Co dělat, když selžou dějiny i bohové? Napsat to, radí Rjúnosuke Akutagawa

Narodil se v dekádách, které byly pro Japonsko pořád ještě zlomové, určující. V dekádách potom, co se ostrovy otevřely světu. Co začaly brát na milost a na vědomí i jiné kruhy než své vlastní. Kruhy kulturní, společenské, politické. Japonsko v poslední třetině 19. století prudce a neohroženě rostlo, získávalo globální vliv, ostatně na přelomu starého, devatenáctého a nového, dvacátého století svou sílu potvrdilo vítězstvími ve válkách se sousedními velmocemi: Čínou (1895) a Ruskem (1905). Jenže ten růst byl o překot, nereflektovaný; dostředivost tradičního Japonska se ocitala v ostrém konfliktu s euroamerickou odstředivostí – východní kolektivismus, který mělnil, rozpouštěl ego, kolidoval se západním individualismem.

Akutagawa (1892–1927) studoval na tokijské univerzitě anglickou literaturu. Daleko víc se mu ale do života a díla propsaly literatury francouzská a ruská. Osmnáctého a devatenáctého století. Nadšení právě z lidské jedinečnosti, ze svobodného individua, z odpovědnosti za vlastní kroky, z možnosti volby – ovšem z druhé strany pod permanentním tlakem a frustrací z té samé svobody, z její nesnesitelné tíhy, její mohutnosti a nároky, co na jedince klade. Právě odtud osobnostní rozkol, který zakoušel Akutagawa kontinuálně skrze svého hrdinu, autobiografického, věrně vykresleného podle reality. Odtud esenciální rozladění nad sebou, „takovým eunuchem života“ – a povzdech, který bilancuje nade vším, tedy lidským i božským, přítomnou chvílí i staletími tradice: „Bohové mají smůlu, že na rozdíl od nás nemohou spáchat sebevraždu.“

Z té poslední citace se může zdát, že to západní, individualistické v Akutagawovi zvítězilo. Jakkoli za to vítězství zaplatil nejvyšší cenu. Vlivy sem ale mohly přicházet ještě odjinud, z matčiny linie se do rodiny plížila duševní choroba, šílenství, stavy změněného vědomí, realita rozpuštěná ve vizích a snech. Právě hraničnímu stavu takového typu dával spisovatel průchod ve svých textech. Napsal jich v žánru povídky mezi roky 1916 a 1927 kolem sto padesáti.

Třináct vybraných kousků teď nabízí českému čtenáři výbor, který nemohl mít přesnější, trefnější a pádnější titul: Život jednoho blázna. Právě tak se jmenuje poslední text, co Akutagawa napsal; bilance, loučení, poznání, že nelze jinak. I svůj konec ostatně pojal po euroamericku, nikoli po japonsku: místo harakiri se předávkoval veronalem.

Ty sto a více let staré povídky jsou při dnešním čtení až k nesnesení živé, dotěrné. Jsou to jedinečné organismy v tichém pohybu: jazykovém, stylistickém, strukturálním, motivickém. Ve své stručnosti, ostrých řezech, které minimalizují, ponechávají jen to základní, nezbytné. Dá se jistě zjednodušeně říct, jak se u Akutagawy věci mají, o co mu jde: jeho hrdinové hledají druhého, hledají blízkost, pochopení, možná i lásku – a sice skrze výjimečnou situaci, hraniční prožitek, přes zmíněný sen anebo posunuté, rozbité vědomí. A hledají spíše skrze intenzitu obrazu, jediné chvíle, než napříč dějově rozvinutým vyprávěním.

Je to jako sázka na vše v jediném okamžiku, totálně koncentrované chvíli. Sázka na okamžik pomalosti, koncentrace na detail. A pak je to samozřejmě ta výše pojmenovaná srážka: všeho toho západního s tradičně japonským, jako jsou duchové, masky, vědomí, že život je spektákl, přeludná hra, a že se do její přítomnosti přirozeně promítají všecky životy minulé, komplet dějin, jak těch z přivrácené, vědomé, tak těch z odvrácené, nevědomé, podvědomé strany.

V doslovu je zmínka, že Akutagawu přirovnávají k Poeovi. To je dost nepřesné, vlastně mimo. Poe je cílený, racionální konstruktér hrůzy, montér děsů, v jehož textech jen výjimečně doznívají autentické prvky romantismu; v drtivé většině příběhů jde o koncept, univerzálně platný program, jak člověka nejlíp postrašit – ideálně hrůzou zakletou ve vlastní hlavě. Je to sice dobově předjímavé, ale je to věc rozumu. Až sekundárně, přes rozum pak rozechvělých emocí.

Akutagawa jde opačným směrem, a daleko měkčím, jemnějším krokem. Zatímco Poe tradici překonává, přepisuje, zmizíkuje, aby z příběhů vysvitlo radikálně nové – Akutagawa má tradici pořád po ruce, a zároveň je moderní, modernistický. Promítá svého hrdinu jednou do vši, jindy do psa; nečekaně své vyprávění narušuje, rozrušuje, komentuje; šílení se nepřelévá jen do jeho postav, ale rovnou do samotného psaní. Je v tom daleko spíš Kafka, počínaje Popisem jednoho zápasu přes „Proměnu“ až po „Doupě“ nebo „Zpěvačku Josefínu“. Je v tom daleko víc neurotičnosti, duševní rozkotanosti, nevypočitatelnosti; je v tom víc okamžitého překvapení, úleku, magie. Jako u Kafky je i u Akutagawy psaní rovnou životem, ty texty nesou silnou autobiografickou stopu, jsou v jádře realistické, jen se skrz svrchní vrstvu reality propadají samozřejmě do všech nižších pater, na samé dno člověka.

Některé motivy jsou málem pohádkové, jako příběh se psem-mstitelem svého vlastního selhání, příběh o děcku-nalezenci, osvojeném mnichem, příběh o síle lásky, která přetváří skutečnost v halucinaci. Jiné jsou ale tragické, zachycují osobnostní kolaps, zhroucení jedince uprostřed vypjaté chvíle: muž umlátí vlastní ženu v rozvalinách hořícího domu; obraz močálu zafunguje jako projekční plátno pro náhle oživlé vlastní úzkosti a strachy – a pak samozřejmě text, co dal knize jméno: „Život jednoho blázna.“ V titulu obratem rezonují například Strindberg (Bláznova obhajoba) nebo Gogol (Bláznovy zápisky), ale nejvíc je tu samotného autora. Je to finální akord jeho života i díla, syntéza jednoho s druhým, rozlučka – a taky přiznání a doznání.

A samozřejmě poznání, že ten titulní blázen svůj život neuhlídal, že se mu rozplynul před očima, protekl mezi prsty; co víc – že nepomohly dějiny, selhali bohové. A že v tomhle existenciálním dramatu zbývá jediné. Když Rjúnosuke Akutagawa text dopsal, požádal v průvodním dopisu, ať o osudu „Života“ rozhodne jeho přítel. Sám zvolil smrt. Díky příteli ten „Život“ smrt svého autora přežil.

(Akutagawovy povídky přeložil z japonštiny Jan Levora, doslov napsala Alice Kraemerová, knihu vydalo na podzim 2025 nakladatelství Malvern; 160 stran, prodejní cena 280 Kč.)

Radim Kopáč, autor je kulturní publicista

Titulní obrázek: Tokyo Weekender