Velikonoce na Filipínách: neobyčejná intenzita oslav a miliony lidí v kostelech

Nejde jen o přemísťování se z jednoho svatostánku do druhého, nýbrž o zobrazení filipínského chápání víry jako něčeho, co se projevuje skrze úsilí, vytrvalost a záměr. A tak každoročně se na Zelený čtvrtek vydávají miliony lidí k sedmi kostelům, aby zde pronesli několik modliteb a strávili chvíle ticha před oltářem. Tato tradice má svoje kořeny v Římě, odkud se rozšířila do celého katolického světa, především do Španělska a Mexika. Na Filipíny ji pak přivezli španělští misionáři (především augustiniáni a františkáni).

Za jejího zakladatele je považován Filip Neri (1515–1595), který byl v roce 1622 pro svou neúnavnou charitativní činnost a schopnost oslovit lidi všech společenských vrstev prohlášen za svatého. Jak napovídá jeho přezdívka „Boží šašek“, nešlo o žádného upjatého asketu, ale veselého a bezprostředního muže, který v době, kdy církev v Římě byla vnímána jako instituce vzdálená lidem, opustil kazatelnu a vyšel do ulic. Společně se svými přáteli začal kolem roku 1553 organizovat neformální procházky po městě směřující k sedmi hlavním bazilikám, a tím odváděl pozornost od bouřlivých a často hříšných oslav tehdejších karnevalů. Cestou se zpívalo, jedlo pod širým nebem a hodně diskutovalo. Neodmyslitelnou součástí komunity se stal i Neriho pes Capriccio, který poutníky doprovázel.

S mírnými obměnami se tento zvyk uchytil i na Filipínách. Přestože se návštěva svatostánků obvykle koná v podvečer na Zelený čtvrtek po mši na památku Večeře Páně, je možné tento zbožný skutek vykonat i následující den na Velký pátek. Věřící se obvykle zastavují v sedmi kostelech, i když někteří z nich se vydávají do čtrnácti, aby tento počet odpovídal zastavením křížové cesty.

Pouť po svatostáncích je symbolem sedmi posledních poselství Ježíše Krista, ale odpovídá také darům Ducha svatého či hlavním bazilikám v Římě. Někteří z účastníků cestu absolvují i bosí, jiní dokonce nesou kříž. Pouť lze podstoupit pěšky nebo i na kole. V dubnovém horku patří k nezbytným součástem výbavy účastníků láhev vody, skládací vějíř (pamaypay) a malý ručník na otírání potu.

Historicky Visita Iglesia spočívala v návštěvě sedmi barokních kostelů ležících v Manile uvnitř tamního opevněného koloniálního města Intramuros, považovaného za náboženské a duchovní centrum města. Po devastaci, kterou filipínská metropole zažila během těžkých bojů na konci druhé světové války, z této originální sestavy přečkaly pouze dva – katedrála a kostel svatého Augustina. Manilská katedrála je matkou všech filipínských kostelů. Jako jedinému z tamních chrámů jí byl udělen status baziliky z vlastního podnětu, zatímco ostatní musely projít procesem petice.

Kostel svatého Augustina z roku 1607 je nejstarším kamenným svatostánkem v zemi. Původní stavba z bambusu a palmy nipa několikrát vyhořela, než pro ni byl použit odolnější materiál. Jeho současná podoba zůstává příkladem barokní architektury s bohatými detaily a složitými vzory. Po druhé světové válce se tradice návštěvy kostelů rozšířila tak i do významných chrámů mimo samotné Intarmuros a také do provincií a městeček i do moderních čtvrtí v samotné Manile, jako je například BGC (Bonifacio Global City), kde se tento starý rituál odehrává v kulisách mrakodrapů ze skla a oceli.

Velikonoční svátky i Visita Iglesia potvrzují, jak významnou roli na Filipínách stále zaujímá katolická církev i jakou úlohu tato země hraje v globálním měřítku. Filipíny jsou dnes třetí největší katolickou zemí na světě (po Brazílii a Mexiku, kde počet věřících přesahuje 100 milionů). Na Filipínách se ze 115 milionů obyvatel k tomuto náboženství hlásí okolo osmdesáti procent populace, celkem přibližně 92 milionů lidí. To je více než polovina katolíků v celé Asii, kontinentu, který se na celosvětovém zastoupení tohoto náboženství (přibližně 1,3 miliardy) podílí asi jedenácti procenty. Nejvyšší příčka patří Latinské Americe (okolo 27 %), nejdynamičtěji se rozvíjejícím kontinentem je Afrika, která se téměř blíží dvacetiprocentnímu evropskému zastoupení.

Filipíny však nejsou pouze statisticky formálním pilířem víry. Podle průzkumů agentury Social Weather Stations (SWS), která dlouhodobě sleduje náboženské chování Filipínců, okolo čtyřiceti procent dospělých katolíků navštěvuje bohoslužby každý týden, další přibližně pětina chodí do kostela alespoň jednou měsíčně a 93 % Filipínců považuje náboženství za „velmi důležité“ nebo „spíše důležité“ ve svém životě. Významnou část návštěvníků kostelů zaujímají mladí lidé. Online mše sledují lidé nejen v Asii, ale i filipínští pracovníci působící v zahraničí (OFWs), kteří se takto spojují se svou domovskou farností. Filipíny si tak udržují jednu z nejvyšších měr náboženské praxe na světě. Pro srovnání: ve Španělsku, odkud tato víra na asijské souostroví přišla, se k tomuto náboženství hlásí podle konzervativních odhadů 26 milionů lidí, z toho aktivně praktikujících je téměř 9 milionů.

Katolická církev na Filipínách však není jen náboženskou institucí, ale i politickým hráčem, sociální záchrannou sítí i morálním kompasem, který ovlivňuje zákony i každodenní život. Institucí, která provozuje tisíce škol a univerzit. Její farnosti slouží jako komunitní centra, která poskytují mikropůjčky, vývařovny a právní pomoc chudým.

Církev disponuje neformální, ale významnou silou v sociálních otázkách. Filipíny tak, vedle Vatikánu, zůstávají jedinou zemí na světě, kde jsou rozvody nezákonné a katolická lobby úspěšně blokuje pokusy o jejich legalizaci již desítky let. Církev se také postavila proti zákonu o reprodukčním zdraví, který měl zajistit bezplatnou antikoncepci, zavedení přiměřené sexuální výchovy do státních škol i poskytování péče po, stále nelegálních, potratech. Církev tento zákon čelící extrémně silnému odporu označovala za „morální časovanou bombu“ a hrozila politikům exkomunikací. Argumentovala ochranou života od početí a tvrdila, že zákon podkopává rodinné hodnoty a náboženskou svobodu. Zákon byl sice schválen v roce 2012 a po odporu konzervativních kruhů potvrzen o dva roky později.

Vliv církve ve veřejném životě dokumentuje rčení, že politik může přežít hněv armády, ale málokdy přežije hněv kardinála. A tak, když během filipínské verze revoluce EDSA v roce 1986 vyzval kardinál Jaime Sin lidi, aby podpořili povstalce proti autoritářskému prezidentovi Ferdinandovi Marcosovi, postavily se před tanky s květinami v rukou dva miliony lidí. To je moc, kterou katolická církev disponuje dodnes.

Pavel Zvolánek, publicista a průvodce v jihovýchodní Asii