Válka o nadvládu nad vodami Pacifiku

Válka o nadvládu nad vodami Pacifiku
28 / 10 / 2020 Pavel Zvolánek

V prvním článku jsme otevřeli téma největší námořní bitvy v historii. Ta se odehrála v Leytském zálivu na Filipínách od 23. do 26. října 1944. Do bojů se zapojilo více než dvě stě tisíc mužů a japonské porážce nezabránilo ani první nasazení sebevražedných kamikaze. Japonsko tu oslabilo své námořní síly natolik, že již nebylo schopné ovlivnit válku v Tichomoří. V druhém článku nás publicista Pavel Zvolánek zavede do momentu, kdy se japonské síly snaží zvrátit běh války na svou stranu. K tomu vůbec poprvé systematicky využijí i sebevražedných letounů kamikaze.

Japonská flotila vyplula ze dvou směrů. Dva svazy vyrazily od jihu z brunejského pobřeží, velení střední skupiny bylo svěřeno viceadmirálu Kuritovi, na velitelském můstku jižní flotily se na svoji poslední plavbu vydal viceadmirál Nišimura. Další dva úderné svazy postupovaly od severu, hlavní úloha zde připadla viceadmirálu Ozawovi, který měl se svými letadlovými loděmi vylákat nepřítele a otevřít tak cestu pro Kuritu a Nišimuru. Ve světě japonské admirality, ovlivněné samurajským kodexem, nehrálo zásadní roli, že Ozawova flotila bude obětována jako návnada.

 

Jižní útočná síla se protáhla kolem filipínského ostrova Palawan a obrátila se k východu, k Leytskému zálivu. Oba svazy pluly různými cestami, ale do cíle měly dorazit současně. V ranních hodinách 23. října došlo k prvnímu střetnutí, když na skupinu narazily dvě americké ponorky. Po zásahu torpédy šly ke dnu těžké křižníky Maja a Atago, z jehož paluby se zachránil admirál Kurita, který tak mohl pokračovat dál ve své misi a v Sibuyanském moři převzít rozkaz vrhnout všechny síly do útoku, ve víře v boží pomoc. Americké vítězství u Palawanu mohlo být ještě výraznější, ale jedna z ponorek uvázla na mělčině a její posádka ji musela opustit. To však byl jenom prolog k následující bojům, které se strhly na čtyřech místech – v Sibuyanském moři, Surigaoském průlivu, u ostrova Samar a mysu Engaño.

 

Japonci a žraloci

V Sibuaynském moři se stále postupující Kurita stal terčem amerických bombardérů, startujících z letadlových lodí. Po celý den musel odolávat postupně pěti leteckým vlnám, bez jakékoliv podpory ze strany vlastních vzdušných sil. Intenzivní bombardování poškodilo i obří Musaši, které hrozilo potopení a musela dosednout na mělčinu. Přes všechny ztráty však byl Kurita  nadále odhodlaný splnit rozkaz, vyvedl své loďstvo do bezpečí a se setměním opět vyrazil k Leytskému průlivu, aniž měl jasnou představu o nepříteli i o pohybu ostatních japonských svazů.

 

Podle předpokladu podle měl Kurita do Leytského zálivu dorazit ráno 25. října, přibližně ve stejnou dobu jako viceadmirál Nišimura, který chtěl k cíli proniknout Surigaoským průlivem. To se mu však nepodařilo. Jeho skupina se ocitla na dostřel amerických křižníků. Pod palbou se převrátila a klesla ke dnu vlajková loď Jamašito a s ní zahynul i její velitel. Přežila jen hrstka posádky, část z nich vylovila americká plavidla, dalším se podařilo doplavat až ke břehům, kde skončili pod noži filipínských odbojářů. O urputnosti bojů svědčí i to, že torpédoborec Asagumo pálil ještě ve chvíli, kdy mizel pod hladinou. Během bitvy v Surigaoském průlivu se Američanům podařilo provést jedno z nejúspěšnějších zapojení torpedoborců v Tichomoří, když na vzdálenost osmi kilometrů zasypali blížícího se nepřítele torpédy, která zasáhla pět japonských lodí, z nichž tři potopila.

 

Z celé japonské flotily se tak Leytskému zálivu nejblíže ocitlo loďstvo viceadmirála Kurity, kterému se otevírala možnost napadnout invazní vojska. U ostrova Samar, ležícího v těsném sousedství severně od Leyte, se Kuritova flotila dostala na dohled amerických letadlových lodí, převážejících okolo třiceti letounů používaných k obraně spojeneckých jednotek. 

 

Posádka amerického torpédoborce Samuel B. Roberts se dozvěděla, že přesila protivníka je natolik zdrcující, že není naděje na přežití a nezbývá než se pokusit způsobit nepříteli co největší ztráty. Polovina z celé posádky zahynula poté, co je zasáhly japonské granáty. Ještě hůře dopadl torpédoborec Johnson, který ztratil stoosmdesát mužů, část z nich během bojů zemřela na palubě, ostatní vykrváceli v moři nebo je sežrali žraloci. Hold odvaze těmto mužům vzdal i velitel jedné z japonských lodí, který salutoval ve chvíli, kdy torpédoborec mizel pod hladinou.

