Sýrie: Čína dál sází na jistotu

Sýrie: Čína dál sází na jistotu
29 / 5 / 2020 Ondřej Krátký

Čína se ve svých „pozemních“ plánech na území Sýrie striktně drží „západní“ části země, přičemž i v rámci tohoto západu se zajímá jen o území, která jsou nejen pod plnou vládní kontrolou, ale u nichž je i záruka, že pod ní i zůstanou. To v první řadě znamená oblasti prosté radikálního islamismu či od něj beze zbytku vyčištěné. I tak nadále platí tradičně opatrný čínský přístup: projekty buď zafinancuje místní strana – anebo budou nejprve podrobeny důslednému studiu, vyhodnocení záruk, návratnosti a majetkového uspořádání, teprve pak dojde k rozhodnutí. Nicméně již to, že Peking začíná zvažovat zisk jako adekvátní ekvivalent rizika, je pokrokem – byť zatím stále ještě v rámci co nejbezpečnějších, většinou geograficky daných, mantinelů.

Pro Čínu z řečeného vyplývá jednoduché pravidlo: držet se ve svých plánech hlavní pozemní trasy, resp. spojnice Damašek – Homs – Tartús – Latákíja. Autem to znamená přibližně 160 km na sever od metropole (Homs; hned za Damaškem po cestě je Adrá, před Homsem pak Hasjá). 90 km od Homsu na západ „k moři“ je Tartús a obdobně daleko podél pobřeží na sever pak Latákíja. Zatímco Damašek je sídlem vlády a prakticky všech nutných úřadů, Homs je hlavním „krajským“ městem největšího guvernorátu (Homs, popř. „Centrální“, arabsky „Wustá“) a pomyslným „středem“ země (a především celé severojižní osy Aleppo – Dar’á).

 

Již několik let je zcela pod vládní kontrolou, a tedy i s kompletně eliminovaným radikálně islamistickým elementem. Výjezd z Homsu směrem do Tartúsu (mj. nové sídlo Syrské plynárenské společnosti, hned naproti pak rafinérie Homs) a částečně i Tartús samotný jsou průmyslově-energetickým hubem, navíc s dostupnou pracovní silou a solidní ruskou patronací, která je dostatečnou garancí „klidu zbraní“.

 

Pobřežní cesta z Tartúsu vede do Latákíje, která je další z průmyslových, výrobních, ale i zemědělských enkláv v zemi. Zároveň jde o tradiční sídlo syrské alavitské menšiny – včetně jejích (a tedy častokrát i celorepublikových) podnikatelských, finančních, průmyslových, vojenských a politických elit.

 

První zastávkou na výhledové čínské investiční mapě je i českým konstruktérům notoricky známá Adrá, rozkládající se cca 20 km severně od centra Damašku. Adrá je severním průmyslovým předměstím metropole a jednou ze 3 hlavních průmyslových zón.V Adrá se sbíhají jak cesty ze severu, tak z al-Džazíry (východ a severovýchod země, „Zaeufratí“) a je zde k dispozici kompletní infrastruktura. Číňané zde v minulosti brousili kolem více podniků, četné aktivity zde má v podobě firem svého holdingu mj. i současný předseda Syrsko-čínské obchodní rady, ze strany EU i USA s dětinskou svéhlavostí sankcionovaný nestor syrského průmyslu Muhammad Hamšo.

 

Pro nejbližší výhledové akce si zde Číňané aktuálně „předvybrali“ cementářství a vodní hospodářství. O státní cementárně v Adře se již dlouho hovořilo jako o kandidátu na (prakticky totální) revamping nebo dokonce zbourání a nahrazení. Nyní je varianta jiná: čínská Sinoma, kromě toho, že dokončí svůj starší projekt u palmýrské cesty (stavba cementárny započatá již roku 2011), zvažuje stavbu zcela nové cementárny, a to jako jedné ze sady 6 podniků takového typu coby syrskou státní zakázku. Je to jedna z indicií, že do budoucna se Sýrie chce vydat touto cestou ve velkém – pochopitelně nejen pro vlastní potřebu stavebních hmot nutných k obnově země.

