat vlastní, nezávislá řešení. Chtějí se připravit na stav, kdy jednoho dne USA region opustí, a ony budou stát proti ohromné síle Íránu – včetně jeho spojenců Hizballáhu v Libanonu, Húthíjů v Jemenu a šíitských milicí v Iráku – na jedné straně, a malému, ale vojensky velmi silnému Izraeli na straně druhé. Začínají si proto vytvářet vlastní koalice a obranné pakty.

 

Pakt Saúdská Arábie–Pákistán–Turecko

Obranný pakt těchto tří zemí byl oficiálně zpečetěn teprve nedávno. Jeho zárodky však postupně vznikaly již delší dobu. Loni podepsala Saúdská Arábie vzájemnou obrannou dohodu s Pákistánem a Pákistán do Saúdské Arábie vyslal své vojáky. Jednalo se spíše o symbolický krok než o pakt. Již tenkrát se hovořilo o možnosti přizvání Turecka, to však všichni odmítali. Pákistán začal Saúdské Arábii dodávat více zbraní – jak vlastní výroby, tak čínského původu.

 

Turecko je vzhledem ke své velké, dobře vycvičené a vyzbrojené armádě významným hráčem. Má navíc značně vyspělý obranný průmysl a postupně se mu daří zbavovat závislosti na zahraničních dovozech. Pro Saúdskou Arábii se jedná o cenného partnera, protože zde nehrozí vypnutí vojenských systémů ani uvalení sankcí omezujících přístup k náhradním dílům. Turecko zároveň potřebuje finanční prostředky, které může Saúdská Arábie poskytnout. Ne náhodou se Turecko hned po Číně stalo druhým největším vystavovatelem na veletrhu vojenské techniky World Defense Show v Rijádu na začátku letošního roku. Saúdská Arábie se tak zbaví závislosti na nespolehlivých západních dodavatelích, kteří mohou kdykoli uvalit sankce a dostat její obranu do potíží. Vztahy Pákistánu a Turecka jsou přitom rovněž velmi pevné.

 

Je ovšem nutné si uvědomit, že se nejedná o jakési nové muslimské NATO. Není to stejná organizace a nemá stejná pravidla, včetně pověstného článku 5. Srovnání je spíše symbolické. Účast Turecka jakožto člena NATO také neznamená jeho automatické vtažení do války. I pokud by Turecko v rámci pomoci Saúdské Arábii do nějakého otevřeného konfliktu vstoupilo a bylo napadeno jinou zemí, článek 5 NATO se tím automaticky neaktivuje. Turecko bylo přítomno ve válce v Sýrii a teroristické útoky PKK na svém území prohlásilo za napadení – ani tehdy však článek 5 aktivován nebyl a Turecko se muselo s konfliktem vypořádat samo. To samé by se pravděpodobně stalo i nyní.

 

Není navíc úplně jasné, jak bude pakt fungovat v praxi. Prohlášení o obraně, dodávky vojenského materiálu a vyslání vojáků do Saúdské Arábie se dá snadno zařídit. Pákistán dokonce nabídl pomoc proti jemenským Húthíjům. Je ovšem velkou otázkou, zda je připraven opravdu poslat své vojáky do Jemenu, kde si všichni předtím vylámali zuby. Totéž se dá říct o Turecku. Obě země mají hranici s Íránem. Budou ochotny vstoupit do přímého vojenského konfliktu s Íránem, pokud ten v reakci na americké útoky zasáhne civilní infrastrukturu v Saúdské Arábii? O představě možného konfliktu s Izraelem ani nemluvě. To vše prověří teprve čas.

 

Pakt SAE–Indie–Izrael–Egypt

Spojené arabské emiráty byly jedním z prvních signatářů Abrahamovských dohod a dobré vztahy s Izraelem nenarušila ani současná válka. Izrael dokonce dodává SAE vojenský materiál a poskytl jim systémy protivzdušné obrany, když to USA nebyly schopny zajistit. Izrael také stále více upevňuje vztahy s Indií – ta se dlouhá léta snažila zůstat neutrální a nevstupovat do žádných konfliktů, v posledním období však stále více posiluje vazbu na Izrael. Získává tím cenné know-how a přístup k vyspělým izraelským technologiím, včetně vojenských. Pro Izrael se zase jedná o silného spojence a prostor pro výrobu obranného průmyslu.

 

Stejně jako Pákistán vyslal své vojáky do Saúdské Arábie, vyslal Egypt své vojáky do SAE. I zde se jedná o vzájemnou výhodnost: Egypt i Pákistán potřebují finanční pomoc, kterou tímto získají. Výměnou za to zajistí zemím Zálivu alespoň symbolickou ochranu. Je otázkou, zda jsou egyptští vojáci připraveni SAE skutečně bránit a vstoupit do konfliktu s Íránem. Zatím se neví, kdo stál za útokem na americké lodě u egyptského pobřeží přepravující zkapalněný plyn. Nelze však vyloučit, že šlo o varování Egyptu ze strany íránských spojenců v regionu – pravděpodobně Húthíjů –, aby si dobře rozmyslel, jak bude postupovat dál.

