Pět set let od krvavého dobrodružství první plavby kolem světa

Pět set let od krvavého dobrodružství první plavby kolem světa
27 / 4 / 2021 Pavel Zvolánek

Mactan je malý filipínský ostrov ležící v sousedství mnohem většího a známějšího Cebu. Před pěti sty lety se zde však psaly dějiny, protože právě v těchto místech vyhasl život mořeplavce a objevitele Ferdinanda Magellana. Hrstka mužů z jeho posádky poté dokončila jedno z největších námořních dobrodružství všech dob: jako první dokázali obeplout celou zeměkouli.

 

Ferdinand Magellan (Fernão de Magalhães) se narodil někdy kolem roku 1480 v severním Portugalsku. V portugalských službách se účastnil bojů v Indii a Malajsii, kde se v roce 1511 podílel na obsazení Melaky. Válčil i v Maroku, kde utrpěl zranění, takže až do konce života kulhal. Za svým velkým snem se však vydal pod vlajkou největšího portugalského rivala.

 

K ostrovům koření ve španělských službách

Poté, co neuspěl se svým plánem doma, podařilo se mu přesvědčit španělského krále, aby mu propůjčil posádku na cestě k bájným ostrovům koření. Magellan chtěl Moluky, nacházející se v dnešní Indonésii, dosáhnout západním směrem, aby se vyhnul vodám pod kontrolou Portugalců. Pro svoji plavbu dostal k dispozici 270 mužů a pět lodí, a tak 20. září 1519, doprovázený salvami z kanónů, zamířil ke Kanárským ostrovům a odtud k jižní Americe. Domů se již nikdy neměl vrátit, stejně jako většina jeho mužů. Čekaly ho nástrahy oceánu i pokusy o vzpouru vlastní posádky, kterou nemilosrdně potlačil.

 

„Kapitáni ho neměli v lásce. Snad proto, že byl Portugalec a oni Španělé nebo Katalánci,“ zaznamenal si účastník expedice, Antonio Pigafetta, který zanechal podrobný popis Magellanovy plavby. Pigafetta byl Ital a k výpravě se přidal jako neplacený dobrovolník, vedený touhou vidět svět. Na svého velitele měl zcela jiný náhled než španělští kapitáni, jak svědčí slova, která Magellanovi věnoval po jeho smrti: „Naše zrcadlo, naše světlo, útěcha naše a opravdový vůdce. Muž s takovými schopnostmi, že nikdo jiný neměl tolik nadání, ani důmyslu, aby mohl svět obeplout, tak jak to učinil on.”

 

Magellanův průliv do Pacifiku

Na konci listopadu 1519 Magellanovy lodě překonaly Atlantik a dorazily do Brazílie, ale trvalo ještě rok než se jim po opakovaně neúspěšných pokusech konečně podařilo objevit volnou cestu na západ. Dne 28. listopadu 1520 Magellan se svými muži proplul průlivem u břehů Jižní Ameriky, který dodnes nese jeho jméno, a před nimi se otevřely vody Pacifiku. Zdálo se, že k cíli již není daleko, ale trvalo více než tři měsíce, než dorazili ke Guamu a další týden, než námořníci zahlédli vrcholy kopců ostrova Samar. Ten je dnes součástí Filipín, ale Magellan celé rozsáhlé souostroví pojmenoval San Lazaro. Ve chvíli, kdy do těchto míst doplul, mu z celé posádky zbývalo již jenom 150 mužů.

 

Dne 17. března 1521 Magellanova výprava vystoupila na neobydlený břeh Homonhonu. Následující den k nim dorazilo devět domorodců ze sousedního ostrova, které vyslal tamní náčelník, aby zjistili, kdo jsou neznámí cizinci, kteří se objevili v jejich vodách. Díky Pigafettovi víme, že první kontakt se odehrál v přátelském duchu, tak rozdílným od Guamu, kde je místní lidé okradli. Magellan domorodcům věnoval zrcadla, hřebeny nebo červené čapky, na oplátku dostal ryby, víno a banány. Zdálo se, že vše půjde hladce. Naděje vzbuzovaly také první stopy zlata, na které Španělé narazili. Místního náčelníka kromě tetování zdobily i zlaté náramky, na domorodce zase zapůsobila síla příchozích cizinců, jejich brnění, děla i velikonoční kříž, který zde vztyčili. Svým hostům posléze doporučili navštívit Cebu jako místo, kde budou moci nejlépe doplnit zásoby potravin.

 

Magellanovým cílem nebylo obeplout zeměkouli, ale najít cestu na ostrovy koření, přijížděl jako obchodník, nikoliv jako dobyvatel, i když v některých okamžicích se obě role téměř stíraly. Na dohled Cebu Španělé vypálili několik ran ze svých kanónů, které vystrašily místní obyvatele. Tlumočník poté místnímu vládci Humabonovi zdůraznil, že příchozí muži již dobyli Indii. Pokud jsou přijati v dobrém, oplácejí stejně, pokud ve zlém, mohou místní lidé čekat, že dopadnou podobně jako domorodci v Indii a Melace. Mocný španělský král, který je vládcem křesťanského světa, by prý mohl vyslat více lodí a Cebu zničit. Při takto rozdaných kartách Humabon usoudil, že přijatelnější volbou bude udržovat s příchozími mír.

 

Vzájemné přátelství bylo zpečetěno dle místních zvyků, kapkou krve odebranou z Humabonovy paže, Magellan poté bratrství oplatil stejným způsobem. Po ujištění, že si bude moci ponechat svůj početný harém, byl Humabon ochoten se nechat pokřtít a přijmout jméno Don Carlos, jeho příkladu následovalo i 800 jeho lidí. Nové náboženství zapustilo ještě silnější kořeny ve chvíli, kdy se bratr vládce z Cebu zázračně uzdravil poté, co přijmul křesťanství. Po takovémto důkazu se domorodci svých bůžků vzdávali o to ochotněji, ale zatímco v Cebu Španělé uspěli, na sousedním Mactanu narazili.