 

Kromě projektu cementárny Číňané v Adrá seriózně přemýšlejí o projektu masivního zavlažovacího zařízení. S jehož pomocí by se ideálně nerosila jen úrodná oblast Ghúty (SV až V od Damašku, cca ve směru na letiště a kolem), ale výhledově i průmyslově nevyužité oblasti právě kolem samotné Adrá. Projekt je koncipován jak s ohledem na očekávané zhoršování klimatických podmínek (oteplování již tak velmi teplého až „hostilního“ klimatu v letních měsících), tak s faktem určité „zranitelnosti“ hlavního zdroje pitné vody pro Damašek a okolí, podzemního jezera Fídža.

 

Ještě před dojezdem do Homsu, cca 120 km severně od Damašku, se po pravé straně rozkládá rozsáhlá průmyslová zóna u městysu Hasjá. Co kdysi začalo jako skromný projekt položený „in the middle of nowhere“, stalo se během několika málo let přes zde usídlené firmy jedním z hlavních zaměstnavatelů v okolí Homsu – sídlo zde má jak syrská licence íránských vozů Saipa, tak četní další podnikatelé a průmyslníci.

 

Nedaleko od velké křižovatky na Palmyru a objezdovky Homsu je sídlo jedné z největších dopravních firem v zemi vlastněné strýcem manželky syrského prezidenta, Tarífem al-Achrasem. Jižně od Hasjá, ve většinově křesťanském městě Dajr ‘Atíja ležícím na hlavní dálnici mezi Damaškem a Homsem, je Qalamúnská univerzita, první soukromá a zároveň nejprestižnější akademie v zemi (mj. založená a vlastněná firmou al-Nibrás s významným podílem Salíma Da’búla, prominentního podnikatele a člověka se silnými vazbami na Čechy).

 

I toto vše možná podnítilo  záměr čínských investorů, kteří si v rámci týmové návštěvy několika firem byli na sklonku minulého roku celou lokalitu prohlédnout. Šlo o investory z řad (in-house) developerů, projektantů, kontraktorů, ale i zpracovatelů surovin. Hlavní developerské projekty sice probíhají v Damašku, kde tamní  stále živí naděje na získání prémiových investorů prioritně ze zemí Zálivu, případně (pokud se věci vyvinou správným směrem) i Západu, a ani Číně se tam samozřejmě nikdo bránit nebude. Ta se však evidentně zaměřuje spíš na „pole neorané“ – konkrétně tedy vidinu vysokých výnosů umožněných lákavou kombinací minimálních vstupů, a to včetně nízké ceny poměrně vysoce kvalifikované místní práce s nízkou úrovní fluktuace. Právě toto Hasjá a její okolí nabízí.

 

Čínské zájmy v Homsu

Peking  dále v okolí středosyrské metropole láká typický členitý terén, resp. bezprostřední přítomnost geologicky slibného pohoří Qalamún. Zatímco tato mohutná přírodní vrása byla svého času (cca 2014 – 2016) jedním z hlavních kolbišť mezinárodní islamistické invaze proti Sýrii, je dnes tato zóna zcela pod kontrolou vlády, Hizballáhu a (svého času i) palestinských jednotek začleněných do regulérního vojska syrské armády. Z pohledu Pekingu, intenzivně se zajímajícího o místní přírodní zdroje a možnosti jejich dalšího místního zpracování, tedy zcela zabezpečená spojenci.