 

Sebevražedný boj, který Johnson svedl s japonskou přesilou, však zachránil letadlové lodě, piloti dokázali odstartovat z paluby a zapojili se do bitvy a poté, co jim docházelo palivo, přistávali na Leyte. Kuritovi scházelo do Leytského zálivu necelých padesát mil, a přestože měl stále dostatek sil a vybavení, do svého cíle nedorazil.  Během manévrování v oblacích kouřové clony Japonci ztratili ponětí o postavení nepřítele a jejich velitel dal přednost záchraně svých lodí před smrtí ve službách císaře. 

 

Měnit jméno se nevyplácí

Zvrat ve vývoji bitvy nepřineslo ani nasazení kamikaze, kteří poprvé udeřili 25. října. Během náletu na letadlovou lod Santee jen shodou okolností nedošlo ke zničujícímu výbuchu, ale sebevražedný útok zaplatilo životem šestnáct členů posádky. V krátké době bylo jasné, že protivník sáhl k nové, dosud nepoužívané taktice.

 

První sebevražedná vlna dorazila pod vedením poručíka Jukia Sekiho, který sám údajně zasadil rozhodující úder lodi St. Lo, jenž se společně se 141 členy posádky potopila během dvaatřiceti minut. Naplnila se tak pověra, varující před smůlou provázející loď, která si změní jméno. A St. Lo byla nedávno přejmenována z původního Midway. Záchranné operace ztěžovaly letecké útoky i moře plné žraloků. Námořníci se sice ve vodě snažili semknout do kruhu a zahnat nebezpečí hlukem, ale ne vždy se jim to podařilo. Po potopení letadlové lodi Gambier Bay, zasažené nepřítelem sedmadvacetkrát, zabili žraloci desítky mužů. Z heroických příběhů, odehrávajících se poblíž Leyte, vyčnívá postava poručíka Buderuse, který přenechal své místo na přeplněném záchranném voru svým spolubojovníkům a následně ho v moři roztrhal velký žralok.

 

 

Poslední z bitev se strhla u mysu Engaño, kde severnímu japonskému svazu vyrazil vstříc admirál Halsey s touhou využít příležitosti ke zničení nepřátelského loďstva a rozptýlit tak kritiku z předchozích bojů, kdy i těžce poškozené japonské lodě dokázaly uniknout. Admirálově temperamentu odpovídal agresivní způsob boje a zásada, že nejlepší obranou je útok. Když   jednou zaslechl nekódovanou japonskou zprávu, tázající se, kde se nachází nepřítel, obrátil se Halsey na svého poradce se slovy: pošlete jim naše souřadnice.

 

O zasazení smrtelného úderu nepříteli prý Halsey snil už jako kadet, u mysu Engaño se svému přání ocitl na dosah. Nepřítele napadlo až dvě stě amerických letounů a pod jejich údery šla ke dnu i Zukaiku, poslední z šesti velkých japonských letadlových lodí, zapojených do útoku na Pearl Harbour.

 

Halsey však přecenil japonskou hrozbu přicházející ze severu a svým postupem odkryl přístup k Leytskému zálivu silám Kurity. To znepokojilo i admirála Nimitze, který zcela mimořádně vstoupil do vedení operací prostřednictvím depeše, jež Halseyho rozzuřila. Celá vypjatá situace byla přitom způsobena nedorozuměním, když k dotazu o poloze 34. svazu byl připojen obvyklý dodatek, který sám o sobě nedával smysl a měl pouze sloužit ke zmatení nepřítele. Větu o tom, že celý svět se dívá, považoval Halsey za natolik silnou urážku, že v záchvatu vzteku strhnul svoji čepici a mrštil jí na zem. Namísto likvidace nepřítele tak Halsey musel urychleně vyslat pomoc k Leytskému zálivu. Po válce toto rozhodnutí označil za chybu.

 

Přes všechny chyby…

Přesto bitva v Leytském zálivu skončila jasným vítězstvím spojeneckých sil. Japoncům se nepodařilo zničit invazní armádu, která zahájila osvobozování Filipín. Během bojů americká a australská vojska ztratila sedm válečných lodí a 200 letadel, Japonsko přišlo o 26 lodí a 500 letadel. Lidské ztráty dosáhly u spojeneckých jednotek 3000 mužů, v japonských řadách zahynulo 10 500 mužů.

 

Japonské námořnictvo dovedly k porážce chyby v plánování, špatná koordinace a nedostatečná výměna informací. Mezi veliteli dvou svazků Šimou a Nišimurou panovaly dokonce tak špatné vztahy, že spolu ani nekomunikovali.

 

Zmatky však provázely i vítěze, kteří jen shodou náhod nezaplatili za invazi mnohem více.  Nekoordinovanost postupu způsobovalo především to, že lodě působící ve stejných vodách a ve stejné bitvě podléhaly dvojímu velení, admirálu Nimitzovi a generálu MacArthurovi a jejich vzájemná rivalita tak ovlivňovala průběh celé operace. Přes všechny chyby mohly po ukončení bojů v Leytském zálivu vyjít americké noviny s titulky oznamujícími, že hlavní síly japonského loďstva byly zničeny.

 

Válka o nadvládu nad vodami Pacifiku byla rozhodnuta.

 

Pavel Zvolánek, novinář, průvodce a cestovatel, žijící v Indonésii