 

Fatální podcenění soupeře

V předkoloniálních časech ovládali jednotlivé ostrovy dnešních Filipín místní náčelníci, zvaní Datu, kteří mezi sebou soupeřili o moc. V době Magellanova příjezdu se o Mactan dělili dva lokální vládcové. Zatímco Zula byl ochoten uznat španělskou nadvládu, druhý, Lapu Lapu, se pokořit odmítal.

 

V pátek 26. dubna poslal Zula jako tribut dvě kozy a požádal Španěly o pomoc v boji se svým rivalem. Posádka Magellana od myšlenky zapojit se do konfliktu, který se jich netýkal, zrazovala, ale sebevědomý kapitán se rozhodnul vynutit si respekt silou. Přesily domorodců se nijak neobával, vždyť podle jeho odhadů se jeden jeho voják vyrovnal stovce mužů protivníka. Pro následnou výpravu tak vyčlenil šedesát ozbrojenců, se kterými 27. dubna 1521, tři hodiny před úsvitem, dorazil k Mactanu.

 

Tady ještě naposledy marně vyzval domorodce, aby se podvolili. Pokud uznají nadvládu španělského krále a zaplatí tribut, nedojde k žádnému střetnutí. V opačném případě pocítí sílu jejich zbraní. Lapu Lapu odmítnul a pouze požádal, aby boj mohl začít později, až mu dorazí posily. V rozhodující okamžik tak proti Španělům stálo více než 1500 nepřátel, kterým se Magellan vydal vstříc se 49 vojáky, dalších jedenáct mužů zanechal na palubě, aby střelbou kryli jeho postup. Sebevědomý velitel odmítnul také nabídku pomoci od svých spojenců z Cebu, kterým řekl, ať zůstanou na lodích a pozorují, jak Španělé vyřídí protivníka. Záhy mohl poznat, že šlo o osudový omyl.

 

Kvůli korálovým útesům se nemohla Magellanova loď přiblížit až na dostřel k nepříteli, a tak kapitán a jeho muži zůstali bez podpory, vystavení obratně manévrujícím oddílům lehce vyzbrojeného protivníka. Než Španělé dokázali nabít své muškety, uběhla minuta, za tu dobu Lapu Lapu a jeho lidé vyslali několik oštěpů i šípů mířících na spodní, nechráněnou část těla nepřátel. Ve stále svízelnější situaci se Magellan pokusil odlákat pozornost útočníků tím, že vyslal několik svých lidí, aby zapálili domy domorodců. To však u nich vyvolalo jenom větší zuřivost. Tři Španělé padli u hořících domů, ostatní se ocitli v zoufalé situaci. Stáli po kolena ve vodě a čelili stále prudším atakům nepřátel, a tak Magellan vydal rozkaz k pomalému ústupu.

 

Magellanova hrdinská smrt

Boj trval už hodinu, když Magellana jeden z domorodců zasáhnul bambusovým oštěpem do obličeje. Kapitán ho sice okamžitě zabil kopím, ale se zraněnou rukou nedokázal vytáhnout svůj meč. V tu chvíli ho nepřátelé okamžitě obklopili a jeden z nich ho zranil svým krátkým zakřiveným mečem na noze, takže Magellan padl tváří napřed. „Hned u něho byli se svými železnými a bambusovými oštěpy a těmi svými krátkými meči, až ho zabili,” píše Pigafetta, který dodává, že Magellan svým spolubojovníkům zachránil život. „Když ho zranili, mnohokrát se obrátil zpátky, aby viděl, že jsme všichni na lodi. Nebýt jeho, nikdo z nás by se nezachránil.“ Podle Pigafettova deníku mělo společně s velitelem zahynout osm dalších vojáků a čtyři pokřtění domorodci, kteří spěchali Španělům na pomoc a byli zabiti palbou z vlastních řad. Na straně bojovníků, které vedl Lapu Lapu, padlo patnáct mužů. Následující den Humabon nabídnul za tělo Magellana i dalších vojáků tolik zboží, kolik si Lapu Lapu bude přát, ten však na jakoukoliv výměnu odmítnul přistoupit.

 

Po smrti velitele se vytratila i přízeň domorodců z Cebu vůči cizincům. Pozvání na hostinu na pevnině se proměnilo v krvavou řež, které padlo za oběť šestadvacet Španělů. Pigafetta vyváznul jenom shodou okolností, při bitvě u Mactanu byl zasažen otráveným šípem a v osudové době se léčil ze svého zranění na palubě. Španělům nezbývalo než urychleně zvednout kotvy. Jejich odchod odložil kolonizaci Filipín o 44 let.

 

Návrat jediné lodi

Následující pouť překonala předchozí útrapy. Lodě se potácely ve filipínských vodách i u břehů Bornea. Části výpravy se sice podařilo dosáhnout cíle jejich cesty, když přistáli u bájných ostrovů koření – Moluk, ale do Španělska 6. září 1522 dorazila jediná loď Victoria. Z původních 270 mužů se návratu dočkalo pouhých osmnáct členů posádky. Do míst, odkud před třemi lety vypluli, je dovedl Magellanův nástupce Juan Sebastián Elcano. Plavbu kolem světa zopakoval až o 58 let později anglický korzár a mořeplavec Francis Drake.

 

Pavel Zvolánek, novinář, cestovatel a průvodce, žijící v Indonésii