Kůň s píchlou duší: Richard Brautigan a Japonsko
Letos v září to bylo čtyřicet let, co se zastřelil: Richard Brautigan (1935–1984). Americký spisovatel, který měl blízko k beatnické a hippie kontrakultuře šedesátých let. Zemřel někdy v polovině měsíce; protože se ve finále svého života protloukal sólo, přesné datum neznáme. Co ale známe, jsou jeho práce. V češtině jich vyšlo víc než dost. Poezie, drobná próza, novely. Pod vlajkou pozdní avantgardy, experimentu, možná i postmoderny.
Ve zmíněných šedesátkách napsal své nejlepší a nejznámější práce: V melounovém cukru (1968) a Chytání pstruhů v Americe (1967). Do češtiny je přetlumočila Olga Špilarová. Stejně jako zásadní výbor z Brautiganovy poezie. Ten vyšel před pár lety. Jmenuje se Kůň, který musel zastavit. A protože kniha je bilingvní, česko-anglická, je tu možnost srovnání: The Horse That Had a Flat Tire.
Nebylo by lepší třeba „Kůň, co píchnul“? V tom přece rezonuje brautiganovská výrazová zkratka, střihový minimalismus. Anebo „Kůň, co píchnul duši“? V tom je trocha metafyziky, a možná i smutku. Ten se s Brautiganem táhnul celý život.
Otec od rodiny utekl ještě před synovým narozením – a tohle kruté ztrácení, opouštění pozic se propisovalo i do Brautiganova života a díla. Po úspěchu v šedesátkách zvolna upadal, kritika mu fandila čím dál míň, až přestala fandit úplně. Dvousetpadesátistránkový výbor z jeho poezie ukazuje proč. Představuje básníka spíš průměrného než výjimečného. Psal civilně, prostě, řadil k sobě obrazy a situace, jak mu je myšlenka právě přinesla na jazyk, respektive do ruky. Je v tom deníkovost, ale občas taky žurnalistická povrchnost. Někdy to zajiskří poezií, jindy zaskřípe banalitou. Až na jednu výjimku.
Tou je poslední Brautiganova sbírka, vydaná v osmasedmdesátém roce. Jmenuje se 30. červen, 30. červen. A má podtitul „Japonský deník“. V originálu zahrnuje sedmasedmdesát básní, v českém výboru je jich asi polovina. Brautigan je napsal během svého sedmitýdenního pobytu v Japonsku v roce 1976. Podtitul ozřejmuje žánr, ale autor možná čekal víc. Sbírku napsal ve formátu haibun. Ten dal dějinám japonské literatury na sklonku 17. století slavný Bašó. Jde o mix drobné prózy a haiku. Brautigan se ale držel víc svého kopyta, pravidelnost haiku rozhodně nesledoval. Spíš střídal větší s menším. Blízké se vzdáleným. Tělo s duchem. Komiku s tragikou. Rozevlátější s koncentrovaným. Stejně jako tamější, tedy japonské, s jeho vlastním, čili s osobní zkušeností Američana, narozeného šest let před tím, než Spojené státy vstoupily do války.
V předmluvě se Brautigan nejdřív trochu vzteká. Japonci mu totiž za druhé války během bitvy u Midwaye na kraji června 1942 zabili dědečka. Po zmizelém otci to byla další velká ztráta v mužské lince rodu. Po vzteku ale přišlo zklidnění. Místo „ďábelských, nelidských stvůr, tvorů, které je třeba zničit“ nastoupilo humanistické pochopení. Co víc – úcta a hlubinný zájem o japonskou kulturu, japonského člověka. Z některých veršů to vypadá, že Brautigan chtěl být aspoň chvíli jako oni.
Třeba: „Večer na počátku léta ryby vyplouvají / na hladinu řeky Nagari v Gyfu. Jsem zpátky v Tokiu.“ Nebo: „Sám v místě plném neznámých lidí / zpívám, jako bych byl uprostřed / nebeského chóru.“ Anebo: „Voda / v řece / plyne nad / a pod / sebou. // Ví, / co dělat, / plyne.“ To není zoufalý eskapismus. To je šťastné nalézání.
Osm let před Richardem Brautiganem vydal svou knížku o Japonsku Roland Barthes (1915–1980). Francouzský sémiotik jel ale na ostrovy s jiným zájmem. Jeho práce (česky vydaná v roce 2013) se jmenuje Říše znaků – a Barthes hraje v textu roli toho, kdo svou představu o Japonsku konfrontuje na místě s realitou. Kdo apriori hotové čtení přehodnocuje nově vytvářeným, přímo na místě promýšleným a prověřovaným systémem chápání a interpretace světa.
Barthes je k Brautiganovi dobrý pandán. Každý sice jde k věci odjinud, ale ve výsledku mluví stejnou řečí: prostě, čistě, po svém. Brautigan vykročil v Japonsku ze života k filozofii. Barthes se od filozofie vrátil k životu. Barthes přijel, aby si Japonsko přečetl jako knihu. Brautigan se tady aspoň dočasně knihou stal.
Pokud kůň Richarda Brautigana uprostřed (euro)americké civilizace píchnul duši, pak v Japonsku našel záplatu. Jakkoli s ohledem na básníkův tragický konec jenom dočasnou…
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik
Titulní foto: CSU Archives/Everett Collection