 

Čínské zájmy v nedalekém Homsu jsou dvojího druhu: dlouhodobé, a více či méně tedy navázané na hlavní energetické uzly v daných lokalitách (zpracování ropy a zemního plynu, případně sekundární zpracování zemního plynu na energii v elektrárnách), a „okamžitější“, aktuálně cílící na vybrané byznysové příležitosti ve městě, resp. jeho (širším) okolí. Tyto „nové“ aktivity jsou zároveň určitou výjimkou v jinak striktním přidržování se „hlavní“ trasy, nicméně stále logicky považují její součást (tj. samotné město Homs) za jejich středobod, stejně jako se striktně drží toho úzu, že lokality obchodní, investiční či projektové aktivity musí být pod plnou správou Damašku.

 

Prvním ze dvou nových projektů je plánovaný závod na výrobu oxidu křemčitého z křemencových hornin v Qarjatajnu (mj. polopouštní lokalitě, v níž ještě v roce 2015 sídlil či se ji snažil dobýt Islámský stát). Projekt je před schválením a dle informací by měl rozpočet na něj představovat téměř půl miliardy RMB. Cílem je – kromě generování zisku – hlavně dosažení surovinové nezávislosti Sýrie na dovozech tohoto materiálu.

 

Druhým projektem v okolí Homsu je další ze série cementáren, tentokrát v lokalitě Hamá. Toto město se rozkládá cca 50 km na sever od Homsu. V Hamá již jedna cementárna stojí, postavili ji kdysi Íránci a čas od času ji – téměř jako výhradní dodavatel, tím spíš za současné situace – servisují. Hamá je vůbec oblíbenou destinací íránských projektů. Bez zajímavosti není, že ve spolupráci s Íránem byla roku 2017 ve městě Tall Salhab západně od Hamá spuštěna zbrusu nová cukrovarnická linka. Právě v okolí Homsu, Rastánu i Hamá je totiž značné množství polí, na kterých se pěstují kvanta cukrové řepy (arabsky „šawandar“). Mj. solidní projekty v předválečných, ale i válečných letech Íránci získali i na některých dalších provozech v „Centrální“ oblasti, namátkou na opravách původně Mistubishi dodané elektrárny v Džandaru (cca 10 km jižně od Homsu) či od rebelů nakonec úspěšně vybojovaného elektroprovozu v Mharda (západně od Hamá). I zde by se tak do budoucna mohlo otevřít pole přinejmenším pro čínské (ale nakonec proč ne i české?) šéfmontáže či alespoň subdodávky.

 

Ruské a čínské angažmá

Pokračujeme-li dále na západní pobřeží, je první větší destinací přístav Tartús. Vedení zdejší obří cementárny před několika lety uvažovalo nad výměnou čtyř masivních převodovek, a to ideálně za pomoci české či jiné východoevropské technologie. Dva z pomalu dosluhujících kusů jsou totiž škodovácké výroby, další dva jsou východoněmecké. V daném případě šlo o součást širšího plánu na modernizaci celého zařízení, nicméně management, který jednak rozhodoval o provozu napůl s investorem z Egypta, jednak byl co do schopnosti učinit jakékoli rozhodnutí prakticky impotentní, od projektu nakonec ustoupil. Každopádně i v této destinace počítají Číňané s další cementárenskou výstavbou, která začne (jako ryze čínský investiční projekt) hned po ratifikaci smlouvy se syrskou stranou.

 

Čínské aktivity v Bánjásu, který leží při pobřežní cestě z Tartúsu do Latákíje, jsou především spjaty s petrochemickými aktivitami řešenými většinou na mezivládní úrovni. V Bánjásu sídlí jedna z největších ropných rafinérií v zemi, v níž probíhá zpracování na pohonné deriváty a částečně i palivo pro elektrárny s kombinovaným provozem. Přestože podnik je samostatný, je většina jeho řešení strategické povahy, a spadají tudíž hlavně pod ministerstvo ropy a přírodních zdrojů sídlící v severním Damašku.