 

Je třeba nezapomínat ani na Řecko, které s Izraelem pojí strategické partnerství a vztahy obou zemí, včetně těch vojenských, se stále upevňují. Řecko kupuje stále více izraelské vojenské techniky a buduje na ní svůj systém protivzdušné obrany. Posiluje i vztahy s Indií. Pravděpodobnost zatažení NATO přes Řecko do regionální války je však ještě nižší než v případě Turecka.

 

Na rozdíl od paktu Saúdská Arábie–Turecko–Pákistán zde nebyla uzavřena žádná společná dohoda a pravděpodobně ani nebude. Jedná se spíše o několik navzájem odlišných bilaterálních dohod. Egypt má sice s Izraelem navázány diplomatické vztahy, ale je velmi nepravděpodobné, že by šel kvůli Izraeli do války s jinými zeměmi. Podobně nepůjde do konfliktu s Pákistánem kvůli Indii.

 

Je třeba rovněž pamatovat na obranné dohody Turecka a Kataru a na přítomnost turecké vojenské základny na katarském území. Zdá se, že se Írán a Omán blíží dohodě o budoucnosti a společné správě Hormuzského průlivu. Pokud k dohodě dojde a bude znamenat možnost vybírání poplatků ze strany Íránu, nelíbí se to dalším zemím regionu, Izraeli ani USA. Je otázkou, co pak USA udělají – a zda opět, jako již dříve, nedonutí Omán od podobné dohody odstoupit.

 

Důsledky pro region

Zatím se dá těžko předvídat, jak tyto pakty a dohody situaci v regionu ovlivní a zda jde spíše o formální smlouvy bez většího dopadu na další vývoj, nebo naopak mohou region zatáhnout do většího konfliktu.

 

Pokud Pákistán a Turecko vstoupí do války v Jemenu proti Húthíjům, bude to pro ně znamenat velké problémy. Írán může začít více aktivizovat šíitskou menšinu v Pákistánu. Indie v posledním období zlepšila vztahy s afghánskými Táleby, a z těchto původně tradičních spojenců Pákistánu se stal jejich nepřítel. Hrozí proto rozšíření konfliktu až k Afghánistánu. V případě jakékoli přímé akce Pákistánu nebo Turecka proti Íránu je třeba mít na paměti, že obě země s Íránem sousedí. Turecko má navíc hranici s Irákem, kde jsou velmi silné proíránské milice. Hrozí tím zatažení Iráku do konfliktu. Za takového stavu je velmi nepravděpodobné, že by Sýrie zůstala stranou – mohla by opět upadnout do občanské války. Stabilitu v Libanonu se daří udržet jen silou vůle. I zde hrozí obnovení občanské války.

 

Neměli bychom zapomínat na rivalitu mezi Saúdskou Arábií a SAE a snahu obou zemí stát se velkými regionálními hráči. Svůj účet si vyřizují v Jemenu, kde Saúdská Arábie podporuje oficiálně uznávanou vládu, zatímco SAE jihojemenská separatistická hnutí. V Súdánu podporuje Saúdská Arábie vládu v Chartúmu, zatímco SAE opoziční Jednotky rychlého nasazení. Saúdská Arábie, Turecko a další země stojí za somálskou vládou v Mogadišu, zatímco SAE podporují Somaliland a jeho nezávislost – stejně jako Izrael. Různé zájmy se projevují i v přístupu těchto zemí k Libyi. Hrozí proto rozšíření konfliktu na sever Afriky.

 

Začínají se objevovat konspirační teorie, že se jedná o dlouhodobý plán Izraele na likvidaci veškerého potenciálního nebezpečí a tím všech velkých hráčů v regionu. Svou logiku by to mělo. V muslimském světě jsou často slyšet hlasy tvrdící, že i když se nyní podepíší Abrahamovské dohody a naváží diplomatické vztahy s Izraelem, jde o záležitost dočasnou. Až budou země v regionu silnější, jednoho dne se vrátí k myšlence likvidace tohoto státu. Stačí sledovat, jak se státy v regionu stále více vyzbrojují a získávají stále modernější vojenské technologie. Po Pákistánu budou mít o jaderné technologie zájem i další – a zcela určitě ne pouze pro mírové využití. Je těžké posoudit, zda Írán opravdu nikdy nebude usilovat o jejich vojenské využití. Pokud by je získal, bude je chtít Saúdská Arábie, SAE, Egypt, Turecko a další země. Tím se situace zcela vymkne kontrole.