 

Jde-li pak o samotnou Latákíji, je ta přes svou vzdálenost od metropole paradoxně místem, kde se mohou Číňané cítit nejlépe a kde osobně věštím nejčilejší čínské investice, resp. jejich začátek. Tato „alavitská výspa“ byla od jara/léta 2015 cíleně a vytrvale ohrožována bezprostřední blízkostí islamistických bojůvek přicházejících stále intenzivněji ze severu a severovýchodu s tím, že ve výsledku je od tradičních alavitských lokalit (včetně „prezidentské“ al-Qurdáhy) oddělovala vlastně jen planina al-Gháb. Tento postup islamistů, vykazující jasné znaky předem promyšleného záměru s jasným cílem, tj. zasadit smrtící úder do „srdce“ těch, koho islamisté považovali za nelegitimní uzurpátory moci v zemi, byl poslední kapkou, která urychlila plnohodnotný vojenský příchod Ruska do Sýrie.

 

Rusové tak nejprve zajistili alavitské enklávy, načež se teprve začali starat od zbytek Sýrie. Jejich etablování v blízkosti Latákíje přitom bylo i vynikajícím zastíracím manévrem – „latákíjské“ letiště Hmajmím (vzdálenost cca 20 km od města, nejblíže je lokalita Džabla a samozřejmě ves Hmajmím) je přeci jen o poznání nenápadnější, než to damašské, s nímž většina analytiků stran eventuálního „příletu“ Rusů do Sýrie počítala jako s „hlavním“.

 

Zhruba ve stejné logice vnímají místo i Číňané – na rozdíl od vnitrozemského Damašku má Latákíja přístup k vodě, prakticky vždy „po ruce“ jsou jedni z hlavních „neformálních“ hybatelů syrskou i lokální ekonomikou, v neposlední řadě oblast oplývá vynikající infrastrukturou, relativně přehlednými a dobře fungujícími klientelisticko-nepotickými vztahy (resp. „konfuciánstvím v obchodní a mocenské praxi“) i bohatou surovinou základnou. Kromě již otisklých čínských stop, resp. spolupráce či určité formy joint-venture v podobě licenční montáže aut, lze investice očekávat do oblasti povrchové geologie, konkrétně surovinového těžařství, zejména mramoru, žuly a dalších kamenin a další. V daném oboru je již nyní angažována většina velkých syrských podnikatelů, kteří mají „vlastnictví lomu“ někdy jako koníček zdravě diverzifikující celkové portfolio.

 

Exceluje nicméně i místní zemědělství a sektor služeb (turistika, pohostinství), v neposlední řadě je velmi čilá i místní obchodnická komunita v „čínských dovozech“ zejména technického vybavení svých výrobních a zpracovatelských linek – jmenovat lze například rodinu Džawdovu a jejich dřevařské i kovozpracující impérium.

 

I v Latákíji lze od Číňanů očekávat zájem o developerské a další stavební projekty. Město má trvale největší demografický nárůst v celé zemi, což je dáno jak relativně fungující ekonomikou, ale i pořádkem a vírou v budoucnost. V neposlední řadě i přílivem vnitrozemských migrantů z vnitrozemí, kteří kvůli realitě konfliktu začali představovat hlavní místní zdroj levné pracovní síly. Všechna tato fakta Peking, který s územím pracuje systematicky a vnímá jej nejen prizmatem možných okamžitých zisků i ztrát, ale i širší optikou integrace Sýrie do projektu One belt, one road, samozřejmě zná, vnímá a pečlivě vyhodnocuje.

 

Zatímco tak Číňané i nadále sází na „ověřené“ karty (a dlouhodobě tedy na jistotu), lze pozorovat, že s dalším vývojem situace začínají v rámci jimi striktně respektovaných „limitů“ zvažovat i poněkud větší riziko za zvýšený zisk – ovšem stále jen za dodržování elementárních bezpečnostních zásad, které si sami nadefinovali. V neposlední řadě pak jistě za garance, které musí vždy poskytnout Damašek, jakož i po notné dávce zvažování, studování a souvisejících analýz.

 

Ondřej Krátký, orientalista, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group