 

Všichni byli překvapeni vojenskou silou a ohromným arzenálem, kterým Írán disponuje. I bez jaderných zbraní se jedná o velmi silného hráče a takových hráčů bude v regionu přibývat. Pokud se však dostanou do vzájemných a vleklých konfliktů, nebudou tyto země schopny se dál rozvíjet. Destabilizace a chaos zabrání dalšímu růstu. Pokud se budou lokální konflikty šířit, postupně se pozornost odvrátí od války s Íránem a další americká administrativa se z regionu stáhne, jak USA učinily i jinde v minulosti. Region tím upadne do vlastního chaosu a zůstane v něm jediný silný hráč – Izrael. Tato teorie má svou logiku a do určité míry je pochopitelná. Co je na ní pravdy – zda alespoň něco, nebo vůbec nic –, je velkou otázkou. Je rovněž naivní si myslet, že pokud celý region upadne do válek a chaosu, bude Izrael nerušeně fungovat dál. V takovém případě se z něho pro mnoho zemí a jejich obyvatel stane hlavní nepřítel. Je otázkou, co je pro Izrael horší: zda snaha o dohody a stabilitu v regionu, i s rizikem, že se ze strany těchto zemí jedná jen o dočasnou záležitost, nebo naopak chaos a zmatek, i s rizikem, že bude Izrael nakonec označen za největšího viníka všeho. Volba je to velmi těžká. Ne za vším musí nutně někdo stát.

 

Důsledky pro celý svět a možné scénáře

Překvapivé je mlčení světa a nulová reakce na výše zmíněné dohody a pakty. Jedinou reakcí je celkem logická kritika ze strany Íránu.

 

V tuto chvíli se bohužel nezdá, že by se válka blížila ke konci. Spíše to vypadá, že máme před sebou dlouhý a těžký konflikt. Země regionu se obávají o svou bezpečnost a ztratily důvěru ve schopnost USA je ochránit. Obecně počítají s tím, že se USA z regionu jednoho dne stáhnou. Evropa je pro ně již dnes bezvýznamná. Vytvářejí proto vlastní obranné pakty a různé dvoustranné dohody. Je otázkou, do jaké míry budou tyto dohody funkční a zda jim pomohou v obraně.

 

Riziko rozšíření konfliktu stále roste. Hrozí několik lokálních konfliktů najednou, které se mohou přelít v absolutní chaos a nestabilitu celého regionu. Ať už za tím stojí něčí plán nebo přirozený vývoj, je to tak či onak nebezpečné. Pokud by k tomu opravdu došlo, bude to znamenat nejen zdražení pohonných hmot, mnoha surovin a hnojiv, ale také přeříznutí další obchodní trasy. Po přerušení trasy přes Rusko a Ukrajinu by šlo o další část světa. Svět se tak bude dělit na menší a částečně uzavřené celky. Obchod i doprava mezi nimi bude stále dražší a tedy méně využívaná. Způsobí to velkou ekonomickou krizi nejen v Evropě, ale také v mnoha zemích Asie a Afriky.

 

Takový chaos a destabilizace spolu s ekonomickou krizí vyvolají obrovské migrační tlaky. Před branami Evropy pak nebudou stát desetitisíce, ale desítky a stovky milionů uprchlíků, s čímž si starý kontinent jen velmi těžko poradí.

 

Pokud je pravda, že mají USA nedostatek interceptorů a některých typů střel a zbraňových systémů, může situace snadno podnítit Čínu k tlaku na Tchaj-wan. Je ovšem třeba nezapomínat na současnou japonskou zahraniční politiku. Pokud by japonská vláda myslela svá slova vážně, přispěchala Tchaj-wanu na pomoc a přidaly by se třeba i Filipíny, může z toho vzniknout velký konflikt.

 

Je rovněž dobré, že se zatím podařilo zabránit konfliktu mezi Íránem a Ukrajinou. Opak by znamenal rozšíření konfliktu a propojení války na Ukrajině s válkou v Hormuzském průlivu.

 

Zatím se stranou drží Ázerbájdžán, který je ovšem významným spojencem Izraele. Pokud by byl zatažen do války, obnoví se napětí mezi ním a Arménií – ta má s Íránem historicky dobré vztahy – a do bojů by mohlo vstoupit i Turecko a další státy.

 

Existuje velké nebezpečí rozšíření konfliktu a propojení různých tenzí po celém světě. Teoreticky hrozí, že tyto konflikty přerostou v konflikt světový. Doufejme však, že se tak nestane.

 

Všechny tyto hrozby je třeba brát vážně a vždy přemýšlet o důsledcích svých kroků. Doufejme, že jde jen o příliš černé scénáře, které se takto nikdy nenaplní. Svět stál od druhé světové války již mnohokrát na prahu nové světové války, včetně hrozby války jaderné. Zatím se vždy podařilo třetí světovou válku odvrátit. Věřme, že se tak stane i nyní.

 

Tomáš Strnad, expert na Blízký a Střední východ

 

Foto: Unsplash.com/Çağlar Oskay